Ovlivnění osudem

12. kapitola

Thomas i jeho rodiče sledovali Monicu a Sebastiana, Monica se dívala na Thomase a vracela mu jeho pohled s otráveným výrazem. Nikdo ale neřekl jediné slovo. Ticho prolomila až Thomasova matka. „Můžete mi někdo vysvětlit, co se to tady děje?" Zeptala se Thomase a otočila se na něj. „Neříkal jsi mi před chvíli, že Monica nemohla přijít, že jí nebylo dobře? Navíc, co je tohle za chlapa?" Podívala se znovu směrem, kde stála Monica a sjela Sebastiana pohledem.
„Ehm, no víš, já..." Thomas vůbec nevěděl co říct, když mu do toho Monica skočila.
„Paní Perézová, Thomas vám chce totiž říct, že on a já už spolu nejsme. Rozešli jsme se." Vyřešila to za něj.
Jeho matka se šokovaně podívala na Thomase. „Rozešli jste se? Ale jak je to možné?" Nechápala a mluvila dost nahlas, hosté v restauraci se začali ohlížet, co se to děje. „Vždyť jste se měli brát? Co se stalo? Proč jsi nám nic neřekl?"
„Myslím, že je to asi úplně jasné." Vložil se do debaty Thomasův otec, který byl do té doby potichu. „Podívej se, vždyť důvod stojí přímo před námi." Narážel na Sebastiana. Ten chtěl něco říct, ale Thomasova matka byla rychlejší.
„No jistě, takže slečinka si našla někoho jiného. Už je mi to úplně jasné! Jak jen jsi mohla? Byla jsi jako moje vlastní dcera, už jsi skoro patřila do naší rodiny." Řekla a dívala se při tom přímo na Monicu s vyčítavým pohledem.
„Tak to tedy ne!" Nevydržela to a začala se bránit. „Zeptejte se vašeho povedeného syna, co se vlastně stalo!" Podívala se na Thomase. Ten vstal a šel k ní.
„Cože? Já vůbec nevím, o čem to mluvíš. Vždyť to ty ses se mnou rozešla. Co jsem mohl dělat? Já tohle nechtěl, to moc dobře víš!" Dělal Thomas nevinného a snažil se podpořit domněnky o tom, že to Monica podváděla jeho.
„Ty jeden lháři." Neudržela se a dala Thomasovi facku. „Jak můžeš po tom všem, dělat špatnou ze mě? Ty jsi snad ještě větší pokrytec, než jsem si myslela!"
„Tak dost, nechte toho! Vysvětlete mi konečně někdo, co se to tady děje?" Byli na nohou už i Thomasovi rodiče a sledovala je přitom celá restaurace. Sebastian chtěl Monicu odvést, ale ta se nenechala.
„Tak dělej, řekni, jak to bylo." Pobízela Monica Thomase. Ten ale mlčel. „Dobře, tak to teda řeknu já. Rozešli jsme se proto, že mě Thomas podváděl s jinou. Našla jsem je spolu v posteli. To je ten důvod. Nebyla to moje vina!" Monica už měla slzy v očích. „A i kdyby tohle byl můj nový přítel, tak do toho nikomu nic není." Dodala.
„Ale mezi mnou a Natashou se nic nestalo! Nenechala jsi mě, abych ti to vysvětlil." Hájil se Thomas a potvrdil tím, že je to pravda.
Monica už byla úplně rozčilená, že se nezmohla na jediné slovo. Sebastian ji chytil za ruku. „Tohle nemáš zapotřebí, ty nemusíš nic vysvětlovat." Řekl ji tiše a potom se podíval na Thomase. „A ty, ještě jedno jediné slovo proti Monice a vyřídíme si to spolu, je ti to jasné?" Ani nečekal na odpověď a dali se k odchodu. Thomas ale šel za nimi a chytil Monicu surově za ruku a otočil ji k sobě.
„Takhle to nemusí vůbec skončit! Já vím, že to všechno děláš jen proto, abych žárlil, ale moc dobře vím, že mě pořád miluješ!" Vyhrknul na ni. Sebastian ho od ní odstrčil.
„Nesahej na ni! Nepochopil jsi snad, že o tebe už nemá zájem?" Vykřikl na něj Sebastian.
Thomas se neudržel a dal mu pěstí. Sebastian mu to po chvíli vrátil a začali se rvát.

•

Diego byl ve svém hotelovém pokoji, stál na balkoně a díval se ven. Myšlenkami byl ale úplně jinde. Vzpomínal na polibek s Lucíi.
„Už bych měla jít, sestra mě už jistě čeká." Řekla Lucía a chtěla odejít z ordinace, narazila ale do Diega, který stál kousek od ní. Když ucítila jeho dotek, tak znervózněla.
„Omlouvám se." Řekli oba zároveň a snažili se jeden druhému vyhnout, ale zamotali se ještě víc. Diego se díval na Lucíu a vůbec nevěděl, co říct, najednou nechtěl, aby Lucía odešla. Ona byla z Diegovy společnosti dost zmatená a ani se nesnažila odejít.
„Proč nic neříkáte?" Zeptala se Lucía po chvíli, aby prolomila ticho.
Diego chtěl něco říct, ale místo toho se k Lucíi naklonil a políbil ji. Lucía byla v první moment v šoku, ale jeho polibek opětovala.
Diego se vrátil do reality a usmál se. „Co jen to se mnou děláš? Jak je možné, že vůbec nevím, co dělat dál?" Přemýšlel Diego.
V ten stejný moment, na stejnou situaci vzpomínala i Lucía, která právě se sestrou seděla u večeře. Sandra ji chvíli pozorovala. „Nechutná ti to?" Zeptala se po chvíli a probrala tím Lucíu ze zamyšlení.
„Ehm, cože? Co jsi říkala?" Zeptala se Lucía.
„Jestli ti to jídlo nechutná?"
„Ale ano, chutná." Hned si nabrala a začala jíst.
„Tak co s tebou je?"
„Nic se mnou není, co by se mnou mělo být?" Dělala Lucía nechápavou.
„Od té doby co jsme se vrátili, jsi nějak mimo. Stalo se snad něco, o čem nevím?"
„Něco o čem nevíš? Ne, co by se mělo stát? Všechno je v pohodě."
„Tak teda dobře." Řekla Sandra a znovu se pustily do jídla.