Rhal
Jsem zkurvenej hajzl, pomyslel jsem si. Zkurvenej hajzl.
Deva
Snila jsem. O tom, jaké bylo moje dětství. V jednom snu jsem vzpomínala na matku a otce. Na tak známé tváře, na tváře lidí, kteří mi měli být oporou, a přesto jsem díky nim skončila, jak jsem skončila.
V dalších snech jsem vzpomínala na děti ze sousedství. Na Pampelišku.
Co se s ní asi stalo, říkala jsem si. Vyrostla z ní krásná slečna? Daří se jí v životě? Studuje? Přestěhovala se s rodiči?
A co se stalo s Brianem? Stále jsem ve snech vzpomínala na jeho hezkou tvář. Na jeho světle modré oči a drzý úsměv. Co by tak asi řekl na to, co se ze mě stalo? Jakou by mi dal přezdívku, kdyby mě viděl dnes?
Vzpomínala jsem také na pobyt v nevěstinci. Vždy mě bavilo tančit. Užívala jsem si směny, kde jsem mohla stát ve svém prostoru a nechat se unášet hudbou.
Vzpomínala jsem i na tu noc, kdy jsem se rozhodla jednat. Kdy jsem odpustila od víry úplně a jednala vlastním způsobem. Kdy jsem zabila. Na noc, kdy jsem utekla. Kdy jsem se stala svobodná.
Jen na tu noc, kterou jsem si přála ze svého života vymazat, jsem nevzpomínala. Uzamkla jsem ji v sobě na zámek. Rhal byl teprve druhý, který o ní slyšel. První byli moji rodiče.
A taky byl poslední. Už jsem tu vzpomínku nehodlala vytahovat. Vypustila jsem ji ze svých rtů tomu, kdo mě byl ochotný vyslechnout.
Tuto úlohy měli zastat lidé, kteří mne zplodili. Rhal ale zastal jejich roli a vyslechl mě.
Tu vzpomínku jsem už někomu sdělila. A teď může zůstat uložená do konce mých dní. Byla jsem o tom přesvědčená.
----------
Okolo sebe jsem rozpoznávala nejméně dva hlasy. Hlava mě třeštila a motala se. Pokusila jsem se otevřít oči, ale marně. Víčka se mi nepohnula ani o milimetr.
Nepoznávala jsem, jestli sedím nebo ležím. Pod sebou jsem nic necítila. Necítila jsem ani zbytek svého těla. Dýchala jsem mělce. Buchot srdce se mi slabě ozýval v uších.
Moje smysly byly rozostřené. Ze zvuků a hlasů kolem se stal jeden velký šum, který teď rýpal do mojí bolavé hlavy. Pokusila jsem se znovu otevřít oči.
Vyšlo to. Obraz byl ale rozostřený a po okrajích vidění se mi dělaly mžitky. Někdo na mě promluvil? Hlas byl blíž, ale nepoznávala jsem jeho tón. Nepoznávala jsem ani jednotlivá slova.
Vidění se mi stále víc začerňovalo. Zavřela jsem tedy oči a znovu uvolnila všechny svaly. Hlava mi ztěžkla a já znovu cítila, jak upadám do říše snů.
-----------
Prudce jsem otevřela víčka. Do očí se mi zařízlo ostré bílé světlo, až jsem je musela znovu zavřít. Kolem mě byl klid. Žádné hlasy. Žádné zvuky. Jen podivné ticho.
Seděla jsem, to jsem poznala. Za víčka se mi znovu zakousla tupá bolest. Rty jsem měla suché a popraskané. Sucho jsem také měla v hrdle. Dala bych teď cokoli za doušek čisté vody.
Pokusila jsem se promluvit. Na poprvé jsem se silně rozkašlala, až se mi do hrdla nahrnula žluč. Byla jsem vyčerpaná, navzdory tomu, že jsem se právě probrala.
Pomalu jsem znovu otevřela víčka. Světlo bylo stále nepříjemné, ale už jsem se dokázala zastřeným zrakem rozhlédnout.
Spousta rozmazaných obrysů. Vzadu v rohu tmavý obdélníkový obrys - nejspíš dveře, usoudila jsem.
Nemohla jsem si vzpomenout, jak jsem se sem dostala. Co se stalo? Jela jsem s tou stařenkou v autobuse a najednou jsem tady.
,,Halo..," zasýpala jsem staženým hrdlem a znova se rozkašlala. Vyčerpávalo mě přemýšlet. Vyčerpávalo mě se snažit mít otevřené oči. Zavřela jsem je. Vyčerpávalo mě vůbec dýchat.
Za chvíli pro mě znovu přišla temnota. ,Musím zjistit, kde jsem. Co se stalo,' říkala si moje mysl, ale tělo proti tomu protestovalo. Nakonec jsem se neubránila.
-----------
Rhal
Znovu měla mojí mikinu. Jestli jsem se nepletl, musela se teď vystřídat s Peggy u Kroshe Dahida, zámečníka a teď mého vězně.
Potřeboval jsem ho udržet v utajení ještě nějakou dobu, než pomocí Devy zjistím víc informací o Sielovi Mildovi, bohatém obchodníkovi, který si v poslední době přišel na pěkný balík tím, že prodal jeden luxusní hotel.
Musím zjistit, jestli Krosh ví, jaký kód do sejfu si nechal Siel nastavit. Určitě to věděl. Sám ho nastavoval. Sám ten trezor nechal zabezpečit.
