GAME OVER /Dejttem/

XXIV.

Slepě prošel tmou, která v pokoji panovala a rozrazil nalezené dveře 0088. Pokoj byl chabě osvětlený, ale přece. Měl okna a jedno takové, na kterém bylo něco jinak, přitáhlo Matyášovu pozornost. Něco v něm bíle svítilo. Vypadalo to jako obličej, smějící se obličej s řadou neostrých zubů v horním i spodním patře úst. Celá jednoduchost jevu působila, jakoby to nakreslilo malé dítě. Sice se to za oknem, kde řádila bouře, zdálo děsivé, avšak Matyášovi nad tím jen povolily napnuté svaly ve tváři. Nemohlo mu to nijak ublížit, a to mu teď přišlo nejdůležitější.

Window (Sally). Náhodně se objevuje za okny a zírá na hráče, ale nikdy je nepoškodí.

S prvním úderem blesku entita zmizí a zbyde po ní jen prázdná okenice. Blonďák si nad tím jen povzdechl a když se vydal dál, myšlenka na Dominika, jak by asi reagoval na Sallyho, ho doprovázela skrz několik pokojů.
Sem tam mrtvé tělo odložil, aby dopřál svým končetinám trochu rozprouděné krve a rozhlédl se po něčem nápomocném. Tahle se mu podařilo najít šperhák, který si uschoval do kapsy. Bude se ještě hodit.
Tahle taktika přetrvávala až ke dveřím 0091, což už nebyl pokoj. Byl za nimi krátký, vydlážděný průchod zakončený kovovými dveřmi bez čísla. Tady začínala ta pravá zábava. Tedy aspoň pro entity, tahle část hotelu byla totiž ta nejnebezpečnější.
Matyáš otevřel branku vykopnutím, jak se mu stalo zvykem, a dostal se tak na nádvoří. Otevřený prostor se zahradou mu umožnil se nadechnout čerstvého vzduchu, o to chladnější kyslík se mu však dostával do plic. Všude kolem pršelo, jen chodba, kterou bude postupovat dále, byla zastřešená. Neměl náladu se procházet v dešti, a už vůbec ne s mrtvolou v ruce. Už takhle byl promrzlý, jen by mu to ztěžovalo hru.
Prošel chodbou připománající spíše neúplné podloubí, dokud nestál před dveřmi do posledního záhybu stejnými jako ty, kterými sem přišel. Chvíli na ně jen zíral, zasnil se. Mohl si jen domýšlet jaké by to bylo, kdyby vedle něj ještě Dominik stál. Chytil by ho za ruku a ujišťoval, že to zvládnou, že už stačí jen kousek, dokud by tomu oba neuvěřili. Dívali by si vzájemně do očí a hledali důvody, proč to nevzdat. Našli by je, věděli by, že to musí dotáhnout do konce. Jeden kůli druhému. Společně by to dokázali, nebyli by už tak daleko.
Jenže Matyáš si teď přišel ještě dál od konce než kdykoli předtím. Bylo to jako běžet maraton, zatímco vám budou neustále posouvat cíl dopředu, a pak, když už jste sakra blízko, vás nechají plazit se bažinou, která vás jen táhne ke dnu a pomalu rdousí.
Už zbývalo jen posledních deset pokojů, přece by to nemohlo být tak hrozný. Matyáš o tom však věděl své. Branku otevřel stejným způsobem a přešel stejnou cestu jako před nádvořím, kterou osvětlovaly jen čtyři lampy. Jemný stín byl přetáhnut přes číslo následujících dveří, ale Matyáš už z dálky s obtížemi rozeznal číslo 0092. Jakmile tam vejde, bude muset rychle reagovat, nesmí ztratit ani vteřinu.
Na pokožce mu vyskočila husina, když na moment spatřil prostorný pokoj nesoucí se v naprosto jiném duchu než zbytek hotelu, ne nadarmo se tomu místu přezdívalo skleník. Pak blesk utichl a Matyáše s celou místností pohltila tma.
Věděl, na co si dávat pozor, avšak teď byl bezbranný. Neměl nic, co by vydávalo jakékoliv světlo a i kdyby, v náručí měl Dominika, nemohl si svítit na cestu. Proto chodil opatrně, přesto se snažil nebýt úplně pomalý. Po pokoji se orientoval pomocí záblesků z oken, což mu na chvíli stačilo. Vypátral dveře 0093 a ihned v nich zmizel.
Poslepu se snažil najít skříň, věděl, že bývají na konci místnosti.
"Promiň." Šitnul, když pokládal Dominika na zem. Tady v těch místech hotelu se nejčastěji objevoval Rush. Nebyla tu žádná světla, aby mu napověděla a to rychlé monstrum mohlo číhat v téměř každé místnosti, proto Matyáš nechtěl ponechat nic náhodě, musel se schovat. Ale Dominika už o nic připravit nemohli, Rush by se ho tedy neměl ani dotknout.
Matyáš zadržel dech, aby slyšel každý zvuk, který přicházel z útrob hotelu. Nemýlil se. Rachot se přibližoval a s ním se v přímé úměrnosti zrychloval Matyášův tep. Schoval se do skříně a vylezl až když to bylo bezpečné. Rushe si blonďák zažil na vlastní kůži, choval k němu tedy vysoký respekt.
Matyášovy prosby byly vyslyšeny a za to děkoval, když znovu zvedl Dominikovo tělo bez nového zranění. Hotel už neměl důvod drásat mrtvé maso.
Nebylo tak těžké najít Rushem otevřené dveře pokoje s číslem 0094 už jen proto, že se z následující místnosti linula fialovomodrá záře. I s nimi Matyáš počítal. Blonďák byl za přítomnost očí z části vděčný, třebaže byla povinnost navíc se do nich nepodívat. Důležité bylo, že jejich záře dopadla na zem i všude po prostoru. Obešel je a hned za nimi otevřel dveře 0095. Procházel naprostou tmou, venku sice pršelo, ale světlo blesku mu nebylo dopřáno.
Náhle se přeživšímu podlomila kolena a v důsledku nerovnováhy se zřítil na zem. V bolestech řval a nadával, ale to už mu nebylo nic platné. Neviděl si pod nohy a chytil se do pasti. Chodidlem mu polzovala příšerná bolest, kterou nešlo zastavit. Měl pocit, jako by ho měl probodnuté až k nártu. Z koutků očí mu odkapávaly slané reflexní slzy a pálily ho v ranách na ústech. Klel a zároveň se modlil, aby se na zraněné chodidlo zvládl postavit.

