Je jedno na koho budu mířit vinu...nevím, kdo to vymyslel a jestli, ale jediný co vím je, že to pne úplně každým. Nikdy jsem to nikomu vlastně nepřiznala a nevím vlastně jestli to někdo pochopí. To v čem žijeme a jak...koukni se kolem sebe a řekni, že se ti líbí to, jak všechno je...že se ti líbí jak je každej na něčem závislej, jak se rodiny a přátelství rozpadaj, jak žereme předražený sračky, který vlastně nejsou ani jídlo, jak je násilí normální...kdybych to měla všechno vyjmenovat tak bych tu byla asi dlouho, ale už možná začínáš tušit, co tím myslím. Všechno se to tlačí do mojí hlavy, vidím to a každou vteřinou je toho víc. Je to tolik nenávisti, hněvu a bolesti, že jediný způsob, jak se s tím vyrovnat je uchlastat se do sraček nebo vzít břitvu a proměnit svojí kůži zas v umělecký dílo. Na jednoho člověka je toho asi moc a když víc přemýšlím, tak zas obdivuju ty který dovedou tenhle koloběh ukončit a prostřelit si hlavu. Už ani nevím jestli jsem naštvaná, smutná nebo zklamaná. Jak jsem se mohla při tom všem ještě nezbláznit a kde beru sílu jít vlastně dál fakt nevím. Chci vidět svět hořet.
ČTEŠ
Choré Mládí
Short StoryNikdo nám nedal návod jak žít. Potácíme se světem a nevíme, co vlastně chceme, jestli si vzít na večírek šaty s krajkou či volánky, jestli bojovat nebo už to tentokrát opravdu vzdát. Jak se sakra máme dostat z té nekončící deprese a kdo z nás bude d...
