Dneska jsme byli na výletě v Pule podívat se na památky. Za skly mého okna se míhala krásná krajina a já jsem věděl, že bych měl být šťastný. Ale já jsem nebyl.
Všechno v mém životě bylo právě teď perfektní. Kluk, který se mi líbil, se mnou chtěl chodit, měl jsem brigádu svých snů a mohl jsem jet na dovolenou k moři, což si někteří z mých přátel ani nemohli dovolit. Povzdechl jsem si.
„Jsi v pohodě, Meloune?" Zeptal se mě Kapitán, kterému po čtvrt hodině došlo, že jsem na můj vkus dost zticha. „Jo," zamumlal jsem. „Není," špitl Kapitán Slunečnici do ucha. „Slyšel jsem tě," upozornil jsem ho. Pokrčil rameny. „Pokud se necítí dobře, není tu nejspíš nic, co bychom s tím mohli dělat," řekla Slunečnice Kapitánovy, protože to ona byla moje dobrá kamarádka, tudíž mě znala lépe a měla pravdu.
O několik minut později jsme dojeli na místo. Vystoupili jsme z auta. Nad hlavami nám krásně zářilo sluníčko, létali racci a před námi se rýsovali památky. Nic z toho mě ale nezajímalo. Nic. Byl jsem plně nezaujatý.
Když jsme chodili po památkách, ani jsem je pořádně nevnímal. Když mi Slunečnice s Kapitánem koupili "ikonickou melounovou zmrzlinu pro Melouna" bylo mi to jedno. Nezajímalo mě ani když mi prakticky vnutili do náruče nějakou místní kočku, která mě poté nepěkně poškrábala. Dokonce mě ani nezajímalo, co si lidi myslí o mé postavě. Nic mě nezajímalo.
Až když jsme prošli všechny možný památky, došli jsme k nějakému obchodu s oblečením, kde si Kapitán musel vyzkoušet mikinu s vlnami, protože se prý naprosto hodí k nějaké jeho oblíbené knize, mě něco zaujalo. A výjimečně to ani nebyl žádný kluk. Byl to přívěsek.
Když jsem ho poprvé uviděl, rozbušilo se mi srdce jako nikdy. Měl dokonalý vzor, dokonalou velikost, dokonce i dokonalý obal. Byl prostě dokonalý. Kdybych byl v nějakém anime, jsem si jistý, že by se mi teď v očích hvězdičky a srdíčka (možná i kolem mě). Začal jsem samým nadšením poskakovat. Kapitán měl oči jen pro svou novou mikinu, ale Slunečnice si mě všimla. Jasně, že si mě všimla. „Ovocný chlapík by chtěl být ovocnější, hm?" Řekla Slunečnice pobaveně a dovolila mi si přívěsek koupit. Dovolila proto, že já jsem si zapomněl směnit peníze. Tak stává se, ne?
O chvíli později jsme už vycházeli s obchodu. Já jsem si hrál se svým přívěskem a Kapitán se mazlil se svojí novou mikinou. Museli jsme vypadat docela pitomě, protože za chvíli se Slunečnice ozvala: „Proč se vůbec bavím s těmihle blázny?" Na to jí Kapitán odpověděl polibkem a já jsem mezitím využil Slunečničiny nepozornosti a vytáhl její mobil z kapsy batohu, který měla celou dobu na zádech. Okamžitě jsem si začal hrát s její klíčenkou ve tvaru hlavy želvy. Když si toho Slunečnice konečně všimla, ohnala se po mě a mobil si spolu s přívěskem vzala zpátky. Ani mi to nevadilo, protože teď jsem měl svůj vlastní přívěsek. A jo, mobil jsem měl vlastně taky.
Šli jsme dál uličkami Puly. Všude bylo spoustu lidí, s čímž se ale dalo počítat. Přece jen město bylo město. Slunečnice se s Kapitánem držela za ruce mezitím, co si spolu povídali. V tomhle rozpoložení byli už asi půl hodiny. Já jsem šel za nimi, nemohl jsem si pomoc, ale cítil jsem se zase odstrčený. Kdykoliv jsem se snažil něco říct, ignorovali mě. Dokonce jsem se jednou ze zoufalství pokusil Slunečnici zařvat do ucha. Akorát mě odehnala jako otravnou mouchu.
Zrovna jsme procházeli kolem nějaké kavárny, když jsem uviděl jednoho jejího zaměstnance opírajícího se o zeď na druhé straně silnice. Měl černé kraťasy a bílé triko, jako většina chlápků tady. Ten týpek měl krásně hnědé vlasy a oči. Když viděl, že se na něj dívám, usmál se. Jeho úsměv byl skoro stejně tak sladký jako ten Karamelův.
Ztuhnul jsem a rozpačitě se podrbal na krku. Přišla ke mě Slunečnice a dala mi ruku na rameno. „To už sis našel jiného?" Dobírala si mě Slunečnice. „Myslím, že by vám to spolu slušelo, jste tak stejně staří," dodal Kapitán. Povzdechl jsem si. Moji kamarádi, kteří mě teď pěknou dobu jen ignorovali, se zase probudili k životu, když jsem udělal nějakou trapnost. Ani mě to nepřekvapovalo.
