Zbloudilé duše

14.

Tahle cesta je moc hezká viď?" On byl první, kdo opět prolomil ticho.

,, Zbožňuju jí. Někdy, když jdu domů z busu a je hezké počasí, říkám si, že by mi ani nevadilo, kdyby ta cesta byla delší. Kdybych se procházela ve svitu sluníčka."

,,I mraky mají své kouzlo. Třeba ticho před bouří. Kdy se všechno ztiší. Slyšíš jen svůj hluboký dech. Své kroky. Kouzelnej moment."

,, Když jsem byla menší, pozorovaly jsme je s babičkou. Ty mraky. Spolu jsme leželi na louce a dívaly se na nejrůznější tvary, které vytvářely. Nechaly jsme se unášet fantazií a vymýšlely, jako co vypadají. Vždycky jsme se nasmály. Chybí mi. Chybí mi ta její síla do života. Nekonečný smích."

,, Co se s ní stalo?"

,, Zemřela na zápal plic."

,, To je mi líto." Soucitně se na mě podíval.

,, Už je to dlouho." Pousmála jsem se.

Pravda ale je, že i když je to dlouhá doba, nemůžu ji vypustit z hlavy. Nemohu na ni zapomenout. Vždycky na mě byla tak milá. Nikdy mi nemusela říct, že mě má ráda, i když to dělala pořád. Já to věděla. Cítila jsem to, jen co se na mě podívala. Věděla jsem, že až zemře, nic nebude takové jako dřív. Bude mi chybět ten můj parťák, který se mnou sázel sazeničky. Bude mi scházet parťák, se kterým si budu povídat dlouho do noci. Parťák, se kterým jsem si užívala každé zatracené chvíle mého dosavadního života. Mamka mi vždycky říkává, že pokud ji mám v srdci, je tu se mnou. Říká, že na mě dohlíží. A já jí to věřím. Já vím, asi jsem trochu vadná, ale proč tomu nevěřit. Proč nevěřit v naději. I ta nejmenší naděje nám dává lepší pocit. Pocit z toho, že tu je nějaká šance.

,, Tak a jsme tady."

Vešli jsme dřevěnými vrátky na velkou zahradu, kterou lemovaly psí klece. Nebylo jich moc, ale i tak nás čekalo hodně práce. Každému jsme vyměnili misku s vodou. Dosypali granule, dali buď maso, nebo konzervu, vymetli jim klece a pomazlili je.

Sluníčko začalo pomalinku padat k obzoru, když jsme šli k mému domu. Lépe řečeno k domu mých rodičů. Naši přijeli z dlouhé cesty a já je chci přivítat. Teda alespoň mamku. Nebydlí tak daleko od mé školy, ale stejně je pro mne kolej monohem výhodnější. Ares o tom už věděl dýl, že dneska naši přijedou a já u nás v domě pobudu pár dní.

,, Mio, co bys řekla na malou zastávku?"

,, Co máš v úmyslu?"

,, Uvidíš." Usmál se tím svým šibalským úsměvem. A mě nezbylo nic jiného, než ho následovat. Hned při prvním kroku po štěrkové cestě jsem skoro spadla, nebýt Aresovy ruky, která mě zachytila těsně nad zemí. Kolem nás byly samé louky s lučním kvítím. Ty potom vystřídaly stromy a s nima i kořeny a můj další skoro pád. Ares se tomu tiše zasmál a znovu mě chytl.

,, Víš, jak je po tom těžký chodit?" Řekla jsem se smíchem tak, že se začal řehtat naplno.

