OVERHATED #dary

12

Posuneme se přibližně o týden později. Update, stále nemohu Davida vyhnat z hlavy. Ten parchant se ženský umí dostat do hlavy a možná ani sám neví, jak to dělá. Ať už je to jakkoliv, pravdou prostě bylo, že to na dnešek nebylo poprvé, co jsem usínala s představami, ve kterých on figuroval. Tak moc jsem chtěla, aby na mě taky myslel. Ale byla jsem si jistá, že on má na každém prstu tři další ženský a může si vybírat, možná že už na to i zapomněl. Nesnášela jsem se za to, jakému idiotovi jsem to podlehla.

Tento týden byl vlastně v celku klid, ale bylo to taky tím, že se jim s Žákem střídaly služby a tak se nepotkávali, což se mi hned potvrdilo. Po týdnu nastala první služba, kdy se ti dva potkali a samozřejmě to nedopadlo jinak, než hádkou. David klasicky vítězil, jelikož se prostě hádal naprosto špičkově a Viktora nejen že naprosto sundal svými argumenty, ale zničil ho urážkami tak, že jsem měla pocit, že veškerý jeho proces léčení a zotavení, najednou klesl zas tam, kde byl.

To mě ale vytočilo do běla. Proč to zas udělal? Po tom všem, co jsem mu řekla a co mu musel říct Jirka, ho totálně ponížil. Neudržela jsem se a hned na místě jsem ho za tu hádku pěkně vyhrotila já a bylo mi úplně jedno, kolik máme svědků. Nejradši bych ho zabila.

On mě ale zas totálně odpálkoval a já odtamtud odešla do kanceláře v takovém rozpoložení, že jsem za sebou třískla dveřmi a slíbila si, že už na toho kreténa nikdy ani nepomyslím. Co mě to vůbec napadalo? I kdyby on sám měl zájem, my dva jsme byli naprosto neslučitelní, toxická kombinace, přes to nejede vlak.

Tento mindset mi vydržel celý den, až do samotného konce služby, kdy se to celé zas podělalo. Akorát jsem vycházela, když jsem si všimla, že úplně ve stejný moment se za mnou objevil Hofbauer. Uvnitř jsem dnešek proklínala, jelikož tohle byl jeden podraz za druhým.

,,Bože běžte, s váma už nechci trávit ani minutu navíc" zastavila jsem se, aby mě předešel. Byla jsem ochotná i čekat, jen abych ho měla z očí.

,,Najednou" uchechtl se tím typicky arogantním tónem a nenávist ve mně zas stoupla. ,,Kam mizí ty vaše zásady, pravidla a morálka? Tohle bylo totiž velice neslušné a taky ubohé, vrchní" řekl to s takovým klidem, že zas jen cílil na to, aby mě naštval. Já mu to chtěla vrátit.

,,Kdyby se tak stalo, mohla jsem třeba řešit to, že jste byl na JIPu u pacienta, kam nikdo, kromě ošetřujícího lékaře a přidělených sester nesmí" rýpla jsem si rázně a doufala jsem, že už sklapne a konečně půjde dál. Akorát jsme procházeli prostorem, kde parkovaly sanitky.

,,Aha- takže pár dnů zpět se mi div neklaníte, doslova mě líbáte za to, jaký jsem hrdina a teď se projevíte, jako emočně nestabilní a bezcitná potvora?" zastavil se a potom, co všechno o mně řekl, jsem se zasekla taktéž. Došlo mi, že mě zas dostal do pasti.

Jasně, že jsem mu jeho přítomnost na JIPu nezazlívala, naopak- vidět, že má o toho kluka starost, bylo pěkný a moje řeči teď byly naprosto zcestný. To, že narazil na ten polibek byla ale jediná věc, od které jsem se teď mohla odpíchnout a nebýt za naprostou krávu.

,,To furt melete o tom u vás v primářovně? Nemáte třeba teplotku, že na to musíte pořád tak myslet? Pro mě to byl zkrat, ale zdá se, že vy z toho máte újmu už na vždy" zase jsem pokračovala v cestě, abych nedala najevo slabost. V tom mě ale ty jeho pracky silně natiskly na jednu ze sanitek.

,,Davide-" zalapala jsem po dechu a zvedla k němu oči. On na mě hleděl naprosto svědomitě a já se celá chvěla z toho, jak byl blízko. Všechno, o čem jsem dnes přemýšlela a co jsem si slíbila, šlo do háje, jelikož teď jsem si přála jen to, aby se mě dotýkal dál.

On se jednou rukou zapřel těsně vedle mě, takže jsme se dotýkali jen tím, jak na mě tiskl své tělo. ,,Umíte taky někdy... prostě mlčet?" sykl David a stále mi koukal přímo do očí.

Chtěla jsem mu zas odporovat, ale pravdou bylo, že mi skutečně došla veškerá slova. Bránila jsem se tomu statečně dalších několik momentů, ale pak mi oči zvědavě sklouzly na jeho rty, čehož si definitivně všiml.

Jen o několik okamžiků později se začal přibližovat a já si přála, jeho rty znovu cítit, i kdyby jen na chvilku. Jak to jen dělal... vždy, když jsem mu byla tak blízko, jako kdyby mi vypnul vnímání a logické myšlení, všechny mé zásady- vše bylo pryč. Přibližoval se a já už po těch jeho ústech intuitivně zalapala, bohužel ale naprázdno. David se totiž v ten poslední moment zastavil a rychle odtáhl, načež se mi pěkně vysmál.

,,Prej zkrat..." uchechtl se arogantně, jelikož teď jsem mu ukázala, jakou pro něho mám slabost tak dokonale, že by musel být fakt úplně blbej, aby to nepoznal. Já tam ještě chvíli stála jak opařená a sledovala, jak David ve tmě mizí.