Znamení (Dramione)

Znamení

Nenáviděl ji. Měl ji nenávidět.

"Musí zemřít." Pohlédl na dívku, jejíž bezvládné tělo leželo na zemi. Byla na pokraji smrti. Její horká rudá krev kontrastovala s chladnou mramorovou podlahou. Ležela v pokroucené poloze. Byla špinavá od krve, od bláta. Bledou kůži zbarvovaly modřiny. Vlasy jindy tak plné života, byly dnes splihlé a slepené. A on na ni hleděl. Neschopný slova.
"No tak chlapče, pobav se... Vyřiď si to s ní jednou provždy." Chlapec vzhlédl za hlasem a jemně přikývl. Rozhodl se...

Bylo to už tak dávno. Sedm let. Tehdy ji viděl naposledy. Tak proč se mu o ní zdálo zrovna dnes? Co mu jeho osud napovídá? Ukazuje mu cestu? Nebo se mu ironicky vysmívá do tváře?
Sedm roků jíž uplynulo, ale on si z té noci pamatoval každý detail. Jak vypadala, co měla na sobě, jak křičela a plakala. Ale neprosila. Ona nikdy neprosila o život, o milost, o záchranu. To, co ho strašilo nejvíc, byly ty oči, které na něj hleděly předtím, než omdlela. Ty oči ho pronásledovaly. Soudily ho. Vedly každý jeho krok. Celých sedm let. Alespoň to jí dlužil.

Tiše zaklel a vstal. Dnes večer již neusne, tím si byl jistý. Hodil na sebe oblečení a vyrazil ven. Dnes byl Beltain. On ho ale slavit odmítal. Venku na ulici stále hrála hudba a pár lidí zde se ještě veselilo. On se snažil jen rychle projít. V dálce viděl poslední zbytky dohořívajících ohňů a ve vzduchu cítil kouř. Jako tehdy v noci...

Zaplul do první otevřené hospody. Bylo tu jen pár lidí a on byl rád. Rozhlédl se a rozhodl se zůstat. Byla to putyka. Byla malá a celá obložená dřevem. Byl to pajzl, ale měl své kouzlo.
Zaplul k jednomu stolu úplně v zadním rohu a posadil se. Tiše vyčkával na příchod servírky a litoval, že nevzbudil Blaise, aby šel s ním. On a Theo byli jediní, kteří mu ještě zůstali.
Vzal si do ruky nápojový lístek a zkoumal ho.

