Nenáviděl ji. Měl ji nenávidět.
"Musí zemřít." Pohlédl na dívku, jejíž bezvládné tělo leželo na zemi. Byla na pokraji smrti. Její horká rudá krev kontrastovala s chladnou mramorovou podlahou. Ležela v pokroucené poloze. Byla špinavá od krve, od bláta. Bledou kůži zbarvovaly modřiny. Vlasy jindy tak plné života, byly dnes splihlé a slepené. A on na ni hleděl. Neschopný slova.
"No tak chlapče, pobav se... Vyřiď si to s ní jednou provždy." Chlapec vzhlédl za hlasem a jemně přikývl. Rozhodl se...
Bylo to už tak dávno. Sedm let. Tehdy ji viděl naposledy. Tak proč se mu o ní zdálo zrovna dnes? Co mu jeho osud napovídá? Ukazuje mu cestu? Nebo se mu ironicky vysmívá do tváře?
Sedm roků jíž uplynulo, ale on si z té noci pamatoval každý detail. Jak vypadala, co měla na sobě, jak křičela a plakala. Ale neprosila. Ona nikdy neprosila o život, o milost, o záchranu. To, co ho strašilo nejvíc, byly ty oči, které na něj hleděly předtím, než omdlela. Ty oči ho pronásledovaly. Soudily ho. Vedly každý jeho krok. Celých sedm let. Alespoň to jí dlužil.
Tiše zaklel a vstal. Dnes večer již neusne, tím si byl jistý. Hodil na sebe oblečení a vyrazil ven. Dnes byl Beltain. On ho ale slavit odmítal. Venku na ulici stále hrála hudba a pár lidí zde se ještě veselilo. On se snažil jen rychle projít. V dálce viděl poslední zbytky dohořívajících ohňů a ve vzduchu cítil kouř. Jako tehdy v noci...
Zaplul do první otevřené hospody. Bylo tu jen pár lidí a on byl rád. Rozhlédl se a rozhodl se zůstat. Byla to putyka. Byla malá a celá obložená dřevem. Byl to pajzl, ale měl své kouzlo.
Zaplul k jednomu stolu úplně v zadním rohu a posadil se. Tiše vyčkával na příchod servírky a litoval, že nevzbudil Blaise, aby šel s ním. On a Theo byli jediní, kteří mu ještě zůstali.
Vzal si do ruky nápojový lístek a zkoumal ho.
"Dobrý večer, vítejte u Šťastného jablka, jen na úvod bych ráda řekla, že nemám ani tušení, proč starý pan Jones pojmenoval svoji hospodu u Šťastného jablka, já se přikláním k jisté teorii, ve které hrála hlavní roli jablečná pálenka. Tak a teď k vám pane, co si dáte?"
Ztuhnul a podíval se zpoza lístku na ženu, která stála před ním. Měla na tváři masku, ale ten hlas, ty oči... Už je to tady. Osud se mu ironicky vysmívá do xichtu. Měl jen jednu možnost.
"A co si dáš ty?" Odložil lístek stranou a dívka před ním mohla spatřit jeho tvář. V ten moment zamrzla na místě
Stála tam dlouho. Za ten čas se na jejím obličeji objevilo mnoho výrazů, ale ani jeden z nich nevypadal jako odpuštění nebo laskavost
"Tak tady bych tě opravdu nečekala." Promluvila tiše. V jejím hlase ale nebyla nenávist nebo zlost, které by očekával. Slyšel pouze lhostejnost, a to se jí nepodobalo.
"Ani já bych tě tu nečekal. Značí to, že bychom tu ani jeden neměli být a přesto tu jsme."
"Malfoy..."
"Grangerová..."
Pokývli si na pozdrav. Každý vzdálený člověk by řekl, že to bylo poměrně přátelské gesto, kdyby ale přišli blíž, zjistili by, že jsou oba napnutí jak struny a atmosféra by se dala krájet.
"Co si dáš?"
"Whiskey a pár otázek."
"Whiskey ti donesu, ale na otázky odpovíš ty mě." Byla tak chladná. Její hlas ho studil stejně, jako by strčil ruku do sněhu.
Když odcházela, prohlédl si ji. Byla pořád stejná. Jen vlasy měla delší a světlejší. Skoro blonďaté.
