Promiňte? A my jsme kde?

I. kapitola - „Ehm, promiňte? A my jsme kde?"

Prudce a vyděšeně otevřu oči. Zrovna stojím na hraně tlusté větve jehličnanu a připravuji se přeskočit na druhý strom, jenže najednou to křupne.

„A sakra,“ polknu, stihnu se akorát přikrčit, abych to neschytala více než je zdrávo pádem na tvrdou zem a v tom ztratím rovnováhu.

S obrovským vřískotem, který musel snad i slyšet neslyšící, se zřítím z větve na zem. Přitom si mě větve stromu přehazují jak při vybíjené a krmí mě svým jehličím, až mi zacpou pusu úplně a odhodí úplně na jehličnatou půdu.

„Au,“ zaskučím a pár kusů jehličí vykašlu ven. Pokusím se posadit a přitom se chytám hlavy a žeber. Do toho syčím jak zmije.

Trochu se rozkoukám po okolí, než mi samotný pohled spadne na čtyři náhrobky.

„Veronica Fox Cullenová, James Fox, Emmet Cullen a Rosalie Cullenová,“ zmateně zabrblám.

„Alice? Alice, co se stalo?!“ než se stihnu vzpamatovat, objeví se u mě světlovlasý kudrnatý klučina s medovýma příjemnýma očima s velmi bledou pokožkou.

Dám si dvě a dvě dohromady. Vzhledem k tomu, že jsem se prve ocitla u Marvel postav, je více než pravděpodobné, že jsem teď v Twilight Saga. Zaraženě civím na Jaspera Halea s neschopností cokoliv říct.

„Alice? Copak?“ též nakloní zmateně hlavu na stranu, jak čeká na odpověď a pocítím, jak ke mně putuje vlna klidu.

Proč mě má za Alice? - nechápu. Tak se podívej na sebe ty blbko - nadávám si v duchu sama sobě.

Natáhnu před sebe ruce, vypadají normálně. Opálené pleťové barvy. To Jaspera zmate ještě více.

S malým zaúpěním se dostanu na nohy a otočím se dokola po vlastní ose. Sáhnu si na hlavu a se zděšením zjistím, že je mám na krátko střižené jako Alice místo dlouhých vlnitých.

„Promiň Jaspere, co jsi to říkal?“ znenadání nasadím typický Alicovský úsměv a stáhnu ruce podél těla.

„Jak je možné, že cítím lidskou krev?“ zaraženě zamrká a rozhlédne se.

„To nevím, někde poblíž se zranil člověk?“ dělám, že o ničem nevím a taky se naoko rozhlédnu. Když budu hrát Alice, nepojme podezření, že bych snad mohla být někdo jiný.

„U bývalého baráku Nicy a Sama? Pochybuji. Sem by živá duše nevkročila, je tu hotový hřbitov,“ zavrtí hlavou.

„Nevadí, třeba na něj narazíme, jdeme lovit ne?“ mrknu nadšeně na něj a udělám krok.

„Právě se z lovu vracíme,“ pochybovačně nakrčí obočí.

„Ou, tak jdeme domů,“ jako nic pokrčím rameny a otočím se na druhou stranu. Navenek se snažím dávat najevo, jak přitom pohybu trpím. Hlava i žebra bolela jak čert. Ono se není ani čemu divit, když jsem sletěla z takové výšky.

„Vila je na druhé straně, vážně jsi v pořádku?“ zamračí se a položí mi ruku na rameno. „Jak je možné, že máš vyšší teplotu než já?“ následně překvapeně s rukou ucukne.

„To se ti jen zdá Jaspere. Pojď domu, mám chuť na vanu,“ natočím se už konečně správným směrem a pomalu se jím vydám.

Sice stále vypadá pochybovačně, ale nakonec kývne a skoro jak spráskaný pes mě následuje.