Bude muset mít dobrou paměť, jinak se jeho bývalá žena a děti letošních Vánoc nedožijí. Stejně jako on sám. Nepochyboval jsem, že Deva i ostatní vědí, že si přivydělává dost protizákonnou bokovkou.
A nepochyboval jsem, že si ho, až s ním skončíme, Deva pěkně podá. Co mi včera vyzradila, zabila jen jednoho člověka, chlápka, co si ji na noc koupil.
Slyšel jsem o tom případu. Zavražděn při zábavě, smůla nebo vášeň? - tak zněl ten titulek v novinách. Myslel jsem si, že jen někoho pořádně naštval, že mu ukradl nejhezčí děvku nebo se stala nějaká podobná blbost.
Nikdy by mě nenapadlo, že ho zabila žena. A ještě zrovna ta, která ho měla uspokojit. Né, že bych nějak snižoval jejich dovednosti, ale ženy v takových podnicích chtějí většinou zůstat. Mají tam jídlo, teplo a ubytování. Pro ně lepší než být na ulici.
Když jsem si o Devě zjišťoval, kdo vlastně je, byl jsem v šoku. Deva nebyla zrovna dvakrát statná a vysoká, přesto neváhala zabít. Zajímala mě už od okamžiku, kdy jsem ji párkrát zahlédl, procházet se městem a nenápadně nás pozorovat.
Nepozorovala nás s hrůzou nebo znechucením, jako to dělala většina lidí. V jejích očích jsem vždy viděl jen zájem. Zájem a radost, vzrušení. Čekal jsem, kdy přijde. Jestli se vůbec odváží přijít. A ona přišla.
Vešla do autobusu s nějakou stařenkou, v ruce nejspíš stařenčin kufr. Zůstal jsem sedět v zadní části autobusu a jen ji pozoroval. Nechtěl jsem si to přiznat, ale byla krásná.
Blond vlasy se jí v upravených lesklých vlnkách spouštěly po zádech. Uprostřed toho zlatého vodopádu byl téměř jako lano upletený cop.
Na sobě měla, kromě mojí mikiny, která jí z nějakého důvodu slušela víc, jak mně a z nějakého důvodu mě to naplňovalo vzrušením, světlé kalhoty. Ve tváři měla radostný a uvolněný výraz, jak poslouchala stařenku.
Musel jsem přestat zírat. Vykoukl jsem do špinavých ulic Rivertrailu, ale ne na moc dlouho. Nemohl jsem od ní prostě odtrhnout oči.
Stejně jako starší chlapík v přední části autobusu. Byl odporný. Něco ve mně mu chtělo ty nenechavé oči, které hltaly Deviinu postavu, vydloubnout.
Stařenka o zastávku dál vystoupila a Deva se usadila zády ke mně. Dívala se z okna, jen párkrát otočila hlavu k chlápkovi, který ji nepřestával pohledem osahávat.
Musel jsem zapojit veškeré své sebeovládání, abych nevyskočil ze sedadla. Deva se za sebe umí postavit. Zvládne to sama a rozhodně nepotřebuje nějakého střeleného bodyguarda.
Zadíval jsem se z okna. Já se na rozdíl od toho úchyláka ovládat uměl. Ale jen na chvíli. A i to stačilo.
Deva se zvedla a popošla blíž ke mně. Chlapík ale udělal to stejné. A ještě udělal tu chybu a oblízl se, jako by byl kočka a Deva jen malá slabá myš. A ona se začala třást.
Teď jsem se vážně naštval. Už jsem nevydržel sedět a prostě šel k Devě. Narychlo jsem se uklidnil, abych mu nerozbil hubu rovnou.
,,Takže jsi to ty. Nebyl jsem si jistý, tak jsem váhal. Víš, jak dlouho už sbírám odvahu za tebou jít?" zaimprovizoval jsem a přivinul se k jejímu vystrašenému tělu. Pohledem jsem provrtával toho chlapíka.
Cítil jsem jak ztuhla. Nepoznala mě, uvědomil jsem si. Otočil jsem ji pomalu ke mě. Znepokojilo mě, že se ani nepokusila bránit.
,,Co tady děláš?" vydechla, když mě poznala. Z její tváře zmizelo trochu napětí a uvolnila se v mojí náruči.
,,To, že jsem tady, teď není důležité. Důležité je, že má támhleten týpek neslušné choutky a ty jsi tady byla sama. Takže co tady dělám? Zachraňuji tě. Zase," usmál jsem se a rozhodl se této situace tak trochu využít k flirtování.
Jsem vůl. Jsem přímo kretén. Jsem hroznej sobec. Jsem příšernej.
---------
Deva
Procitla jsem. Tentokrát jsem cítila celé svoje tělo. Každý milimetr svojí kůže. I provazy, jimiž jsem měla svázané ruce i kotníky.
A už jsem neměla omámené smysly. Pamatovala jsem si do detailů, co se stalo.
Toho slizkého chlápka v autobusu, polibek s Rhalem, při kterém se ještě teď červenám, strážníky i tu uličku, kde jsem málem přišla o rozum.
Teď už jsem byla připravená bojovat za svoje propuštění.
Za Rhalovu volnost.
Za naši svobodu.
-----------
Ahoj, tady zase autorka.
Vím, že jsem hrozná, příšerná a spousty dalších synonym k těmto slovům za to, že to tady utnu, ale bohužel. Alespoň máte delší Rhalovu stranu pohledu, takže osušte slzičky.
Tak u další kapitoly.