"Tady." Postavila před něj skleničku a sedla si se svou vlastní.
"Co tu děláš?" Zeptala se a on pokrčil rameny.
"Je Beltain." Pokrčil rameny.
"Ale co děláš tady?"
"Prostě tu jsem."
"Víš co? Tak si to nech pro sebe. Mě je vlastně úplně u prdele, co tu děláš." Chtěla vstát, ale on ji zarazil. Položil svou ruku na její. Líbilo se mu, že i přes to, jak působí lhostejně, on ji dokáže přimět ukázat emoce.
"Pořád tak bojovná." Pousmál se.
"Nebyl jsem nikde slavit. Byl jsem doma a usnul jsem." Odmlčel se a upil ze své skleničky. Najednou se na ni nedokázal dívat. Koukal všude okolo sebe po skoro prázdné hospodě a přemýšlel, co by měl říct.
"Zdálo se mi o ní." Řekl prostě a Hermiona vydechla, jakoby celou dobu zadržovala dech. Dlouho seděli v tichosti a upíjeli ze svých skleniček.
"Taky se mi o ní zdá." Špitla a její oči se zalily slzami.
"Byla tak veselá a plná života. Nezasloužila si zemřít. Ne kvůli mě." Překvapeně zvedl oči od temné tekutiny a zamračil se.
"Ona nezemřela kvůli tobě. Zemřela protože jsem... Já..."
"Zachránil si mě. Kdyby si nezachránil mě, ona by žila."
"Umírala si."
"Získala jsem život výměnou za její a posrala jsem ho. Ani to jsem nezvládla, takže co na tom?"
"Grangerová, tohle neříkej."
"Celý kouzelnický svět viní z její smrti tebe, i když jsi jí nezabil, nedržel si jí hůlku u hlavy, ani na ni nevyslal kouzlo. Jediný, kdo za to může jsem ale já. Já jsem se nedržela plánu a nechala se zajmout."
"Proto se schováváš tady?" Rozhlédl se po temné místnosti.
"Jo. Kvůli mě zemřela dcera, sestra, přítelkyně i kamarádka. Ginny byla úžasný člověk. Měla budoucnost, rodinu. A i když celý svět ukazuje prstem na tebe, vina leží na mě. Bránila jsem tě, víš, ale je to pro ně jednodušší. Jenomže i když viní tebe, tak v hloubi srdce ví, že já teď žiju místo ní. Nechtěla jsme jim to pořád připomínat. Proto jsem odešla."
"Jsi hloupá, víš to? Já jsem bastard, vždycky jsem jím byl a v očích lidí vždycky budu, ale ty máš šanci a mrháš jí tady v týhle zaplivaný putyce. Proto jsem tě nezachraňoval! Tohle by ta tvoje kamarádka nechtěla."
"Sklapni! Ty jsi jí neznal! Nemáš ani tušení, co by chtěla."
"Možná jsem ji neznal, ale nikdo si pro své blilzké nepřeje, aby mrhali svým talentem a inteligencí. Jsi ubohý zbabělec Grangerová, ale co bych čekal od Nebelvíra." Ušklíbnul se, kopl do sebe zbytek panáka a hodil na stůl pár galeonů.
"Možná jo a víš co? Je to jedno! Všechno je mi jedno. Zamrzla jsem na místě a nevím, co dál. Ale aspoň nejsem pokrytec, víš."
"Já snad ano?"
"Jak dlouho jsme se neviděli? Sedm let? A teď přijdeš a během půl hodiny mě znáš a víš přesně, co bych měla dělat? Že to neděláš sám! Jsi bastard, v tom máš pravdu, ale jsi stejně svobodný jako já a víš co se svým životem? Nevíš. Kdyby ano, tak tu nejsi." Pokrčila rameny a on ji probodl očima. Odhadla to naprosto přesně.
"Jenomže já nikdy neměl budoucnost. Ty jsi touhle dobou měla být vdaná a mít už minimálně dvě zrzavé dětičky, měla jsi pracovat na ministerstvu za rovnoprávnost kouzelných tvorů a malé holčičky k tobě měly vyhlížet a toužit po tom, aby byly jako ty." Ušklíbnul se.
