ROLE KRÁLŮ

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

Zavrzání dveří Allison probralo z bezesného spánku. Víčka měla stále moc těžká na to, aby je otevřela.

„Pusťte mě za ní."

Cukla sebou, když zazněla rána vedle ní, jak si narušitel postavil židli hned vedle postele. I přes zavřené oči poznala Leona. Bylo z něho cítit lehké napětí, i když prsty klidnými a jistými přejížděl po jejím zraněném boku. All si s těžkostí přiznala, že ji to uklidňovalo.

Během mžiku se ale zas odtáhl. „Vážně to byl tenhle bok?" zeptal se někoho opodál.

„Ano, vždyť jsou ty obvazy úplně prosáklé krví," odpověděla nějaká žena.

Leon potichu zaklel. „Tak to je naprosto skvělý."

„Co je skvělý?" zeptala se All a otevřela oči. Leonovi zorničky se rychle stáhly. Skoro jako by se vylekal.

„Normálně bys už byla po smrti. Jenže ono ne," založil si ruce Leon a opřel se do opěradla.

„Myslíš že...že mě uzdravila ta...enji?" začala pochybovačně Allison.

„Jo, to je víc než jasné," řekl naštvaně.

All zamrazilo v žilách. Podle toho, co tvrdila kniha, to tak muselo být. Vystřelila do sedu a sama si začala prohmatávat bok. Místo, kde by měly být ošklivé šrámy, se táhly jen vystouplé jizvy. „To ne," začala panikařit.

„Takhle to přece v té knize nebylo, to nejde, já se musím vrátit zpátky. Nepatřím sem. Tohle je strašné. Vraždit. Vždyť tys ho zabil!" Allison se pevně držela Leonovy košile a chtěla s ním cloumat tam a zpět, ale on držel jako skála.

„Ráda se vrátím do školy. Zvládnu i to, že mě Jean už nemiluje a ta kráva Jess se mi bude posmívat. S radostí se budu dívat na dva tisíce fotek rodičů z dovolené a smát se vtipům, které stejně pochopí jen oni dva, protože mě nikdy nevzali s sebou."

Ledový pot jí orosil čelo a zmáčel rozcuchané vlasy. Musela se opřít o zeď. Periferně si všimla, že další osoba z místnosti se nenápadně vytratila ven.

„Není to tak, že by v tobě enji zůstala, jestli si myslíš tohle. Pokud tvé tělo enji vyloženě neodmítne, tak se jí nechá ovlivnit, dokud nevypotřebuje všechnu, kterou nasálo. Pochybuju, že by se tvoje tělo takhle silnou enji zvládlo naučit vyrábět samo," vysvětlil jí v klidu.

All klesla ramena a dlouze vydechla. Nestane se z ní žádný krvelačný mutant, kterého by se nikdo z jejích blízkých měl obávat. I když Jessica by mohla. Je jen teď nabitá jako tužková baterka.

Úlevou si nevšimla ticha, které se mezi nimi rozpoutalo. Až když se trochu uklidnila, tak si všimla, že si ji Leon měří pohledem. Pramínek vlasů, co mu přitom spadl do obličeje, se mu rytmicky pohupoval, jak ho ovíval jeho horký dech. Oholenou tvář měl jako vždy úplně bez výrazu. Žádný náznak úsměvu, a i husté obočí měl perfektně srovnané do laťky. Klidně by mohl být vyblejsknutý na hlavní stránce nějakého proslulého časopisu jako Zion. Jen jeho nelidsky stažené čočky v tom přítmí dodávaly All kapku znepokojenosti.

Potichu jen tak, aby její hlas došel až k jeho uším se zeptala: „Úkol jsem splnila, můžu už jít domů?"

Leon se prudce postavil a tím přerušil oční kontakt. „NE!" zahřměl.

All se marně snažila znovu vyhledat jeho oči a znovu přivodit tu klidnou atmosféru. Ale bylo po všem. Mohla jen sledovat dva dlouhé cáry kůže nezdravé barvy našité na odhalených zádech pod jeho lopatkami, které volně vlekl za sebou po zemi. Abiho křídla.