La Casa de BTS

Yoongi-ah!

Mira sedí na židli a netrpělivě kouká na hodinky. Já a j-hope stále stojíme před ní. Přijde V v masce a pokyne j-hopovi, musí s ním mluvit, naléhavě. Já nespouštím oči z Miry. Ta kurva ví, jak člověka dožrat. Vím, že nervózně kouká po těch dvou za mnou, kteří nám za okamžik zmizí z očí.

„Yoongi-ah," osloví mě, aby si získala mou pozornost, a já si zase vzpomenu na svou matku. Její hlas zní neobyčejně podobně. Jak je to jen dlouho, kdy se moje máma naposledy odvážila říct mý jméno? „Musíš přece chápat, že bez toho mikrofonu mí lidé neví, jestli jsem v pořádku." Domlouvala mi a já ji ignoroval. Myslel jsem jenom na svoji mámu. Na to, že jsem ji zabil.

„Zásahové jednotky dvě a tři, připravte se," rozkázal velitel Shin.

„Zbývá devět minut do zásahu," ohlásil plukovník Han.

„Možná bych sem měl dát topení," navrhoval RM, který byl v časovém presu.

„To by ti mohla shnít," odbyl ho Krteček a dál se rozhlížel, aby zjistil, co ještě tu nehraje. „Měl by ses poohlédnout po jiném místě." Zkonstatoval.

Našemu vůdci bylo jasné, že ho podezřívá, zvlášť když viděl všechny ty přikryté věci ve skladu. Pokoušel se Krtečka už, už vyprovodit, ale ani to se mu nedařilo. Nic víc dělat nemohl. Stejně jako Mira.

Ta nyní troufale vstala ze židle. „Poslyš," oslovila mě. Nezbývalo jí pomalu nic jiného než mě informovat o tom, že se blíží zásah. „Musím odsud vypadnout, abych zabránila masakru s nebo bez důkazu o tom, že je Aneko naživu, rozumíš?"

Došla asi tak ke dveřím, než jsem se konečně vzpamatoval a namířil na ni samopal. Ona zvedla ruce nad hlavu. „Posaď se," nakázal jsem jí.

„Čtyři minuty!" hlásil Han.

„Yoongi-ah," vydechla o poznání víc vyděšeně a naléhavě, když se otočila mým směrem. „Děláš moc velkou chybu." Upozornila mě.

Tentokrát mě jedno pitomý jméno však na lopatky nedostalo. „Mluvím arabsky nebo co?! Posaď se!" zaječel jsem na ni tak, že jí nezbylo než poslechnout.

Aneko z malého prostoru začínala šílet.

V pro změnu šílel z ní. „Aneko, Aneko, Aneko," mumlal si cestou skrz naskrz celou budovou. Myslím, že nyní taky pochopil, jak těžký je tuhle potvoru najít, když si něco zamane.

j-hope Vho následoval a strkal hlavu do každé z kanceláří. Takhle by se ale daleko nedostali.

A brzy jim to oběma došlo. „Je tady asi deset tisíc čtverečních metrů," V kopnul do nejbližšího odpadkového koše, když procházel chodbou. „Kde sakra je?" zvolal zoufale.

Nezbylo jim nic jiného než spojit se s naším vůdcem, doufat, že to zvedne a že bude vědět, kde se Aneko schovává. Což o to, on to věděl. Ale telefon začal zvonit ještě, když byl v jeho skladu s jablky přítomen taky Krteček.

Naštěstí se brzy ukázalo, že to byl mobilní telefon Krtečkův. „Omluv mě," obrátil se na našeho starého známého Namyoona a hovor přijal.

Mira přede mnou seděla na židli a já nespouštěl samopal z jejího čela. Tak moc jsem si představoval, že ji zastřelím, zatímco ona si představovala, že zastřelí mě. Pochopitelně jsem to neudělal. Nehodlal jsem ten plán dojebat zase tak moc.

Ale v přítomnosti toho druhého jsme často ztráceli nervy, a to zvlášť, když se hrálo o čas. „Yoongi-ah!" vrčela na mě nyní varovně.

„Co?" vyštěkl jsem. „Mám začít střílet, aby sem přišli dřív?" Odmlčel jsem se. „Vím, že sem jdou, nejsem idiot." Ušklíbnul jsem se. „Ale na to my jsme už připravení. Až sem tví lidi vtrhnou, ohrozí životy desítek rukojmích."

„Pane Bože," vydechla Mira.

A já se na ni znovu drze ušklíbnul, svůj samopal nespustil ani na vteřinu a směle dodal: „Alespoň se konečně dovoláváš k tomu správnýmu."