"Dobrý večer,  vítejte u Šťastného jablka, jen na úvod bych ráda řekla, že nemám ani tušení, proč starý pan Jones pojmenoval svoji hospodu u Šťastného jablka, já se přikláním k jisté teorii, ve které hrála hlavní roli jablečná pálenka. Tak a teď k vám pane, co si dáte?"
Ztuhnul a podíval se zpoza lístku na ženu, která stála před ním. Měla na tváři masku, ale ten hlas, ty oči... Už je to tady. Osud se mu ironicky vysmívá do xichtu. Měl jen jednu možnost.
"A co si dáš ty?" Odložil lístek stranou a dívka před ním mohla spatřit jeho tvář. V ten moment zamrzla na místě
Stála tam dlouho. Za ten čas se na jejím obličeji objevilo mnoho výrazů, ale ani jeden z nich nevypadal jako odpuštění nebo laskavost
"Tak tady bych tě opravdu nečekala." Promluvila tiše. V jejím hlase ale nebyla nenávist nebo zlost, které by očekával. Slyšel pouze lhostejnost, a to se jí nepodobalo.
"Ani já bych tě tu nečekal. Značí to, že bychom tu ani jeden neměli být a přesto tu jsme."
"Malfoy..."
"Grangerová..."
Pokývli si na pozdrav. Každý vzdálený člověk by řekl, že to bylo poměrně přátelské gesto, kdyby ale přišli blíž, zjistili by, že jsou oba napnutí jak struny a atmosféra by se dala krájet.
"Co si dáš?"
"Whiskey a pár otázek."
"Whiskey ti donesu, ale na otázky odpovíš ty mě." Byla tak chladná. Její hlas ho studil stejně, jako by strčil ruku do sněhu.
Když odcházela, prohlédl si ji. Byla pořád stejná. Jen vlasy měla delší a světlejší. Skoro blonďaté.
"Tady." Postavila před něj skleničku a sedla si se svou vlastní.
"Co tu děláš?" Zeptala se a on pokrčil rameny.
"Je Beltain." Pokrčil rameny.
"Ale co děláš tady?"
"Prostě tu jsem."
"Víš co? Tak si to nech pro sebe. Mě je vlastně úplně u prdele, co tu děláš." Chtěla vstát, ale on ji zarazil. Položil svou ruku na její. Líbilo se mu, že i přes to, jak působí lhostejně, on ji dokáže přimět ukázat emoce.
"Pořád tak bojovná." Pousmál se.
"Nebyl jsem nikde slavit. Byl jsem doma a usnul jsem." Odmlčel se a upil ze své skleničky. Najednou se na ni nedokázal dívat. Koukal všude okolo sebe po skoro prázdné hospodě a přemýšlel, co by měl říct.
"Zdálo se mi o ní." Řekl prostě a Hermiona vydechla, jakoby celou dobu zadržovala dech. Dlouho seděli v tichosti a upíjeli ze svých skleniček.
"Taky se mi o ní zdá." Špitla a její oči se zalily slzami.
"Byla tak veselá a plná života. Nezasloužila si zemřít. Ne kvůli mě." Překvapeně zvedl oči od temné tekutiny a zamračil se.
"Ona nezemřela kvůli tobě. Zemřela protože jsem... Já..."
"Zachránil si mě. Kdyby si nezachránil mě, ona by žila."
"Umírala si."
"Získala jsem život výměnou za její a posrala jsem ho. Ani to jsem nezvládla, takže co na tom?"
"Grangerová, tohle neříkej."
"Celý kouzelnický svět viní z její smrti tebe, i když jsi jí nezabil, nedržel si jí hůlku u hlavy, ani na ni nevyslal kouzlo. Jediný, kdo za to může jsem ale já. Já jsem se nedržela plánu a nechala se zajmout."
"Proto se schováváš tady?" Rozhlédl se po temné místnosti.
"Jo. Kvůli mě zemřela dcera, sestra, přítelkyně i kamarádka. Ginny byla úžasný člověk. Měla budoucnost, rodinu. A i když celý svět ukazuje prstem na tebe, vina leží na mě. Bránila jsem tě, víš, ale je to pro ně jednodušší. Jenomže i když viní tebe, tak v hloubi srdce ví, že já teď žiju místo ní. Nechtěla jsme jim to pořád připomínat. Proto jsem odešla."
"Jsi hloupá, víš to? Já jsem bastard, vždycky jsem jím byl a v očích lidí vždycky budu, ale ty máš šanci a mrháš jí tady v týhle zaplivaný putyce. Proto jsem tě nezachraňoval! Tohle by ta tvoje kamarádka nechtěla."
"Sklapni! Ty jsi jí neznal! Nemáš ani tušení, co by chtěla."
"Možná jsem ji neznal, ale nikdo si pro své blilzké nepřeje, aby mrhali svým talentem a inteligencí. Jsi ubohý zbabělec Grangerová, ale co bych čekal od Nebelvíra." Ušklíbnul se, kopl do sebe zbytek panáka a hodil na stůl pár galeonů.
"Možná jo a víš co? Je to jedno! Všechno je mi jedno. Zamrzla jsem na místě a nevím, co dál. Ale aspoň nejsem pokrytec, víš."
"Já snad ano?"
"Jak dlouho jsme se neviděli? Sedm let? A teď přijdeš a během půl hodiny mě znáš a víš přesně, co bych měla dělat? Že to neděláš sám! Jsi bastard, v tom máš pravdu, ale jsi stejně svobodný jako já a víš co se svým životem? Nevíš. Kdyby ano, tak tu nejsi." Pokrčila rameny a on ji probodl očima. Odhadla to naprosto přesně.
"Jenomže já nikdy neměl budoucnost. Ty jsi touhle dobou měla být vdaná a mít už minimálně dvě zrzavé dětičky, měla jsi pracovat na ministerstvu za rovnoprávnost kouzelných tvorů a malé holčičky k tobě měly vyhlížet a toužit po tom, aby byly jako ty." Ušklíbnul se.
"Místo toho tu sedíš a lituješ se, kvůli něčemu, co si nemohla ovlivnit. I kdyby ses držela plánu, mohlo se to stát. Já to ovlivnit mohl. Mohl jsem to ovlivnit, zůstat, vrátit se, jenomže..." Odmlčel se a Hermiona na něj prudce pohlédla.
"Jenomže co?"
Mlčel. Jak mohl přiznat to, co se bál přiznat i sám sobě. Když byli ve válce, to on k ní vzhlížel. On chtěl být víc jako ona. Chtěl aby byla v bezpečí a tehdy, když se to všechno posralo, netoužil po ničem jiném, než být u ní a ujistit se, že je v pořádku. Jeho srdce bylo pro její nádech.
"Jenomže nic... Prostě jsem to neudělal, ale aspoň se neschovávám jako nějaký zbabělec."
"Víš co? Vypadni a nech mě být! Já nejsem zbabělec! Já jen nechci všem lidem, okolo sebe působit bolest! Záleží mi na nich, víš. Jenomže to je něco, co ty neznáš." Zavrčela, sebrala ze stolu peníze a odešla.