"Místo toho tu sedíš a lituješ se, kvůli něčemu, co si nemohla ovlivnit. I kdyby ses držela plánu, mohlo se to stát. Já to ovlivnit mohl. Mohl jsem to ovlivnit, zůstat, vrátit se, jenomže..." Odmlčel se a Hermiona na něj prudce pohlédla.
"Jenomže co?"
Mlčel. Jak mohl přiznat to, co se bál přiznat i sám sobě. Když byli ve válce, to on k ní vzhlížel. On chtěl být víc jako ona. Chtěl aby byla v bezpečí a tehdy, když se to všechno posralo, netoužil po ničem jiném, než být u ní a ujistit se, že je v pořádku. Jeho srdce bylo pro její nádech.
"Jenomže nic... Prostě jsem to neudělal, ale aspoň se neschovávám jako nějaký zbabělec."
"Víš co? Vypadni a nech mě být! Já nejsem zbabělec! Já jen nechci všem lidem, okolo sebe působit bolest! Záleží mi na nich, víš. Jenomže to je něco, co ty neznáš." Zavrčela, sebrala ze stolu peníze a odešla.
Čekal na ni. Bylo už pozdě, všichni odešli a ona stále nikde. Rozhodl se tedy vejít dovnitř.
"Už máme zav.... Do prdele! Co tu zase chceš?" Seděla u baru a popíjela. Bylo viděla, že plakala. Už na sobě neměla masku. Stále byla tak krásná, jakou si ji pamatoval.
"Grangerová..."
"Co, Grangerová? Co Malfoyi? Já nechci slyšet další kecy. Víš proč? To Ginny k životu nevrátí. Ani já se nevrátím. Nic z toho, co řekneš, mě nedonutí vrátit se tam. Nechci. Nemůžu. Nevím. Vyhovuje mi být tu. Mám tu svůj vlastní svět. Svět ve kterém tu Hermionu Jean Grangerovou nikdo nezná. Tady ty lidi to nezajímá. Já je nezajímám."
"Mě zajímáš." Přešel k ní blíž a stoupl si vedle ní.
"Nezachraňoval jsem ti zadek, aby ses pak zahrabala tady!"
"Zachránil si mi zadek, abych pomohla Harrymu porazit Voldemorta. Mise splněna. To už je ale sedm let. Sedm let, co mozek zlatého tria zmizel v ústraní a hádej co? Svět se točí dál." Kopla do sebe panáka a on zavrtěl hlavo.
"Jak víš, že jim nechybíš? Že se bez tebe netrápí?"
"Protože když jsem odešla, začalo se mi stýskat." Nalila si dalšího panáka.
"Tak jsem jim napsala. Harrymu i Ronovi a už přes šest let čekám na odpověď." Kopla ho do sebe a vstala. Zavrávorala a tak ji zachytil.
"Odejdi a nech mě být. Zapomeň na mě." Pohlédla mu do očí a on zavrtěl hlavou.
"To bych opravdu rád." Přikývl a vysadil jí na bar. Stoupl si mezi její nohy.
"Ale nemůžu. Nejde to."
Jejich pohledy se střetly.
"Tak to se asi málo snažíš." Špitla.
"Asi."
Byla tak blízko. Její rudé rty ho přímo lákaly, aby udělal to, po čem toužil tak dlouho. Ale byla konečně ta správná chvíle? Mohli konečně hodit všechno za hlavu a prostě jen být? Nebo to byl opravdu špatný nápad?
"Sakra." Tiše zaklel a pak se prostě sklonil a otřel se o její rty. Jen lehce a pak se odtáhnul. Dával jí možnost volby.
Pohlédl na ní. Měla zavřené oči a kousala se do rtů. Byla nádherná. Pak je náhle otevřela, omotala mu ruce kolem krku a přitáhla si ho do pořádného syrového polibku. V tom polibku byly všechny nashromážděné emoce za posledních sedm let. Všechna ta touha, vášeň, frustrace. Tahala ho za vlasy, vzdychala mu do úst a škrábala ho do zad. Rozepla mu pásek a kalhoty nechala spadnout k jeho kotníkům. Vzala ho do ruky a dráždila ho, dokud nebyl až bolestivě tvrdý. Když už to bylo příliš, vyhrnul její sukni, kalhotky jen odstrčil na stranu a vzal si jí přímo tam na tom baru. Tvrdě a surově dokud oba nepřišli o rozum.
