Maličká Nevinnost [HP FF]

9. Dopis plný tajemství

Všemi oblíbení Poberti si užívali posledního slunce tak že seděli u jezera a sledovali chapadla Olihně a polemizovali při tom o tom co provedou Filchovi, který je chytil jak se snaží přilepit Srabuse na zeď v pátém patře.

Jediný Remus Lupin seděl skloněný nad knihou a vypadal opravdu unaveně a zbědovaně. Předchozího dne byl úplněk a on se jako pokaždé schovával v Chroptící chýši. Sirius se zakřenil a hodil po Remusovi hrst trávy.

„Co kdyby jsi nám radši pomohl Moony, místo toho aby si marnil čas čtením? Na co vlastně ty knížky jsou? Leda tak pro šprty, ne pro Poberty!" promluvil na něj Sirius. Remus přivřel oči.

„Na tohle jsou taky dobrý!" A majznul Siriuse tlustou knihou po hlavě.

„Nee! Moje vlasy Moony proč?!" zavyl Sirius. „Vždyť teď vypadám-" zarazil se a snažil si je uhladit. „Vypadám teď jako James!" Remus i Peter vyprskly smíchy.

„Hey!" ozval se uražený James. Sirius se zvedl a položil ruku Jamesovi na rameno.

„Promiň brácho, ale mohl by ses občas učesat."

„Ale takhle rozcuchaný je to sexy, vypadám jako kdybych zrovna slezl z koštěte!"

Remus protočil oči a znovu se začetl do knihy a ty tři ignoroval. James i Sirius se vydali do hradu. Peter chvíli váhal jestli tu zůstane s Remusem, ale jelikož ho nevnímal tak se vydal za Siriusem a Jamesem.

Jako kdyby mu někdo přál aby neměl ani chvíli klidu.

„Ahoj Remusi," pozdravila ho zrzovlasá dívka a dřepla si vedle něho. Celeana se na něj usmála a prohlédla si knihu kterou zrovna četl. Poznala v ní knihu Dějin, ovšem tahle kniha nebyla jako povinná učebnice a tak ji to trochu zarazilo.

„Můžu si k tobě přisednout? Nevěděla jsem že tě baví dějiny," pokynula na jeho knihu.

„Můžeš, ale tentokrát to nebude na klín, ne?" Nesměle se usmál a trochu se začervenal. Cel se tomu v duchu usmála a posadila se do trávy. „No, ano dějiny mám rád a docela mi možná i jdou."

„Tak to ti závidím. Mohl by jsi mě občas doučovat."

„Fajn, když mi pomůžeš s lektvarama."

„Dohodnuto!"

A tak tam seděli a povídali si. Remus jí povídal o předmětech které ho baví, o tom jak miluje čokoládu, na čemž se vlastně shodli oba dva, a o tom jak se ve vlaku seznámil se Siriusem a Jamesem.

Celeana si ho při tom prohlížela. Všimla si že má další nové jizvy a že jsou čerstvé. Připadali jí jako jizvy jejího otce. Usmála se a vzpomněla si na dopis který jí dnes přišel. A v tu chvíli jí došla jedna očividná a krutá věc.

...

Ahoj Cely.

Jsem rád že ten kluk z nádraží je na tebe hodný, ale i tak si na něj dávej pozor. Kluci jsou někdy, no prostě kluci. Ale jinak vypadá jako milý kluk a jestli je pravda to že ti pomáhá ve škole, tak budiž.

Ale stejně mu projistotu ode mně vyřiď že jsem vzteklej vlkodlak a že jsem krutý a tak. Prostě si vymysli jak strašně zlej a protivnej táta jsem aby se bál.

Když už jsme u toho, dnes je úplněk takže ti dopis píšu takhle brzy ráno aby k tobě stihl dojít ještě před úplňkem. Na ministerstvu kouzel jsem se včera dozvěděl že Brumbál očividně pod svými křídly chrání vlkodlaka. Nevím kolik tomu studentovy, nebo studentce je, ani kdo by to mohl být. Proto si dnes večer musíš dávat pozor. A vlastně každý den při úplňku. Snaž se nevycházet ze své koleje, prosím udělej to pro mně ať o tebe nemám strach.

