Obrázek ke konci ;-)
„Proč jsi to udělala?" zeptala se Alexandra, když vešla k Izabele do domu. Obě se vrátily do svého města. Alexandra byla naštvaná, že ji zranila, ale za chvíli ji to přešlo. Izabela seděla u stolu a psala dopis.
„Co přesně myslíš?" neodtrhla oči od papíru. Alexa přišla ještě blíž. Zůstala stát uprostřed místnosti a sledovala svoji sestru.
„Moc dobře to víš. Liliana za to nemůže." Izabela opatrně položila pero, kterým doteď psala. Nechal kaňku na papíře. Vztekle zaklela a zmačkala papír. Alexa chtěla zjistit, co psala, jenže Izabela byla tajemná a odpověď dokázala zamotat do nevýslovných rozměrů.
„Může za to, že je Štefan v nemocnici. To ti nestačí?" Alexandra zavrtěla hlavou. Přinesla si židli a posadila se vedle Izabely.
„On je v nemocnici, ale ona Štefana navštívila. Ty jsi to udělala? Nemyslím si." Izabela zatnula pěsti. „A Michaela měla také pravdu. Štefan je dospělý, nemusíš ho hlídat. Obejde se i bez tebe." Obě věděly, že tohle je pravda, ale Izabela to nechtěla přiznat. Přece Štefan nemůže být už tak starý, aby ji nepotřeboval.
„Kdo jiný by za to jinak mohl?" cítila divný pocit. Alexa věděla, že tohle nedopadne dobře. Jestli začne brečet, tenhle rok bude ještě zajímavý.
„Třeba nikdo? Někdy se to stane prostě jen tak." Rozhodila rukama.
„Jsem na světě tak dlouho a stejně nevím, co se stane." Alexa se usmála. Měla stejný názor. Občas ji štvalo, že někomu nemůže o sobě říct úplně všechno, nemůže ho seznámit s jejím světem. Ale Izabela to měla ještě horší.
„Štefan to zvládne."
„Natanael to měl taky zvládnout. A Violetta, Jack, Monrow a James. Bianka a Iris. Všichni jste mi říkali, že se zotaví, že přižijí. Iris bylo pět!" Alexa ji objala. Viděla slzy, jak jí tečou po tvářích a nebyla za to ráda. Na tohle téma neměly narazit.
„Štefan už je v pořádku, neboj."
„Co když se něco zvrtne?" zavzlykala víla. Alexandra nevěděla, co dělat. Jak ji utěšit? Nevěděla to. Nikdo to nevěděl. Nikdy k sobě nikoho nepustila krom Štefana a Davida. Nikoho za tyhle dvě staletí. O to bylo horší.
„Nic se nezvrtne, to ti slibuji. Izabelo, vzchop se. Jsi víla. Žiješ věčně. To, že se Štefan trochu zranil, neznamená konec světa. Na to se neumírá." Izabela vstala.
„Žádné z mích dětí se nedožilo sedmi let. Jak se mám o Štefana přestat bát, když ho možná potká stejný osud, jako všechny před ním? Já nevím, co mám dělat." Přiznala s obličejem v dlaních. Alexandra už opravdu nevěděla, co dělat. Izabela byla první víla. Byla zlá, hlavně proto, že všechny její sestry měly něco, co jí bylo zakázáno. Vlastní rodina. Byla nejstarší, musí víly držet pospolu. Nesmí dovolit, aby se něco mezi nimi stalo. A aby První zabránili jejímu rozptýlení, začarovali ji. Štefan byl její první dítě, které se dožilo více než deseti let. „Prosím, jdi pryč. Musím si něco rozmyslet." Požádala Alexandru, která poslušně vstala a přešla ke dveřím.
„Ale kdybys něco potřebovala, víš, kde mě najít." Mrkla na ni a odešla. Patronka větru přikývla a odešla do své ložnice. Byla plná obrázků. Různého stylu, děti na nic měli různé šaty, byly na různých místech. A přesto byli skoro stejní. Všichni měli šedé oči a hnědé vlasy jako ona. Vílí krev byla dominantní, takže proto všichni vypadají stejně. Sedla si na postel a začala přemýšlet. Nakonec vytáhla papír a pero a napsala dopis, který poslala do školy pro čaroděje ve Skalii.
Lily přistála na klíně obálka. Krásným písmem bylo napsáno její jméno, a proto neviděla důvod ho neotevřít. Sice neviděla žádný rozdíl v tom, jestli je napsaný pěkně nebo ne, ale prostě ji lákal víc.
Liliano, ráda bych si s tebou promluvila. Přijď do parku ve Skalii v sedm. – Izabela
Zvedla nad tím obočí. Před asi dvěma hodinami se ji pokusila zabít a teď s ní chce mluvit. Možná to chce dokončit, když se jí to poprvé nepovedlo. Napadlo ji. Potom se profackovala. Moc se jí do myšlení pletly knížky a Adrian s ostatními Prvními. Stejně nechápala, jak mohli bezcitně střelit Christiana. Jako kdyby jim bylo jedno, že umře.