Zjistil, že ten bar je i jejím domovem. Bydlela v malém střešním bytě v té samé budově. Chodil za ní každou noc od té doby. Skoro nemluvili. On přišel, dal si whiskey a počkal, až skončí v práci. Pak jí políbil a skončili v posteli. Beze slov. Ráno když se probudil, byla vždy pryč. Nevěděl kam a proč mizí, ale bral to jako znamení, že má vypadnout, než se vrátí. Byl to zvláštní vztah. Skoro toxický. Každý večer si říkal, že za ní nepůjde. Pak ale přišla noc a on se přistihl, že je na cestě za ní. Byla jeho drogou.
Jednou večer přišel do baru a ona tam nebyla. Místo ní tam byla černovlasá famme fatale. Nádherná vysoká žena s porcelánovou pletí. Jmenovala se Nicole a o Hermioně nevěděla ani jak se jmenuje. Rozhodl se na Hermionu čekat, ale Nicole si to vyložil, jakoby tam čekal na ní.
V lokálu nebyl už nikdo kromě něj. Nicole k němu přišla a věnovala mu široký úsměv.
"Kdybych věděla, že tu na mě čekáš, zavřela bych už dávno..." Mrkla na něj a položila mu ruku na rameno. On ale necítil vůbec nic. Naopak ho její sebevědomí i slova znechutila.
Setřásl její ruku z ramene a dopil poslední hlt whiskey, pak vstal, hodil na stůl pár galeonů a bez jediného slova odešel z baru.
Chtěl odejít, ale pak si všiml, že v jejím bytě se svítí. To ho zarazilo. Nečekal, že je doma. Myslel si, že zmizela stejně jako před lety. Vůbec ho nenapadlo, že by mohla být doma.
Vydal se zpátky do chodby a po schodech vyšel až k jejím dveřím. Zaklepal. Nic se nedělo.
"Vím, že tam si Grangerová a neodejdu, dokud se nepřesvědčím, že si v pořádku."
Nevěděl, jak dlouho tam stál a klepal, ale dočkal se. Otevřela mu rozcuchaná, se zarudlými tvářemi a s červeným nosem, celá zpocená a zabalená do peřiny. Byla nemocná.
Chvíli na ni překvapeně hleděl a pak se upřímně rozesmál.
"Jsem ráda, že se bavíš." Zahuhňala a odešla zpátky do bytu, kde se svalila na gauč. Vešel za ní, zavřel a rozhlédl se kolem sebe. Byl tu drobný nepořádek a uprostřed něj ležela dívka, která vypadala naprosto úchvatně.
"Jedla si něco?" Zeptal se s úsměvem. Zamračila se a výmluvně na něj pohlédla.
"Proč jsi mi neposlala sovu?" Zavrtěl nechápavě hlavou a přešel ke sporáku. Prohlédl si obsah ledničky.
"Proč? Mám chřipku. Neumírám."
"Já na tebe čekal."
"Proč?"
"Protože jsem si myslel, že se mi jen vyhýbáš." Přiznal.
"Jsem v pohodě, fakt."
"Nejsi. Vypadáš strašně." Zazubil se a ona po něm hodila prázdnou lahvičku od nosního spreje.
"Proč nezajdeš k Mungovi?"
"Protože tam dělá Ronova manželka." Rozkašlala se. Draco mezitím vytáhl z ledničky zeleninu, kuřecí stehna a dal vařit polévku.
"Hele nemusíš tu být." Řekla, když kašel ustal.
"Zjistil si, že jsem nezmizela a ani neumírám, takže můžeš klidně jít." Zachumlala se víc do peřiny. Zavrtěl hlavou, přešel k ní a položil na stolek čaj. Pak si k ní kleknul a dotkl se dlaní jejího čela. Celá jen hořela.
"Máš tu nějaké mudlovské léky, nebo mám zajít něco koupit?"
"Proč se staráš?"
"Můžeš být klidně protivná mrcha, Grangerová, ale já neodejdu. Vzala sis nějaké léky? Máš horečku." Sdělil jí.
"Jo něco jsem měla, ale už ani nevím kdy." Hlesla.
"Mám je v kuchyni nad sporákem."