Měj se krásně, táta.

...

Jedna a jedna se jí dali dohromady. Podívala se Removi do čokoládových očí, které vypadali tak unaveně. Bylo jí ho tak líto. Věděla moc dobře co si prožívá její otec každý úplněk a jak to pro něj je těžké. Ta bolest při přeměně. Občas ho slyšela jak křičí, nebo jak v jejich sklepě osaměle vyje.

„Děje se něco Cel?"

Probrala se ze zamyšlení a došlo jí že se tváří smutně. Sklopila hlavu a promnula si ruce. Když se nyní dívala na svou hruď musela se pousmát při pohledu na náhrdelník od Thea.

„Remusi, můžu se tě na něco zeptat? Ale nesmíš vyvádět, ani nic takového jasný?"

Mladý Lupin se jí zkoumavě podíval do očí a přikývl.

„Reme ty jsi vlkodlak že ano?" Hnědovlasý chlapec vykulil oči a strhnul. Doufal že k tomuto momentu nikdy nedojde. James, Sirius a Peter už ho odhalili a teď i Celeana. Kdo ho odhalí jako další?

Pomalu přikývl.

„Je mi to líto Reme. Chci aby jsi věděl že vím jak se cítíš. Vím jak je to pro tebe těžké a jaká je to bolest. Občas slýchávám tatínka křičet, prosit o pomoc a brečet když se mění." Lupin ji zvědavě poslouchal. Její ujištění že v tom není sám, netrpí sám, že ho někdo chápe, pro něj bylo cenné.

„Děkuju ti Cel."

...

Stoupala právě po schodech do sovince. V ručce držela dopis, jenž byl adresovaný jejímu otci. Od onoho setkání s Remusem se spolu bavili. Společně s Lily se často scházeli v knihovně a společně se učili, nebo si jen tak povídali na chodbách.

Zjistila že s Remusem toho má spoustu společného a že je jí s ním dobře. I Lily s ním často trávila čas, ačkoliv to občas znamenalo muset se postavit ostatním Pobertům, které neměla ráda. Teda až na Petera. Ten jí nikdy nic zlého neudělal.

Lea měla kolem krku Mrzimorskou šálu a na sobě svetr, protože už pomalu začínala být zima. Sovinec byl navíc vysoko a tak tam byla ještě větší zima. Cestou nahoru přemýšlela o tom jestli je dobrý nápad aby se v příštím dopise pro Vladimira zmínila o Remusovi, nebo ne.

Byla už jen pár schodů od vrcholu věže, když zaslechla smrkání a fňukání. Nenápadně nakoukla kdo to je. Zjistila že na zemi se tam krčí dívka se Zmijozelskou kravatou a tmavýma vlasama.

Chtěla se otočit a odejít, ale něco ji v tom zabránilo.

Povzdechla si a vstoupila. Dívka na zemi si očividně nevšimla že už není sama a že ji někdo sleduje od vchodu. Hlavu měla založenou v dlaních a hlasitě vzlykala.

„Ehm, jsi v pořádku?"

Dívka sebou trhla a prohlédla si Celeanu uslzenýma očima. Tvářila se zdrceně a rozhozeně. Ačkoliv Cel nevěděla co se jí děje, tak jí jí bylo líto. Dívka se po chvilce zamračila a rukávem si otřela obličej.

„To tebe nemusí zajímat!"

„Máš pravdu. Nemusí. Jen mě napadlo že by jsi třeba potřebovala pomoc."

„Nepotřebuju pomoc!" vyhrkla trochu překvapeně, ale stále odhodlaně zmijozelka.

„Jak myslíš." Lhostejně pokrčila rameny. Její spolužačka z Mrzimoru se otočila k ní zády. Když nechce pomoc, tak jí nutit nebudu, říkala si. Věděla že to nemělo cenu. Cel předala půjčené sově dopis a pohladila ji po hlavě. Sova ji netrpělivě klovla a vzlétla. Lea se zvedla a nechala tam neznámou dívku samotnou.

Černovlasá dívka už však dál neplakala. Jen přemýšlela, proč na ni byla hodná a chtěla jí pomoct.