O pět let a sedm měsíců později.
31.4.1945
Milý deníčku
Brzy bude konec! Němci začínají panikařit a to je dobré znamení. Už se nemůžu dočkat až od sud vyjdu ven. Je to tu příšerné! Chci pryč. S Petrem sme asi milionkrát promýšleli kudy by sme se dostali ven, ale marně. Miluju ho od svých 14 let. Teď mi je 19. A mám jen jeho!
Šla jsem do...no práce prostě jsem šla, jak bych to řekla třídit hadry. Najednou se někdo Peroj přivalil do cesty. Petr se k němu schýbl, ale to neměl dělat! Ten muž měl tuberkolozu. Vykašlal na Petra krev. Petr měl ruce i obličej popraskaný od krve. Rychle jsem k němu přiběhla a Petra od něj odtáhla. Jenže, on to do sebe v devhnul. Tuberkulóza je infekční. A ten muž ji měl velkou, teda spíše silnou. Vojáci, nebo hlídací k tomu muži příběhli a naměřili mu zbraň proti hlavě. Já vykřikla ať to nedělají, jenže to jsem asi říkat neměla. Jeden z těch hlídačů přišel ke mě, usmál se na mě a hranou tě zbraně mi jednu natáhl. Já padla k zemi a rozbrečela se. Petr na ně začal křičet co si to dovolujou. Jeden ten hlídač se na něj hodně naštval a....zastřelil ho. Petr pomalu padal k zemi a já rychle běžela k němu. Střelil ho do břicha, ale zachránit se už nedal....Péťo, Péťo, no tak nesmíš mi umřít ne opouštěj mě. Má jen tebe! Koukl se na mě a pousmál se. Pohladil mě po tváři a jeho poslední slovo bylo, MILUJI TĚ, A VŽDYCKY BUDU! Jeho poslední slova. Začala jsem tam doslova křičet. Objímála jsem ho snažila jsem se ho oživovat, ale ne pomáhalo to! Sebrala jsem všechnu sílu a začala tam nadávat na ty hlídače. Ty jen stáli a smáli se. Mě ale došla trpělivost a jednomu z nich sem dala facku.
Asi je vám jasné, že zítra sem už nic nenapíšu, určitě vám došlo, že za tu facku mě zastřelili. Po pravdě, mě to ani nevadí, aspoň se zase s hledám s Petrem.
Děkuji vám všem, že jste si tento příběh vůbec přečetli, děkuji vám všem, že jste mi dávali votes. Moc vám všem děkuji, jste zlati! :3 :)
Vaše Beki69