"Fajn, musíme snížit horečku. Napustím vanu, pak si vezmeš léky, najíš se a půjdeš spát."
"Já nechci. Jsem moc unavená, nechci se hýbat."
"To nevadí." Pohladil jí po vlasech a odešel napustit vanu vlažnou vodou. Pak ji vzal do náruče a v koupelně ji začal svlékat.
"Malfoy já..." zarazila ho.
"Už jsem tě nahou viděl." Pohlédl do jejích očí, které byly plné studu.
"Jo, ale..."
"Je to v pořádku." Pousmál se a jemně jí políbil.
"Budeš nemoc..." znovu ji umlčel polibkem a mezitím jí rozepnul flanelovou noční košili, pod kterou neměla podprsenku. Jakmile ucítila chladný vzduch na své kůži, zachvěla se a její bradavky zareagovaly. Draco tiše zaklel a odstoupil od ní.
"Promiň... Ještě chvilku a nebral bych ohledy na tvůj stav." Svlékl jí z kalhot a neustále ji hleděl do očí. Stejně to udělal i s kalhotkami. Pak ji znovu vzal do náruče a položil jí do vany.
"Aaa sakra! To je ledové!" Třásla se. Litoval jí, ale věděl, že to pomůže. Vzal do ruky hlavici od sprchy a zapnul ji. Masíroval ji proudem vody krk a snažil se odvést pozornost od studené vody.
"Ta holčina co je teď za tebe v baru..."
"Nicole? Co s ní?"
"Je to pěkná potvora a asi i poběhlice. V životě jsem jí neviděl a ona si automaticky myslela, že čekám na ní a dělala, že tebe ani nezná."
"To je vtipné."
"Proč?"
"Nicole je dcera majitele. Zaskakuje vždycky, když já nemohu. Známe se velice dobře, protože ona byla proti tomu, aby mi její otec bar pronajal. Docela dlouho mi škodila."
"Škodila ti?"
"Jo. Posílala na mě různé kontroly a tak. Chtěla ten prostor pro sebe a proměnit ho v módní butik. Její otec má ale k tomuhle baru sentimentální vztah, proto mi ho pronajal s podmínkou, že ho nesmím měnit. Poznal se zde s jeho zesnulou manželkou."
"Škoda, že jeho dcera je taková mrcha." Vstal a sáhl pro ručník.
"Je rozmazlená. Jedináček, který měl vše, co chtěl. Koho mi to jen připomíná." Pohlédla na něj a on se zasmál.
"Vidím, že už je ti lépe. Tak tě vytáhneme z té vody, co říkáš?"
Pomohl jí na nohy a zabalil do ručníku. Pak ji vysušil kouzlem a pomohl jí s převléknutím do čistého pyžama.
Nechal ji vzít si léky a pak ji krmil polévkou. Hermiona z toho byla nesvá, ale už neprotestovala.
Pak ji uložil do postele, svlékl se do spodního prádla a lehnul si vedle ní. Hermiona mu pořád opakovala, že může odejít, že je jí dobře a zvládne to. On si z toho ale nic nedělal a místo toho jí začal vyprávět, co těch sedm let dělal. Usnula po druhém roce.
Když se ráno probudil, ležela vedle něj a tvrdě spala v jeho objetí. Usmál se a lehce ji pohladil po vlasech. Pak opatrně vstal a začal dělat snídani. Nechtěl si to přiznat, ale to bylo to, po čem každý večer, když zde usínal, toužil. Aby se probudil, ona ještě spala a on ji mohl překvapit snídaní do postele.
Když otevřela oči, akorát k ní šel s hrnečkem čaje a práškem.
"Dobré ráno." Usmál se na ni.
Vypadala zmateně, než jí došlo, co se děje.
"Ahoj." Na její tváři se objevil drobný úsměv, a to bylo dobré znamení. Bylo to tak upřímně gesto, které u ní dlouho neviděl. Její zdi se pomalu začínaly hroutit.
"Snídaně bude za chvilku, jak ti je?" Sedl si k ní a položil jí ruku na čelo.
"Lépe." Přiznala.
"To jsem rád."
"Děkuju ti, nemusel si..." Sklonil se k ní a umlčel ji polibkem. Už zase.
"Nakazíš se."
"No tak to se pak budeš muset postarat ty o mě." Mrknul na ní.
