Nechtěný dar (pt. 2)

124. Už jsi u mě (E)

 Před Eliasem se v Severopolu zhmotnily jeho nejhorší obavy. Že Liu najde svázanou, zbitou, znásilněnou. Ale taky, že už nebude taková jako dřív. Vnímala jeho přítomnost. Tím si byl jist, když se poprvé znovu podíval do těch nádherných černých očí. Viděl, jak se jí roztřásla každá část těla. Jak hluboce prožívala jeho přítomnost. Ale taky slyšel, jak pomalu zastřeně hovoří a říká věci, které by člověk při smyslech neřekl. Když ji nesl na Morozův vůz, už byla klidnější. Stále jí opakoval, aby byla potichu. A ona mu na to šeptem odpověděla, že se už moc těší do nebe. Elias měl chuť ji k sobě přitisknout a plakat. Ale museli se ještě dostatečně vzdálit od Severopolu, aby si vůbec mohl vydechnout. Všechno se seběhlo dost rychle. Paskal Mitko chtěl naskočit k nim na povoz, ale Elias ho nenechal. „Svázejte ho. Nevíme, jestli není proti nám. Mohl by nám, teď, když jsme ho zavedli k ostatním, pláchnout. Všechny by nás kvůli němu mohli chytit."

Když se pak vůz rozjel, uložil se s ní pod peřinu a pevně ji držel, aby ji tolik nebolelo drkotání kol. Všude na tváři a jistě i na těle měla podlitiny. A její krásné černé vlasy byly pryč. Ale hlavní bylo, že byla u něj. Konečně ji k sobě mohl přitisknout a dopřát jí pocit bezpečí. A on ji k sobě tiskl pevně. „Jsi u mě, miláčku," opakoval jí. „Už jsi u mě... Konečně jsi u mě." Myslel si, že bude spát, ale ona se mu dívala fascinovaně do očí. Bylo těžké uhodnout, jak moc ho vnímá. Jak moc mu rozumí. Na hlavě měla zjizvenou kůži plnou strupů. Jako by s ní tloukla o kámen.

Když po několika hodinách s východem slunce konečně zastavili, Elias si stáhl kápi a Liu zabalenou do deky nesl ven na oblázkovou pláž. Část mužů seskákalo ven a sledovali rudé slunce. Paskal si v moři svázanýma rukama pokoušel umýt krví zbrocený obličej. A Elias Liu položil a v ranním světle ji hladil po tváři a sázel jí polibky na nachové tváře. A ona k němu najednou zvedla ruku, dotkla se jeho tváře a roztřeseným hlasem pronesla: „Ty žiješ..."

„Žije, děvečko," zaslechl Elias říkat Antona, který se na ni taky přišel podívat zblízka.

„A naši andílci také," sdělil jí. „Jsou doma s Irynou. Všichni tři." To už Lia začala úporně plakat úlevou. „Řekli mi, že jste uhořeli. Ukázali mi tu panenku..."

„Chtěli, aby to tak vypadalo. Taky jsem si myslel, že jsem tě ztratil, než se vrátil Auri. Ale teď už jim nedovolím mi tě zase vzít."

Znovu ji vzal do náručí a nesl zpátky: „Musím ji ošetřit," řekl a jak ji nesl zpět, všiml si, že pár mužů začalo tleskat. „Tak jsme to zvládli," pronesl Garazov. Ještě nebylo všechno zažehnáno, ale měl pravdu. Polovinu cesty měli za sebou a svůj cíl úspěšně splněn.

Uložil ji na přikrývku ve voze a za zataženým suknem se nejdřív soustředil na Liinu tvář. Měla spousta oděrek, ale nic, co by potřebovalo šití. Pak jí dostal z košile a když se zahleděl na její pohmožděné břicho a ňadra, kolem kterých měla jizvy od kousanců a měla je napuchlá jako by jí je něčím přiškrcoval, znovu se dala do pláče.

„Ššš..." zašeptal k ní a přitiskl si ji k hrudi. Lia se utišila a zhluboka dýchala, jako by se snažila nasát jeho vůni. Uklidňovala jí jeho blízkost. „Já vím, že tě moc bolí dušička, miláčku," promluvil k ní. „A jsem tady pro tebe. Ale teď budu potřebovat, abys ještě chvíli vydržela, než tě prohlédnu a ošetřím. Pak už se ke mně budeš moct přitulit a vydechnout si."

Lia se od něj pomalu mlčky odtáhla. Její tělo jako by cítilo, že se jí vzdaluje, a samo se roztřáslo, ale poslušně se položila na peřinu. Elias křikl ven na Kierana aby mu přinesl trochu převařené vody, kterou si nachystali už před příjezdem do Severopolu. Prostrčil ruku ven a namočil plátno. Pak jí rány omýval a natíral měsíčkovou mastí. Přitom si všiml, že má jednu ruku v nepřirozené poloze. Ani se jí Eliase nedržela, když ji nesl, ale jemu to došlo až teď.

„Co máš s rukou, broučku?" zeptal se jí.

„Grigor, on..." šeptla, než musela děsivou vzpomínkou přimhouřit zarudlé oči.

„Vypadá to vykloubené," řekl. „Snad to není zlomené," znovu ji slabě pohladil, aby věděla, že je to v pořádku. Pak se přesunul a rozkázal jí: „Roztáhni nohy."

Doufal, že Lia bude dál spolupracovat, ale ona zakroutila hlavou a naopak je přitiskla k sobě. „Tak Lio. Prosím. Jen tě ošetřím." Lia ale odvrátila hlavu a začala vzlykat. Elias jí tak musel nohy roztáhnout násilím. A pochopil, proč dělala takové caviky. Všude měla ošklivé boláky. „Ten parchant," ulevil si a neměl daleko k pláči. Ulehl vedle Lii a vzal její nahé tělo zase na chvíli do náručí: „Jsem odporná," zašeptala. Muselo jí bolet i v krku. Možná, že i tam měla boláky.

„Nejsi, broučku. Jsi to nejkrásnější stvoření, které jsem kdy potkal. A to, co ti způsobil, je jen další zranění, za které ty nemůžeš." Vzal mast od Iryny. „Budu se tě muset dotýkat," řekl jí. „Klidně se chyť polštáře, miláčku."

Lia tak učinila a Elias se jí pečlivě dotýkal plátnem namočeným do masti od Iryny. Zajel s ním i dovnitř ní a Lia přitom zaúpěla. „Už to bude. Jsem na tebe moc pyšný," řekl jí a ona na něj dojatě pohlédla. Když jí pořádně umyl a namazal, bylo na řadě vykloubené rameno: „Budu tě muset vzít na světlo, lásko," řekl jí a ona bez protestů přikývla. „Potřebuju, aby mi tě ostatní muži podrželi. Bude to bolet. Ale pak to zavážeme a brzy přestane i bolest."

Tentokrát Lia jen přikývla a Elias jí řekl: „Stačí mi, když mi budeš odpovídat mrkáním, jestli tě bolí mluvit."

Na to Lia mrkla na souhlas a on ji oblékl a vzal do náručí. Opravdu byl na ni moc hrdý. Došlo mu, že to je jeho Lia. Nehledě na to, jestli někdy bude mluvit z cesty. Neopustil by ji. Jen s ní si připadal zase celý.