S kabátem v ruce stála před školou. Ještě jednou si to promýšlela. Vážně se chce setkat s Izabelou? Nebyla si jistá. Ale chce se s ní setkat a Lily ji nechce ještě víc dráždit.
Vykročila k parku, kde se potom posadila na jednu z laviček. Byla zde o pět minut dřív. Kolem procházelo pár lidí, ale jí si nevšímalo. Potom si k ní přisedla asi čtyřicetiletá žena s hnědými vlasy. Musela přiznat, že měla šediny. Sice trochu, ale měla.
„Jsem ráda, že jsi přišla." Prolomila trapné ticho mezi nimi. Lily přikývla, nevěděla, co říct.
„Co jste mi chtěla?" Izabela se usmála.
„Chci se ti omluvit. To, co jsem udělala, bylo přehnané." Držela si palce v pěstech. Naznačovalo to úzkost. „Mám o Štefana strach. Moje děti se nedožívají tolika let, jako je teď tobě. Štefan je první. Nevím, jak to říct. Prostě se ti omlouvám." Lily přikývla.
„Je hezké, že o něj máte strach. Abych se přiznala, já ho měla taky. A vy jste měla pravdu, můžu za to já. Kdybych tam nebyla, kdybych nešla najít Aurela, Adrian by o něm ani nevěděl. Můžu za to já a jeho duše. Nevím, jak se toho zbavit." Řekla zkroušeně. Izabela zvedla hlavu. Zadívala se před sebe. Bylo pár možností, ale jedna věc jí vrtala hlavou. ‚Abych se přiznala, já ho měla taky.' možná, že Lily má Štefana opravdu ráda. Napadlo ji.
„Prosím, teď mi odpověz popravdě. Poznám, když lžeš, takže jakékoliv pokusy jsou marné." Lily přikývla, že rozumí. Izabela se zhluboka nadechla. „Miluješ Štefana? Byla by jsi schopná se před něj postavit, kdybys věděla, že mu tím zachráníš život, ale sama bys zemřela?" Liliana sklopila oči k zemi. Udělala by to, určitě, teda možná. Nevěděla. Teď může říct ano, ale v realitě to může být jinak. A třeba ani nebude mít možnost se za něj postavit. Třeba bude protivník rychlejší a Izabela si to vyloží jinak.
„Klidně bych to udělala, kdyby mu to pomohlo, ale můžou to být jen plané řeči. Co já vím? Jsem dítě!" rozhodila rukama.
„I malé děti jsou hrdiny." Prohodila Izabela. Liliana se zasmála.
„Slyšela jsem, že jste první víla a jste zlá. Myslela jsem si to, ale začínám pochybovat." Přiznala potichu, skoro šeptala. Izabela zvedla koutky nahoru.
„Děkuji. Dřív jsem dělala zvláštní věci. Když byla válka mezi lidmi a Lepšími, zabila jsem jich mnoho. Říkali mi Lorelei. Je o mě i báseň, ale nebudu se vytahovat." Rozesmála se. byl to upřímný smích. „David mě podvedl hned, jak se Štefan narodil. Ostatní Štefana chtěly zabít. Zvlášť Viola, což je patronka přírody. Aby nedošlo k rozepřím, tak jsem, jak se říká, od něj dala ruce pryč. Nenáviděla jsem se za to. Nechápala jsem sama sebe. A jemu to pomohlo. Doufám, že chápeš, že ti to tady neříkám, abys mě litovala, ale abys to pochopila." Lily to začala chápat. Proto se o něj tak starala. A taky ji hodně litovala. Ona by se zbláznila, kdyby měla něco takového zažít.
„Chápu to. Teda, začínám. A asi bych se měla omluvit, že jste se to dozvěděla takhle. Já nechtěla, prostě jsem vybuchla. Bylo toho na mě moc."
„Já vím. A něco mě napadlo. Každá víla si může vybrat učně. Ty, která má v sobě část Prvního, můžeš při velkém cviku ovládat všechny živly. Stejně jako Štefan. A já bych byla docela ráda, kdybys to alespoň zkusila. Slyšela jsem, že čaruješ výborně, na to, že jsi do školy nastoupila před dvěma týdny. A to jsi tady týden nebyla. Myslím, že by stálo za to, to alespoň vyzkoušet." Lily pokrčila rameny. Zazvonil jí mobil. Brácha ji sháněl. Rozloučila se s Izabelou, se kterou doufala, že je zadobře.
Do deseti minut byla na pokoji, kde seděl Teodor. Jen si chtěl povídat a hlavně se pochlubit tím, že ho přijali jako žáka této školy. Málem nadšením skákal do stropu. Sice nevěděla, jak se tady může učit, když tohle je střední. Vysvětlil jí, že dostane učitelku, která ho naučí kouzlit a bude probírat věci ze základky.
Tak co říkáte na hodnou Izabelu? možná jsem to přepískla, no jo. :-) Otázka: chcete, aby Lily přijala učně víly?
