Zaprodaná láska

~ 18. kapitola ~ ŠÍPKOVÁ RŮŽENKA

Jelikož jsem včera zapomněl zatáhnout závěsy, tak mě do nového dne brzy ráno probouzí paprsky, které září skrze okno. Ale nevadí mi to, alespoň jsem vzhůru dříve. Nelíbí se mi být totiž celý den v posteli.

Přemýšlím, že vlastně ani nevím, jak jsem včera usnul...
Nějakou dobu jsem kouřil, na což tedy nejsem zrovna pyšný, protože jsem s tím chtěl už dávno přestat, ale pomohlo mi to zachovat alespoň částečně klid. Potom jsem si lehnul a musel jsem asi rychle vytuhnout. Nejspíš to bylo tou únavou, včerejší den byl totiž hodně náročný.

Protahuju se a snažím se probrat.
Kocovina je už naštěstí za mnou, ale to je to nejmenší. Trápí mě teď něco úplně jiného... Vzhůru jsem sotva chvíli a už přemýšlím nad tím, co se včera dělo... a hlavně myslím na ni.

Mé myšlenky se opět ubírají směrem nejistot a obav. Míhají se mou hlavou jako rozbouřený oceán, přičemž každá z nich je obalená strachem. Přemýšlím nad těmi nejhoršími scénáři a cítím po clém těle nepříjemné napětí... Nejen, že o Evelyn můžu přijít a možná jsem už i přišel, ale nevím ani, jestli je v pořádku. Je nemocná a určitě i slabá... Nikdy bych si neodpustil, kdyby se jí něco stalo.

Sebekritikou jsem nikdy nepřekypoval, ale dochází mi mé chyby. Z velké části za to, co se stalo, nesu odpovědnost já. Nemůžu vinit ostatní... I když toho zkurvenýho zahradníka nemůžu ani vidět, tak vím... vím, že je to má vina. Kdybych se k Evelyn choval lépe, tak třeba neuteče. Nebyla by ve sklepě a byla by teď se mnou.
Dal bych cokoliv za to, aby byla tady... Udělal bych vše jen proto, abych ji zase spatřil.

Můj zrak spočinul na deníku na nočním stolku, který mi ji tak připomíná... Byla tu sice chvíli, ale i přes to mě stihla změnit. A nejenom mě, celý můj život se díky ní změnil. V mé duši se rozlévá nepříjemná prázdnota.
Dychtím po spatření jejího úsměvu a ze všeho nejvíce si přeji mít Evelyn zase při sobě.

Přemýšlím, zda se jí povedlo utéct a jestli je v pořádku. Samotného mě překvapuje, jak moc velký strach mám. Takový jsem dříve nebyl. Na žádné ženě mi nikdy nezáleželo tak, jako právě na Evelyn.
Nikdy jsem nebyl zamilovaný a ani si nemyslím, že jsem toho vlastně schopen. Jsem si ovšem jistý tím, že mi na ní záleží a beru ji jinak, než na začátku...

Něco mě k ní táhne neskutečně velkou silou, jen zatím nevím, co to je. Vlastně i předtím mě k ní něco táhlo, jen jsem si to nepřipouštěl. Všímám si toho až teď, když je pozdě...

Mám pocit, že ji musím chránit a ze všeho nejvíce ji chci mít při sobě.

Kéž by to věděla...
Kéž by tu byla...
Kéž by ke mně necítila takový odpor...

Ale je to po tom všem ještě vůbec možné?
Mohla by mě mít ještě někdy ráda?

No nic, musím se vzpamatovat.
Nepromarním celé ráno bezvýznamným uvažováním.

Chvíli jsem se protahoval a potom zamířil do koupelny. Po cestě si na zemi všímám rozházeného oblečení, které uklidím až později. Teď mi dělají starosti jiné věci a na tohle vážně nemám náladu.

~

Za okamžik se vracím zpátky do ložnice a kráčím ke skříni.
Musím se převléct a pokračovat v hledání Evelyn. Ještě je šance, že jí najdu a pokud nebude tady, tak ji budu hledat všude možně.

Prohledám klidně celý svět! Nemůžu o ní přijít.
Nesmířím se s tím, že už Evelyn nikdy neuvidím!

Spoustu věcí si musím ještě urovnat v hlavě, protože se toho teď odehrálo tolik,.. ale tímhle si jsem jistý více, než čímkoliv jiným.