Vzpomínky na minulost

2. Minulost se neptá

Adam seděl u sebe v zázemí a zuřil. Nechtěl si tu na někoho zvykat, navíc na mladou holku. Jo rozhodně byla šikovná, už měl možnost to poznat, ale nechtěl jí tu. Tohle byla jeho svatyně, místo kde měl svůj klid, za tři roky co tu byl ho pozvedl na mezinárodní úroveň. Díky grantům vylepšili zázemí i expozici tady u plazů, taky přistavěli a vylepšili pavilon Madagaskar. Tam se mu díky svým kontaktům podařilo získat želvy paprsčité i želvy pavoukovité, u obou už měli i mláďata. Fakt toho měl dneska dost, ranní hádka s Albertem to všechno jen odstartovala. Ten chlap byl idiot a nejvíc mu vadilo, že on se ho nebál. Ředitelka Roklová je většinou nechávala ať si to vyřeší sami. Už za ty roky pochopila, že nemá cenu zasahovat. Děda nebyl rád, protože tvrdil, že jednou se mu Albert pomstí. No on už to udělal, vypustil tehdy drb o tom, že po odchodu z armády byl ve vězení. Adam si vzpomněl jak to asi dva měsíce nechal být a pak mu to skoro doslova omlátil o hlavu. Přijetí do zoo Londýn a na školu a datum odchodu z armády, prostě nenechali žádný prostor pro čas ve vězení. Jeho kolegové se tím bavili ještě pár týdnů.

Nevzpomínal na to rád, na tohle období. Smrt rodičů při leteckém neštěstí ho zničila, opustil školu a vstoupil i přes dědův nesouhlas do armády. Odsloužil jedenáct měsíců v Afghánistánu, to co tam zažil ho trápilo pořád. Přežil teroristický útok, ale dva kolegové z jednotky tolik štěstí neměli. Dodnes ho trápily ošklivé noční můry. Po návratu nevěděl co dál, před odjezdem dostal nabídku dokončit školu v Londýně. Nabídka byla stále platná a tak odjel, součástí nabídky byla i práce v londýnské zoo. Tam si to zamiloval, úchvatná zoo a jeho pavilon bylo doslova útočiště. Před třemi lety se, ale vrátil sem, dědovi se stýskalo a taky jak říkal stárnul. Což bylo vtipné, protože pořád ho peskoval jako malého kluka. Když mu přišel s Anežkou oznámit to o Bobovi, musel vědět moc dobře, že vybuchne. Sakra fakt tu nikoho nechtěl. Teď slyšel, že ho volá z chodby a tak si sedl na stůl u počítače a čekal. Věděl, že dostane přednášku, ale on lidem nevěřil, kvůli minulosti. To co člověk prožije ho ovlivní, minulost se neptá, prostě je a ovlivňuje současnost.

Josef Hruška šel k pavilonu plazů, trochu doufal, že už Adam vychladl. Měl ho rád, ale občas by ho nejraději něčím praštil. Ta ranní hádka s Albertem měla důvod a byl vlastně rád, že se Adam Stáni zastal, ale ti dva se jednou opravdu poperou. Teď tu bylo zranění Boba a minimálně tři měsíce, kdy tu bude muset být záskok. Nikoho úplně nového, nebo brigádníky sem dát nemohli. Ty by Adam rozcupoval za dva dny, takže padla volba na Annu. Pamatoval si jí z Plzně, z přednášek pro chovatele. Byla šikovná a zvídavá, navíc s plazy už pracovala. Teď jen byla otázka jak přežije Adama. Za ty roky od nehody se hrozně změnil, z veselého společenského kluka se stal samotář. Nesnášel i ten jeho byt, menší garsonka z bývalých sklepů. Adam tam byl spokojený se svým hady a žil skoro jako poustevník.

Teď vešel do zázemí a vypadalo to, že se opravdu už Adam uklidnil. "Buď prosím tak hodný a tohle chování co jsi předvedl si nech pro sebe, Anna tu bude pracovat a nemusí snášet něco takového." "Jasně jsem řekl že tu nikoho nového nechci." "Na práci sám nestačíš a já rozhodně nemám čas ti pomáhat. Takže se musíš smířit s tím, že tu bude. Má zkušenosti z Plzně a je pracovitá. Proboha Adame přestaň se chovat jako malé dítě." "Fajn stejně mi nic jiného očividne nezbude." Josef už jen sledoval jak vyšel ze zázemí. Jestli tohle Anna přežije zaslouží si pak nějakou odměnu. Adam byl v jádru hodný kluk, ale smrt rodičů a válka ho změnili. Když pak odjel do Londýna nebyl rád, naštěstí ho dokázal před třemi lety přemluvit k návratu. V práci byl skvělý, v oboru platil za experta hlavně na chov želv obrovských. Vyvinul už v Anglii metodu jejich odchovu a měl patent na speciální líheň. Jen osobní život u něj neexistoval.

Adam se vrátil do zázemí když děda odešel. Sakra musí se smířit s tím, že tu bude. Prostě jí bude ignorovat a mohl by jí to tady znepříjemnit tak, že sem sama nebude chtít chodit. Fakt nechápal proč zrovna ona, to už by tu radši měl Frantu. Zatím měla chodit na půl dne, ale bylo mu jasné, že minimálně do měsíce tu bude nastálo. Ne on o ničí společnost nestál, pak se zarazil a musel si přiznat, že o něčí by stál. Vzpomínal na dobu v Londýně, tamní pavilon bylo zvláštní místo, občas tam bylo dost lidí, ale někdy byl úplně prázdný. Opakovaně tam moc lidí nechodil, až na jednu návštěvnici. Byla to drobná tmavovláska, vždy oblečená v černé. Sedávala u terárií a jen se dívala na hady, nebo skicovala. Uměla opravdu krásně kreslit, první týdny co tam chodila si jí nevšímal pak ho, ale začalo zajímat proč tam chodí. Jeden den se mu naskytla příležitost, v pavilonu se ztratila malá holčička a ona jí našla. Díky tomu zjistit, že je češka, která v Londýně studuje.

Občas si pak povídali, ona mu ukazovala co kreslí a on jí vyprávěl o své práci. Dokonce pak pro zoo dělala ilustrace pro dětského tištěného průvodce. Nikdy se nesetkali mimo zoo, ale stejně na ni moc rád vzpomínal. Ona jediná se k němu dokázala dostat, možná i proto, že měla hodně svého trápení. Měla ráda stejnou černou kávu a skořicové šneky jako on. Za ty měsíce se dost dobře poznali, ale bylo to jen přátelství. Taky její kresby byly v dokumentaci jeho patentu na líheň vajec želv obrovských. Tenkrát potřeboval technické nákresy pro údržbu, ale nedařilo se mu, naštěstí tam tehdy byla a nákresy udělala. Po úspěšném odchovu, nakreslila podrobné plány a on si líheň nechal patentovat. Když před třemi lety odjížděl, mrzelo ho to, nerad se loučil. Tehdy jí viděl naposledy u něj v pavilonu, dala mu dárek, obraz jeho pavilonu. Zadíval se nad stůl kde obraz visel, krásná olejomalba Reptile House.