Smrt na konci

Na břehu vzpomínek

Hluk okolo mě utichl. Čas se zastavil. Do zad se mi tupě zarývala hlaveň zbraně. Dýchala mi za krk. Smrtelně. Nádech. Výdech. Hluboce.

Byla sice polovina dubna, ale já se i tak třásla chladem. Hlubiny Řeky pode mnou se zdály být nekonečné a já je brzy měla pocítit na vlastní kůži. Spadnout do nich bylojako poddat se Léthé, znamenalo to být navždy zapomenut a ztracen v dějinách lidstva.

Po mé pravici stál malý chlapec v hnědých botách. Byly pro něj jasně velké, ale tak to v této době fungovalo. Kupovat boty přesně na míru se nevyplatilo. Nedokázala jsem se mu podívat do tváře, ale věděla jsem, že je ještě mladší než můj vlastní bratr. Bylo mu dvanáct. Moc mladý na to, aby skončil zde. Za ruku držel ženu v nádherných střevících, nejspíše svou matku. Držela hlavu hrdě vzhůru a hleděla před sebe. Na její hlavě určitě často spočíval velký fešný klobouk. Ale teď byly její vlasy rozcuchané, divoce vlály ve větru. Jako by ji sotva před chvílí někdo násilně vytáhl ještě z vyhřáté postele.

Chlapec hlasitě vzlykal a matka beze slova drtivě svírala jako ruku, jako by na tom závisel jejich život. Víc nemohla. Nebylo to dovoleno. Nikdo mu nedokázal odpovědět, co se děje a proč. Bylo mrtvolné ticho, jen řeka křičela pod našima nohama. A ten strašlivý srdcervoucí pláč. Dnes zde byl jediným dítětem, ale před ním zde stály mnohé, stejně nevinné a nevědomé. Nemohla jsem se rozhodnout, co je horší - vědět, co přijde, či nikoli.

„Die Schuhe ausziehen!" zazněl rozkaz jednoho z mužů za našimi zády. A pak dusot těžkých kroků vojenských bot. Ustoupili. Kohoutky zbraní cvakly, násilně přehlušily onen děsivý klid okolo nás. Bylo to varování. Nyní už nebylo cesty zpět, nebylo kam uniknout. Smrt číhala na všechny strany.

Sehnula jsem se a rozvazovala složité uzle na tkaničkách svých vlastních bot. Drahé zboží ve válce na to, aby jej odnesla Řeka. Někteří lidé je jen skopli ze svých nohou. Spěchali. Věděli, co se bude dít. Proč si je sundávali. I já byla mezi nimi. Špičky obuvi zůstaly zírat na Řeku a měly se už brzy stát svědky našeho zániku. Zanechali jsme za sebou i to poslední, co bylo naše. Vzali nám už úplně všechno, mysleli si určitě mnozí, ale já věděla své. Nikdo nám nemohl vzít nás. To, kým jsme byli, vzpomínky na nás a na to, proč dnes zemřeme tak potupnou smrtí.

„Kehrt euch!" Čelem vzad. Moje nohy se třásly, když jsem se pomalu otáčela, abych mohla vidět do obličeje našim tyranům. Chodidla mi přimrzala k dlažbě chodníku. Někteří přítomní stále váhali, nebo možná nerozuměli řečeným slovům.

„Ich sagte, kehrt euch!" Přísahala bych, že slova nesplynula ze rtů muži v uniformě, ale zbrani, která na mířila naším směrem. Takový krutý a hrubý hlas se k oné zbrani neskonale hodil. Člověk, který ji držel v ruce, nebyl jejím majitelem - to ona vlastnila jeho, to ona držela jeho ve svých rukách. Jak jinak by člověk mohl být schopen takové ukrutnosti?

Nebyli jsme zde první ani poslední. Více jak tři a půl tisíce mrtvých, tak mělo znít konečné číslo. Zdálo se neuvěřitelné, a přesto to bylo reálné. Do vzduchu zazněl varovný výstřel. Násilím trhal prázdnotu, kterou mezi námi muži vytvořili. Posouval děj dál. Ztuhla jsem. Daná kulka prořízla vzduch tak čistě a rychle... Na jejím místě mohla být klidně hlava někoho z přítomných. I poslední váhající se se strachem otočili vstříc smrti.

Vycítila jsem oči malého chlapce. Upíraly se na mě ve strachu, ale ani já nemohla nic dělat. Cítila jsem tento okamžik celým svým tělem, celou svou bytostí. Všechno se zdálo připadalo jako věčnost. Nejisté překročení vojáka z nohy na nohu. Sevření zbraně. Každý nádech byl nádechem celé země, jejíž oči se zrovna nyní upíraly na nás.