Snažím se zatlačit myšlenky, jak jsem se zde vůbec ocitla, proč jsem v těle Alice a jak je možné, že když už jsem v jejím těle, proč nejsem upír. Komplikuje to situaci, poněvadž barák bude plný upírů a hlavně jeden s darem čtení myšlenek. Musím rychle najít způsob, jak je uzamčít.

„Přijdeš mi nějaká vyděšená, vážně se nic neděje? Dokonce mám pocit že,“ odmlčí se upír za mnou.

„Co?“otočím se tělem k němu a chvilku jdu pozadu. Což nebyl úplně vynikající nápad. Okamžitě jako zákon schválnosti zakopnu o vystouplý kořen a už letím na zem.

Naštěstí mě včas zachytí pár silných ledových paží.

„Přijde mi, že máš jiné emoce než obvykle,“ mírně pobaveně pronese a vytáhne mě na nohy. „A taky neohrabanost.“

„No dovol,“ zabrblám a pokračuji v cestě, jako kdyby se nic nestalo.

Jen mě projede pohledem od shora dolů, ale nic už na to neřekne.

„Dala bych si burito,“ po chvilce zamumlám.

„Cože? Buříťo?“ nachápajíc Jass zamrká.

„Ehm, nic, nic. Jen jsem viděla zase nějakou reklamu,“ narychlo vymyslím odpověď, načež kývne.

„Přijde mi že furt cítím krev a člověčinu,“ zamyšleně zabrblá.

„Já taky, snad tu nebudou turisté, kteří se snaží najít naši vilu jen proto, že o tom napsalo x spisovatelek,“ zahraji to do outu.

„O těch mi radši ani nemluv. Abych každou chvíli musel na lov jen proto, abych je na místě nezabil? Už mě to nebaví,“ protočil očima.

Výborně, skočil na to. Myslím, že bych dostala největší cenu za improvizaci.

„Alice, Jaspere, jaky byl lov?“ přivítá nás hned Esme s vřelým úsměvem, jen co dorazíme do vily.

„Dobrý, akorát Alice sletěla ze stromu a od té doby je nějaká zmatená, že?“ významně na mě mladý upír pohlédl, načež ho počestuji vražedným pohledem.

Esme na to chce něco odpovědět, ale znenadání začichá.

„Necítíte tu člověka?“ pak se váhavě zeptá.

„Cítíme a to už celou cestu sem. Někde tu zase musí být fanynky,“ mávnu rukou.

„To asi bude má chyba,“ omluvně se ozve ze schodů napravo dívčí hlas. Bella k nám sešla dolů.

„To bychom necítili celou cestu, když jsi tady,“ podrbe se na hlavě Jasper.

„Hlavně o tobě jsem už věděla,“ namítne Esme s pohledem na Bellu.

„Nepůjdeme si dát tu horkou vanu Japsere?“ pokusím se odvést konverzaci jiným směrem. Pocítím už velkou nervozitu z odhalení.

„Alice, neměl by se radši na tebe podívat Carlisle? Vážně vypadáš zmateně, horkou vanu nenávidíš,“ Esmina pozornost se přesune zase na mě.

Nasucho polknu. Jsem v háji.

„No, já teda půjdu, pak dejte vědět, jak Alice dopadla u Carlisla,“ pronese Bella do následujícího ticha, propluje mezi námi a zmizí z vily. Nechtěla se do ničeho asi motat, na to je moc velký introvert.

„A my půjdeme do jeho pracovny, hm?“ chytí mě Jass za ruku a pošle na mě uklidňující vlnu emocí.

„Co blázníte? Však mi nic není, jsem upír, zapomínáte?“ na oko se pobaveně uchechtnu. „Navíc toho bylo jen moc poslední dobou, tak jsem často zamyšlená no.“

Esme s Jasperem si vymění mezi sebou pohledy. Nevěří mi.

Co mám jako teď dělat proboha?!

„Ehm, promiňte? A my jsme kde vlastně?“

Zdravíčko!
Jako dárek na Nový rok vám přináším další kapitolku 😊
Jinak to nepřežeňte s alkoholem a užijte si Silvestr! 🥳
Vaše Reb💞