Kdy se vrátíš?

6.

Těch pár dní uteklo jako voda a nastal den Adamova odletu. Vše bylo domluvené. Adam měl v práci vzaté volno na jeden měsíc, s případně možným prodloužením, a Anna volno na dnešní den. Ráno ještě pomáhala Adamovi dobalit poslední věci, které by mohl potřebovat. Samozřejmě toho nebylo moc a tak všechny věci zabraly zhruba polovinu Adamovi krosny. Anně se toho zdálo hrozně málo, a tak se mu snažila do krosny propašovat ještě nějaké další věci navíc. Adam si toho samozřejmě všiml: "Aničko. Nedávej mi tam už nic dalšího prosím. Budu to mít akorát zbytečně těžší a stejnak to nevyužiju." "Ale Adame, vždyť toho máš strašně málo." Anička nechtěla aby mu pak něco scházelo. "Tak to ale úplně stačí. Cokoliv navíc znamená akorát problém." S tím přebytečné věci vyrovnal z krosny ven na stůl. Aničce se to nelíbilo, ale nemohla nic dělat. "Dobře. Budu ti věřit." rezignovala.

Pak šla hledat něco do kabelky. Když to našla, vyndala to a podala Adamovi: "Tak si vem alespoň teda tyhle léky prosím. Je to všechno, co by se ti mohlo hodit." Adam nesměle krabičky přijal a dal se do zkoumání o co se vlastně jedná. Více méně to byla hlavně antimalarika a léky proti zánětům a horečce. "Dobře, tohle si vezmu. Děkuju lásko, že na mě tak myslíš." Anna to nevydržela a prudce ho objala. S tím ji začaly stékat po tvářích první slzy. "Slib mi prosím, že se mi v pořádku vrátíš." Se slovy se snažila potlačit vzlyky, to se jí ale nedařilo. Adam jí obejmul nazpět aby ji utěšil. "Samozřejmě, že se vrátím a v pořádku," s tím se od Anny odtáhnul aby jí viděl do očí, "Slibuju." Pak si jí přitáhl nazpět a políbil ji. Anna mu polibek vrátila. Pak se opřeli o sebe čely a dlouze si hleděli do očí. Když se od sebe konečně odtáhli padl Adamův zrak na hodiny. Museli jet. "Tak pojď, musíme jet abych to letadlo stihl." Anička beze slova vzala svojí kabelku, kabát a vydala se k autu. Adam jí následoval. Jen ještě rychle pohledem zkontroloval zda jsou všichni jeho hadi obstaráni a jestli na nic nezapomněl. Pak už byt zamkl a vydal se za Annou k autu.

V autě panovalo docela nepříjemné ticho. Adam se soustředil na řízení a Anna se snažila si podmanit slzy, které jí neustále stékaly po tvářích. Nechtěla aby si jich Adam všiml a tak hlavu pootočila jako by se dívala z bočního okýnka auta. Ten byl myšlenkami úplně jinde, a tak by si slz pravděpodobně nevšiml ani kdyby na něho Anna zpříma zírala.

Když dorazili na letiště, Adam auto zaparkoval na odstavné parkoviště kde si zaplatil stání na měsíc a půl. Anna nazpět pojede autobusem protože jí Adam nechtěl nechat řídit takovou dálku samotnou auto které moc nezná. Alena a Adamův děda se s Adamem rozloučili už předešlý večer, kdy uspořádali malý rozlučkový večírek u Marka a Vojty v baru.

Adam vzal z kufru auta krosnu a hodil si jí na záda. Anička pomalu vylezla z auta a přešla k němu. Vzala ho za ruku a rozešli se směrem k letištní hale. Když došli k přepážce na odbavení do Adamova odletu moc času nezbývalo a tak se začali loučit. "Lásko, neboj. Já se ti brzo vrátím. Zvládneme to..." Anička se znovu rozbrečela. "Já mám o tebe takový strach. Prosím slib mi, že bude všechno dobré." "Slibuju. Dávej mi na sebe a na dědu pozor prosím. Alena se o sebe postará sama." To Aničku trochu pobavilo a přes slzy se alespoň trochu usmála. "Budu dávat pozor na sebe i na něj. Neboj. A Ty prosím dávej pozor na sebe lásko." Na to se naposledy políbili, protože Adam už musel jít. Anna stála na stejném místě, dokud ho neztratila z dohledu. Adam se na ní ještě jednou otočil a zamával jí. Pak už zmizel v útrobách letiště.

Anička ještě dlouho stála na stejném místě a plakala. Když se trochu uklidnila, usoudila, že je třeba vrátit se domů a přichystat se na oslavu tátových narozenin. Smutek se jí však držel pořád.