„Jdu volat vůdci, hledej dál!" zaječel j-hope na Vho. Ten nyní prošel přímo kolem ní, kolem Aneko, respektive kolem trezoru, ve kterém se schovávala. Ale jak ho mělo napadnout, že během tak krátké doby zosnoval Hyunshik tak sofistikovaný plán, aby se do trezoru zvládla zavřít dívka, že?

„Už je vše připravené? Máte to podepsané od soudce?" ujišťoval se Krteček po telefonu. „Hned tam jedu. Děkuji." RM slyšel pouze jednu část rozhovoru, ale hned mu bylo jasné, o co nejspíš jde ještě, než se Krteček otočil zpátky na něj. „Budeš mě muset omluvit," prohlásil rádoby zklamaně, „ale volají mě povinnosti." Ukázal na mobil.

„To je škoda," odvětil RM zklamaný naprosto stejně. „Nechceš si vzít jednu lahev?" Nabídl zdvořile, spíš ho však chtěl přiotrávit, aby pravdu řekl.

„Ne, díky," odvětil Krteček bez zájmu. Už se ani nesnažil předstírat, že má o nějakej posranej mošt zájem.

A pak se rozezvonil další telefon. Osudově. Nezvratně. Byla to pevná linka, ale kdo ji ještě má, že? Krtečkovi to hned bylo podezřelé.

„Já tyhle hovory neřeším," mávnul RM ledabyle rukou. „Kdo v dnešní době volá na pevnou?" Byla první výmluva, kterou vymyslel, ale v duši se mu vyjevily všechny ty katastrofické scénáře, ve kterých ho odsud Krteček odvleče v poutech. Paradoxně jsme my uvnitř byli před Mirou více chráněni než on nyní před ním.

„No jo," odvětil Krteček bez zájmu znovu a konečně vypadnul.

RM se rozběhl k telefonu jen, co zaklaply dveře, div si při své nešikovnosti hubu nevymlátil. „Druhé patro, kancelář sedmnáct, v trezoru," zahlásal jenom.

j-hope okamžitě pochopil, že Aneko téměř mají, zavěsil a lusknul na Vho, který se ještě nedostal daleko. Proplížili se k trezoru tiše jako myši, aby dívku překvapili. A to úplně nechceš, aby tvou „zatraceně úžasnou" schovku odhalili dva lupiči se samopaly.

V se cítil jako imbecil. Měl pocit, že byl příliš měkkej a měl vztek. Vytáhnul ji ven za ohon. „Zkurvenej spratku," odfrkl si.

Aneko ječela, ale tentokrát mu to bylo jedno. Plán musel pokračovat. S pomocí j-hopa vyvlékl dívku ven ze dveří, i když se vzpouzela a plakala, musel to překousnout.

„Jak dlouho tohle ještě hodláš dělat?" prohlížela si mě Mira sklíčeně s jistou dávkou jedu v hlase. Už nás musela mít plný zuby.

„Jak dlouho bude třeba," odsekl jsem. „Však jsem ti řekl, že tví kumpáni sem můžou přijít a rozstřílet mě na kusy, ne?" Přimhouřil jsem oči. Myslím, že Mira byla ale ve skrytu duše ráda, že mě ten den nemusela nechat rozstřílet na kusy, protože bychom přišli o spoustu zábavy. Uslyšel jsem kroky a uviděl nasupeného j-hopa, jak funí a táhne s sebou Aneko. „Helemese, zjevně máme oba šťastnej den," utrousil jsem Miřiným směrem a konečně odložil zbraň.

Mira si mě však okamžitě přestala všímat. „Aneko," vyšla dívce vstříc, „je ti dobře?"

„Ano," pípla dívka.

„Nemáme čas. Jestli mi chceš něco říct, řekni to teď," naléhala na ni inspektorka.

„Neměla jsi předtím naspěch?" vmísil jsem se mezi ně. „Tak dělej, hejbni kostrou." Postrčil jsem ji ke dveřím. „j-hope-ssi, za mnou." Pokynul jsem svému kolegovi... ehm... s výhodama.

Kdyby sem zásahové jednotky vnikly, nouzový plán samozřejmě existoval. Avšak nebylo nutné vyvolávat konflikty, pokud to nebylo nezbytně nutné.

Maskovaný V zůstal opodál, dokud neuslyšel, že odcházíme, načež si vytáhl masku nahoru a nevěřícně zíral na zahanbenou dívku vedle sebe.

*

Co myslíte, že V Aneko teď řekne? Co jí udělá?