Elektrická Láska (JJ Maybank)

2.01.1

Byla jsem pokrytecká

když jsem se před nějakou dobou, která mi připadala jako věčnost, zbláznila nedůvěrou a hněvem na Cameronovy, že ukradli zlato a John B chtěl zaplatit kauci nebo co... moc jsem nepochopila o co šlo

vzpomínám si, že jsem se na něj podívala, a zbořila uvnitř sebe zeď alá 'je mi to jedno', kterou jsem si postavila, a řekla jsem: "nemůžeš utéct od svých problémů".

Vždycky se vrátí

a v případě Johna B to byla pravda, utíkal před svými problémy a ty ho stáhly pod hladinu.

útěk před problémy ho stál život

doufala jsem, že jsem se pro jednou mýlila, jen jsem se snažila tvářit, že všechno vím, ale ve skutečnosti jsem byla stejně bezradná a vystrašená jako vždycky.

takže jsem ignorovala vlastní rady.

a odešla jsem

Byla to ta nejzbabělejší věc, kterou jsem mohla udělat, ale bylo to moje jediné východisko.

Nemohla jsem sedět na gauči Johna B., ležet na jeho lodi nebo sedět ve svém vlastním domě, aniž by se mi v hlavě nerojily myšlenky na něj a na Sarah.

Ještě vteřinu v tom pitomém městě a vybouchla bych.

Vzpomínám si, že jsem se Kie zeptala, co se stane, až John B odjede. Řekla jsem jí, že my nejsme hvězdy tohohle filmu, co se stane, až odejde lepidlo a zůstanou jen vedlejší postavy.

Věděla jsem, že se rozpadneme, ale nevěděla jsem, že to budu já, kdo nás rozdělí. Všichni v tom městě byli se vším smíření. Rafe žil svobodně, Ward žil svobodně a můj nejlepší přítel na to doplatil.

Nemohla jsem zůstat.

I teď jsem všude, kam jsem se podívala, viděla tvář Johna B. nebo jsem viděla Sarah tričko  nebo Kie auto. Viděla jsem je všude a byla to neustálá noční můra.

Texas byl o hodně jiný než Outer Banks.

Tátova máma žila v Texasu, a když jsem mámě řekla, že si potřebuju odpočinout, navrhla, abychom tam jeli. Babička měla mou mámu vždycky ráda, i když táta umřel, takže byla víc než šťastná, že tam budeme s ní

už jsem nějakou dobu nemluvila se svými přáteli...

Moje sociální baterka začala klesat, jakmile John B zemřel a já se vypnula. Vypnula jsem se před světem, zatímco ostatní Pogues vyjadřovali svůj smutek způsoby hněvu a smutku.

Vzpomínám si, jak jsem je nechala, aby se vypořádali se svými pocity, zatímco já se vypořádávala se svými. Bylo to sobecké.

Nebylo to dlouho po smrti Johna B, možná pár dní, a všichni jsme seděli v naprostém tichu na Johnově molu. Pope seděl vedle mě, hlavu opřenou o jedno z prken. JJ a Kie seděli naproti nám a zapíjeli svůj smutek.

Skoro jsem si dokázala představit, jak John B a Sarah sedí vedle mě a smějí se.

"Musím odsud vypadnout," zašeptala jsem a zavřela oči. Dech se mi krátil, jak jsem se houpala sem a tam na zábradlí na mole. Záchvaty úzkosti se mi stávaly stejně často jako dýchání od té doby, co zemřel John B. Stačila jedna myšlenka na něj v mé hlavě a bum.

"Jsi v pořádku?" Pope se zeptal a Kie vstala.

"Addie, to je v pohodě" řekl JJ, vstal a mírně ke mně přistoupil s nataženýma rukama směrem ke mně

zavrtěla jsem hlavou, "musím jít, JJi".

"Vezmu tě domů"

Na vteřinu jsem zalapala po dechu a zavrtěla hlavou: "Ne, ne, ne. Musím... musím odejít," sípala jsem.