,, Vím." Odvětil a vzal mě za ruku. Prý, abych mu už nespadla. Jo, myslím, že mě zachránil. Zakopla jsem totiž skoro na každém pátém kroku. Cesta potom začínala být strmější a skalnatější a zpoza borovic začínalo vykukovat sluníčko. Ares mě celou tu dobu měl lehce před sebou a přidržoval mě, abych se neskutálela zase dolů. Když jsme vyšli až nahoru na obrovský masiv skály, pustil mě a popostrčit trochu dopředu. Nechal mě se kochat božským výhledem na moře. Na vlny, které narážely do útesu, na racky, kteří létali po obloze, jako by to bylo to nejúžasnější, co kdy dělali. Upřímně jsem jim záviděla. Po takové volnosti jsem snila odjakživa. A pak tu bylo to slunce. Krásné zapadající sluníčko. Po celém dni práce šlo na kutě. Náhle obloha nabyla až červených odstínů. Chvíli jsem ho pozorovala, jak se pomalinku blíží k obzoru, když mě začal lechtat Aresův dech na krku. Když začal šeptat.

,, Vidíš tam ten maják?"

Ukazováčkem na natažené ruce na něj ukázal. Byl mi tak blízko, že jsem cítila jeho klidně bušící srdce na svých zádech.

,, Mhm."

Tam v dáli opravdu byl. Maják, který tam stál na protějším útesu. Jeho obrovské světlo začalo ozařovat lodě, které se k němu blížili.

,, Je s ním spojena jedna moc stará legenda. Říká se, že na pusté moře uprostřed bouře vyjela mladá žena, kterou týral její muž. Prý na tom byla tak špatně, že to pro ni byla tenkrát ta nejlepší možnost. Řekla si, že buď rozbouřené moře přežije a začne žít svůj život od znova na novém místě, nebo zahyne. Zahyne a bude osvobozena od všeho zlého."

,, Ta byla odvážná. Muselo to být pro ni těžké."

,, Bylo... Hrdinko, jak myslíš, že dopadla."

,, Hmmmm, musela přežít. Zasloužila si další šanci. Nemohla přeci umřít sama v tom nejhorším."

,, Mladá žena se plavila dál a dál. Nikde nic. Všude jen nekonečná voda. Obrovské vlny. Měla co dělat, aby se loď nepotopila. Náhle spatřila tento maják, rychle se k němu vydala, zakotvila na pláži a celá mokrá, jen za svitu blesků mu šla vstříc. Naštěstí ji zahlédl jeden moc hodný chlapík a vydal se jí na proti. Zabalil jí do deky, nabídl jí teplý čaj a nocleh. Když jí bylo líp, dali se do řeči. Ona mu pověděla svůj příběh a čím více se poznávali, tím více se měli rádi. Zamilovali se do sebe a žili spolu na tomto majáku. Oba byli moc šťastní. Dodnes se říká, že ti tento maják vždy pomůže najít cestu k lepšímu."

,, To je moc hezká legenda. Co se stalo s tím mužem?"

,, Teprve, když uplynulo několik let, co odjela, zjistil, o co přišel. Uvědomil si, jakou dělal chybu, že se k ní takhle choval. Po zbytek svého života žil sám a čekal, jestli se nevrátí. Ona ale už nikdy nepřišla."

,, Páni."

Sluníčko už pomalu zapadalo. Zbýval jen malý kousek. Chvilinka, která ho dělila od spánku. Nemohla jsem se vynadívat. Ares byl pořád tak blízko, že jsem mohla poslouchat jeho klidný dech. Cítila jsem jeho pohled na sobě. Otočila jsem se k němu a on se opravdu vůbec nedíval na sluníčko. Celou tu dobu pozoroval mě. Lehce se na mě pousmál. V jeho očích se odrážel poslední cípek toho na té obloze. Když najednou zmizel. Zbyla po něm jen sytá červená, která se postupně rozplývala. Pak jsme se k němu oba otočili a ještě chvilku nasávaly atmosféru.

Postupně se začali rozsvicet lampy kolem nás. Všude nastal boží klid. Ptáčci už nezpívali své radostné ódy. Ani hluk z aut už nebyl slyšet. Jen naše kroky se rozeznívaly ulicí k našemu domu.