Snare. Vysune bodavé hroty, pokud na něj šlápnete.

Posunul se po podlaze, dokud to konečně neuviděl. Kus něčeho, co vypadalo jako hrouda hlíny, leželo na zemi a čekalo, kdy si na to někdo stoupne. Matyáše zamrazilo v zádech. Jak se mohl takhle jednoduše nechat...? Se zasténáním se pokusil zvednout na nohy, ale pravé chodidlo měl jako v ohni. Zkoušel na něj nepokládat celou váhu, což by i mohlo fungovat, kdyby jeho váhu nezdvojnásoboval Dominik. Moc nad tím přemýšlel. Přes bolest už několikrát šel, tak to musel udělat znovu.
Jak kulhal ke dveřím 0096, měl ten zvláštní pocit, jako když člověku nateče do bot. Ta vnitřní část boty byla prosáklá skrz na skrz, Matyáš to cítil pokaždé když došlápl, avšak v jeho případě to určitě nebyla voda.
V pokoji udeřil blesk, který dal blonďákovi možnost zmapovat podlahu i celý interiér.
"Do hajzlu, rychleji!" Nadával sám sobě, jak se snažil dostat do bezpečí skříně. Se zraněnou nohou byl příliš pomalý, zatímco Rush byl stále rychlejší. Ponechal Domina na dlažbě skleníku a v poslední možný moment se zavřel do skříně. Stačilo málo a býval by přišel i o svůj poslední život. S šokem si uvědomil, že už nesmí udělat žádný krok vedle. Je na tom teď stejně, jako předtím Dominik. Defacto krok od jisté smrti.
Vyhrabal se ze skříně. Kdyby mohl, zůstal by tam déle, aby se srovnal, ale bezpečno nebylo nikde.
Místnost byla dlouhá do tvaru písmene L, takže raněnému chvíli trvalo, než se dostal k dalšímu pokoji.
"Už zase?" Procedil skrz zuby, jakmile k němu dolehl vzdálený šelest. Manévr před Rushem znovu zopakoval. Hned, jak byla entila v nedohlednu, zvedl Dominika do náruče a pokračoval do pokoje 0098, přičemž se snažil být na pozoru před výrustky ze země. Na všechno špatně viděl, proto se odkazoval na vlastní intuici. Věděl, že by se neměl tak lehkomyslně potácet kupředu, ovšem jeho raněná noha si sama vybírala nejkratší cestu.
Udělal krok a hned se zastavil, jinak by narazil do skříně. Objevila se před ním dřív, než čekal, proto usoudil, že je ve větší místnosti tvaru L. Zahnul doprava, přičemž zaznamenal fialové světlo někde za rohem. Další Oči.
Zíral si pod nohy, když měl konečně možnost vidět, kam šlape. Slyšel zesilující šum, jak se k entitě přibližoval. Tohle je to nejjednodušší, nemůže mu ublížit. Už není tak zbrklý, poučil se, proto nad ním Oči nemají takovou moc jako dříve.
Matyáš v tuhle chvíli nebyl příliš rozrušený, byl skoro až klidný, dokud nezjistil, že Oči nejsou jediná jeho společnost. Tep mu vyletěl nad zdravou úroveň, třebaže to bylo jen tiché: "Pssst!"
Blonďák začal zmatkovat. Nevěděl, s čím se má vypořádat dřív, a hlavně jak. Screech může být stejným směrem, jako Oči, kdyby se tam podíval bude to mít fatální následky. Ale když Screech hledat nebude, zaútočí na něj.
Celé tělo mu brnělo. Dopadne jako Dominik. Možná si chvíli bude naivně myslet, že přežije, ale nakonec mu hotel vrazí ránu přímo do srdce.
Beznadějně se začal rozhlížet v místech, kde nehrozilo, že by se střetnul s Očima. Podíval se na pravou stranu, za sebe, dolů, nad sebe...