Alena zůstala s Irenou jen na krátkou chvíli. Nechtěla vyvolávat žádné podezření u Evy. Vrátila se domů po pár hodinách, které utekly neskutečně rychle. Kéž by nemusela Irenu nikdy opouštět. Co by obě daly za to, aby mohly společně vést normální život a nebát se o vlastní bezpečí jen kvuli tomu, koho milují.
Irena nemohla zabrat od chvíle co Alena odešla. Domluvily se, že ji zavolá až dorazí domu bezpečně. Proto čekala, a když uslyšela hlas své milé v telefonu, hned se uklidnila. Popřály si dobrou noc a obě šly spát, každá na jiné části Prahy. Nebyly zas tak daleko od sebe, ale připadalo to tak.
Tu noc Irenu trápily noční můry. Zdálo se ji o tom, jak Bouchner zjistil o ni a Aleně. Jak ubližoval mladé prodavačce a ona se na to musela jen dívat a nemohla ji chránit. Jako kdyby celé tělo ji najednou přestalo poslouchat a svaly nefungovaly. Vzbudila se celá pokrytá potem. Po tvářích ji tekly slzy. Klepala se.
"Byl to jen sen." uklidňovala sama sebe.
Podívala se na hodiny. Bylo ještě brzo, ale než se dá dohromady, upraví se a obleče, bude akorát čas na to vyrazit do Labutě. Irena si přála zastihnout Alenu ještě před její směnou, ale zatím se ji to nikdy nepodařilo. Holky z oddělení módy byly v práci v jiným čase než ona. Z toho, co se ji zdálo měla stále špatný pocit. Irena se bála, že by to jednou doopravdy musela prožít. Ani na to nechtěla myslet.
Proto v ten den se rozhodla čekat u rampy. Bylo to nezvyklé, vidět někoho z vedení venku u zadního vchodu, ale budiž. Jen se potřebovala ujistit, že Alena dorazila do práce v pořádku. Na malou chvíli ji chtěla zahlédnout.
Irena si zapálila cigaretu a pochodovala sem a tam. Byla nervózní. Z něčeho měla špatný pocit. Jako kdyby věděla, že se stane něco špatného. Ale co? Na to přijít nemohla. Nestihla dokouřit ani druhou cigaretu, když Eva, Bára a nakonci její milovaná Alena dorazily na kolech. Každá si to své nechala na svém místě a šly dovnitř. Až na Alenu. Ta se zdržela, když viděla Irenu a jak nesvá ji připadala.
"Paní Mašková, je všechno v pořádku?" zeptala se ji Alena slušně.
Irena se rozhlédla "Ano. Neboj. Jen jsem tě chtěla vidět." odpověděla klidně, když si byla jistá, že nikdo kromě nich dvou venku není.
Tváře Aleny lehce zrudly.
"Buď opatrná, ano?" Irena přistoupila blíž k prodavačce a pohladila ji po tváři. Tak ráda to dělala.
"Co se děje?"
"Nic. Promiň." Irena hluboce vydechla a pak se donutila k úsměvu "Jen jsem měla špatný sen."
"Mrzí mě, že jsem tě po něm nemohla ráno uklidnit. Příště to napravím. Slibuji."
"Příště?" Irena se usmála "A to bude kdy, slečno?"
"Dnes večer. Vynahradim Vám to." Alena rychle políbila Irenu na rty a šla rychlou chůzí do šatny.
Mezi dveřmi narazila do Evy, která koukala tak, jako kdyby viděla něco příšerného.
"Evo? Co tady-?"
"Ty a Mašková? Aleno vážně?" Eva se zeptala tiše, nemohla uvěřit tomu, co právě viděla "Proč jsi nic neřekla?"
"Aby jsi kvůli roli ohrozila můj život? A život člověka, kterého miluji?"
Alena se podívala na Evu s vážným výrazem ve tváři. Bála se, ale pochybovala, že by její kamarádka udělala něco, co by ji mohlo uškodit.
"Já bych nikdy, nikdy neudělala nic, co by ti ublížilo. To přeci víš, ne?" Eva se usmála.
"Nikomu nic neříkej."
