Ledové slunce (Destiel)

44. kapitola

Děkuji všem za podporu a přání, aby mi bylo lépe. A jako vždy i všem, kteří povídku četli a líbila se jim, protože tohle vědomí mi vždycky udělá radost. Každopádně... myslím, že už jsem zase na sto procent na koni a přináším dlouhou kapitolu. Užijte si čtení.

...

"Připadám si jako ve starém filmu o špionech," utrousil Sam, aniž by pohlédl od setrvalým mrholením promočených ulic, které se míhaly za oknem jedoucího auta, a trochu urovnal sáček plný ptačích letek, které dostal ve škole. Dean nevěděl, k čemu jsou, protože mu to malý Alfa nechtěl říct. Zamumlal jen, že je to na školní projekt a ani po naléhání to nechtěl rozvést, jen podrážděně zavrčel a ukázal tesáky způsobem, který vypadal jako opravdová zlost. Ne, že by se ho kvůli tomu Dean bál nebo něco, sotva cítil nějaký Omega respekt, ale řekl si, že nebude svého bratra zbytečně popichovat. Taky měl těžkou noc.

Každopádně jo, v tomhle měl pravdu. Bylo to trochu jako ve filmu. Zrzoun s panem Obočí je vyzvedli u školy, jen aby je dopravili na místo setkání s Castielem, které, jak se právě ukázalo, bylo sotva patnáct minut cesty od školy a v podzemní garáži. To tomu dodávalo ještě silnější mafiánský punc. Bylo to vlastně trochu směšné.

Zastavili na jednom z volných parkovacích míst, Arslan jim otevřel a když vylezli ven, hned na dohled byla Castielova limuzína. Dobře, teď dávalo trochu smysl, proč se chtěl sejít tady a nepřijel přímo ke škole. Zatímco i nablýskaný Mercedes se přeci jen mohl ztratit, limuzína by určitě neunikla pozornosti spolužáků a bohatě stačilo, že ho jednou viděl Forest s Alfovými muži.

"Doufám, že půjdeme někam na jídlo. Mám hlad, že bych jedl i víčka od lahví," podotkl po cestě k limuzíně.

Sam vydal pobavené odfrknutí.

"Ty bys je vážně dokázal sníst a možná i strávit. Jsi ošklivější dvojče Toxického mstitele."

"Jo... hmm... máš pravdu. A víš co?" Hodil mu ruku kolem ramen a přitáhl si k sobě. "Jestli já jsem ošklivější dvojče, tak ty jsi Mstitel sám. Jen to háro bude muset dolů." Chytl ho zezadu za vlasy a prduce trhl, až vyloudil ze Samova hrdla směšně naštvané zavrčení a syknutí bolesti dohromady.

"Nedotýkej se mých vlasů, blbečku." Bleskl tesákem

Dean se jenom uchechtl a pleskl ho přes zátylek, ale k odpovědi už se nedostal, protože jim opět Arslan otevřel dvířka limuzíny. Zaváhal jen na tak malou chvíli, aby se připravil, že tam kromě vítané společnosti jeho Alfy, bude i Castielův bratr, a nejdřív se do limuzíny naklonil.

První, co ho praštilo do nosu, byl pach vzrušeného Alfy, ale nebyl to Castielův pach a proto ho to okamžitě donutilo zpozornět a pohledem vyhledal Alfu Gabriela. Seděl naproti baru, byl pohodlně rozvalený, nohy roztažené a vůbec nevypadal, že by mělo vzrušení pocházet od něj. Zíral totiž znuděně do mobilu a v ruce držel vapku. Dean tipoval, že právě z té přichází intenzivní a velmi uměle chutnající žvýkačková vůně, která se mísila s hořkým pachem cigaret, nasládlou vůní marjánky a samozřejmě s čerstvě upečeným višňovým koláčem a kešu ořechy s rumem.

"Deane," přerušil jeho myšlenky Castielův hluboký hlas.

Stačil mu pohled jeho směrem, napětí v ramenou mu povolilo a vklouzl na sedačku po bok svého Alfy, který seděl hned vedle baru. Ani nestačil shodit brašnu z ramene, už měl Casovu velkou ruku ve vlasech na zátylku, druhou strčenou pod tričkem a spočívající na holém břiše, a jeho obratný jazyk v puse. A v nose ho zaštípal pach alkoholu a v puse zase dobře známá chuť nejen cigaret, ale i jointa. Obojí to bylo z Castiela cítit velmi intenzivně, i když i z letmého pohledu, kterým ho stihl shlédnout, se Alfa převlékl a nejspíš i osprchoval. Rozhodně byl čerstvě oholený.