"Já vím, že jsem nemusel, ale chtěl jsem." Vstal a odešel do kuchyně. Za chvilku se objevil s talířem plným palačinek, což bylo jídlo, které, jak později přiznala, nejedla už dobrých patnáct let.
Celý den strávili v posteli. Hermiona převážně spala, tak si Draco vzal nějakou knihu z plně zásobené knihovny a četl si. Když byla vzhůru, vařil jí čaj, krmil jí a bavil svou přítomností. Večer už měla tolik síly, že se něžně pomilovali. Což bylo něco, co ještě nedělali. Měli sex. Šukali. Tvrdě a rychle. Nikdy to nebylo pomalé a něžné. Dnes ano a změnilo to úplně všechno.
Hermiona by nikdy neřekla, že chřipka může být tak příjemná.
Uběhly dva dny, kdy Hermiona každé ráno říkala, že už půjde do práce, ale Draco jí to nedovolil a jeho argumentům se opravdu nedalo odolat. Byl opravdu přesvědčivý v tom, jak jí nepustit z postele. Navíc chodil kontrolovat bar, jestli tam Nicole nedělá nějakou neplechu. Nikdy jí nic neprozradil, ale Hermioně bylo jasné, že si to užívá a jestli Nicole opravdu dělala něco co neměla, Draco se o to s radostí postaral.
Když takhle večer leželi vedle sebe a Draco ji hladil po zádech, položil jí otázku, která mu nedala spát.
"Proč si každé ráno zmizela?"
"Cože?" Zmateně na něj pohlédla.
"No vždycky když jsem se po naší společné noci probudil, byla si pryč. Přitom si mi mohla říct, ať vypadnu, jestli si mě tu nechtěla."
"Tak to sis celou tu dobu myslel?"
"No jo." Přikývl a dívka před ním si povzdechla.
"Proto si tu nikdy nebyl, když jsem se vrátila." Pousmála se a on nechápavě nadzvedl obočí.
"Draco, kdybych tě tu nechtěla, tak bych ti to opravdu řekla." Pohladila ho po tváři.
"Kam si teda mizela?"
"Víš co? Zítra ráno tě tam vezmu." Vtiskla mu na rty jemný polibek, který se brzy zvrtnul v daleko víc.
Druhý den, brzy ráno, stáli na hřbitově a pokládali květiny na náhrobek Ginny Weaslyové.
"To děláš každý den?" Pohlédl na ní užasle.
"Skoro. Když můžu. Pak tu sedím a povídám si s ní. Vím, že to zní hrozně, ale... Pomáhá mi to. Když jsem před pár lety byla opravdu zoufalá, poprosila jsem ji, aby mi ukázala cestu. Ten den jsem úplnou náhodou zabloudila a narazila na pana Jonese, který dával na dveře inzerát o pronájmu. Je to šílené?"
Draco zavrtěl hlavou a pohlédl na náhrobek. Zavřel oči a zhluboka se nadechl.
"Ahoj Ginny, vím, že jsme se neměli moc v lásce, ale ovlivnila si můj život víc, než si vůbec umíš představit. Mrzí mě, že jsem tě nedokázal zachránit. Doufám, že mi můžeš odpustit, protože jsem byl tak strašně zaslepený strachem o tvou kamarádku, že jsem se o to ani nepokusil. Dnes tu stojím a nevím si rady. Nevím jak říct dívce vedle mě, že je to jediné, co od života chci. Nevím, jestli se nelekne a neuteče, stejně jako jsme to dělali do teď. Oba jsme jen utíkali před životem, před štěstím, protože jsme si mysleli, že si ho nezasloužíme, ale to já už nechci. Chci být s ní. Po jejím boku a pomáhat jí s čímkoliv, co nás potká. Jestli to tak má být a jestli s tím souhlasíš, pošli jí nějaké znamení. Já ho nepotřebuji, protože já si tím jsem jistý. Vždycky jsem byl."
Hermiona na něj překvapeně zírala a už se nadechovala k odpovědi. Byla ale přerušena.
"Hermiono?!"
Ohlédla a zamrzla na místě. Před nimi stál samotný Harry Potter. Nikdy netušil, že ho tak rád uvidí.
Pousmál se a zašeptal po větru.
"Děkuji..."