Nebyli jsme tak odlišní od mužů před námi. Byli jsme z krve, masa a kostí. Mysleli jsme. Žili jsme. Jediným rozdílem tak lehce mohla být pouze absence obuvi a vlastnictví zbraně. To je to, co oddělovalo lidskost a nelidskost. Smrt a přežití.

Kolem nás jako by se zvedla mlha. Ukryla muže v uniformách i budovu parlamentu. Tyčila se tam, přímo před námi a přesto tak daleko... Jako nějaký výsměch tomu, co se dělo. Zavřela jsem oči. Bylo lepší nevidět a nevědět.

Výdech. Zvednutí zbraní. Všechny vyskládané vedle sebe jako ovečky. Každá pomalu a rozvážně našla svůj cíl. Úsměvy mužů za jejich hledím. Jak velké vítězství to pro ně bylo, ovládnout člověka tímto způsobem. Zabít bylo jako sfouknout prach z celého vesmíru. Nikdy se necítili výjimečněji.

Umřeme jako nikdo. Naše těla spadnou do Řeky, proud je odnese daleko odtud a zůstaneme zapomenuti. Jak ubohé.

Výkřik jednoho z mužů přehlušil a zastavil celý proces. Zběsilý úprk, který nemohl být úspěšný. Nikdo z nás se neodvažoval pohnout, strach nám přikoval nohy na místě. Ale onen muž beze jména, odvážný a přesto tak hloupý, překonal svá pouta strachu. V naději záchrany skočil do Řeky. Žblunknutí. Neodvažovala jsem se otočit. Věděla jsem, co přijde. Výstřel. Jeden. Dva. Tři. Bylo to ohlušující. A pak ono mrazivé ticho. Tak rychlý byl konec člověka.

Zbraně se otočily zpět na své původní místo. Jejich práce ještě nebyla u konce. Vojáci nevypadali nijak rozrušeně. Stejně jako zabíjet stovky lidí právě mohli snídat a číst ranní noviny u šálku kávy.

Teď je řada na vás, zaznělo jednohlasně z úst pistolí.

Byla to sotva vteřina. Žádné varování. Ale i tak mi přišlo, že to trvalo věčnost. Jako všechno tu. Cítila jsem každou milisekundu. Výstřel, několikátý toho dne, mi drtil ušní bubínky. Kulka si razila prostor směrem ke své kořisti. Ke mně ovšem nikdy nedoputovala.

Stála jsem a vnímala vše až příliš silně. Jako kdybych stála na jejich místě. Těch, co tu pře lety umřeli. Minulost na mě dýchala stejně jako zbraň, o níž bych přísahala, že se mi ještě před chvílí tiskla do zad. Trpěla jsem za všech tři a půl tisíce. Slyšela jsem, viděla jsem a cítila jsem.

Téměř neslyšitelné prasknutí lebky.

Hromadný pád těl do vod zapomnění.

Šumění proudu, který pohltil všechny nevinné duše.

Někde jsem kdysi zaslechla krásnou frázi. Největší na lidské velikosti byla její pomíjivost, nejvelkolepější na lidském životě byl jeho konec a nejkrásnější na vraždě bylo ono poukázání na obě tyto věci. Chápala jsem to více než kdy předtím. Uvědomění mě zasáhlo stejně jako ona kulka.

Vedle mě už nestál chlapec, ale žena s mužem. Hlasitě se bavili a ukazovali před sebe. Byl slunečný den, horko, ale i tak jsem na pažích měla obtisknutou husí kůži. Žena měla v ruce telefon a fotila řadu přesně šedesáti párů bot, jejichž špičky směřovaly směrem k Dunaji jako živoucí vzpomínka krutosti a nesmyslného vraždění. Zakroutila jsem hlavou a zahleděla se pod sebe. V dětské botě mezi spoustou drobných kamenů a hlíny byla položena malá rudá květina. Jen málo z nich si dnes doopravdy vzpomnělo na příběh těch, kteří zde byli zabiti. Ženy, muži, děti. Bez slitování. Beze studu.

Před více jak pětasedmdesáti lety nikdo nevěřil, že se na ně bude vzpomínat. A stejně tu pro mě dnes minulost aspoň na chvíli ožila a prolnula se s přítomností. Schovala jsem telefon do tašky. Minulost totiž musíte znovu prožít a zapamatovat si ji.

Protože ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat.

- George Santayana

Tato povídka vznikla v rámci mého vysokoškolského předmětu, a to tvůrčího psaní. Vzpomíná na mou cestu Budapeští kolem Dunaje a konkrétně na památnou událost, na níž odkazuje památník Boty u Dunaje.

Prosím, když jste na nějakém historickém místě, nechte na sebe historii dýchnout a až pak místo foťte. Protože nejvíce o minulosti vypráví daná přítomnost.