Black Swan 2

Doma

"Takže, slečno Zimová, děláte mi obrovskou radost, za dobu, co tu jste, jste udělala velký pokrok" řekl malý muž sedící před Alenou. Na temeni mu zpoza černých vlasů prosvítala kulatá lysina. Jeho černé pichlavé oči se nyní dívaly přímo do těch Aleniných. K jejímu překvapení se na ni však usmál. Už tři měsíce docházela na sezení k tomuto zvláštnímu muži a pokaždé jí dovedl překvapit a zcela vyvést z míry. Zdálo se, že jeho všímavému zraku nemohlo nic uniknout. Jeho oči stále čile pozorovaly Alenu a zkoumaly každý pohyb v její tváři a jejím těle.
Jeroným Trejbal, tak se jí onen malý muž představil, když poprvé vešla do jeho ordinace. Tehdy byla v léčebně teprve tři dny, její tělo se stále zotavovalo z obrovské ztráty krve a její ruce pokrývaly sešité řezné rány. První tři týdny byly úplně rudé, čerstvé, poté však postupně začaly fialovět a hojit se stejně, jako Alenina duše. Sezení u doktora Trejbala jí vždy donutila zamyslet se a zkoumat sama sebe. Každé sezení jí přinášelo nové a nové otázky ohledně sama sebe, zároveň však našla odpovědi na mnohé věci, které jí mátly. Postupně dokázala s jeho pomocí překonat své výčitky a nenávist vůči sobě.
"Opravdu?" zeptala se Alena překvapeně, když uslyšela, že udělala velký pokrok. Tato zpráva znamenala, že by ji mohli brzy propustit! Mohla by se vrátit domů. Mohla by znovu uvidět její blízké! V léčebně byly z bezpečnostních důvodu návštěvy zakázané a Alena se proto nemohla dočkat dne, až zase uvidí všechny, které má ráda.
"Znamená to tedy, že mě pustíte?" zeptala se nadšeně a naklonila se lehce dopředu. Jeroným si ji změřil pohledem a přikývl.
"Myslím, že už je čas." odpověděl a usmál se. Alena nemohla uvěřit vlastním uším. Konečně pojede domů!
"A kdy?" zeptala se opět o něco víc nadšeně, než předtím.
"Snad zítra." odpověděl doktor naoko lhostejně, Alena si však všimla, jak se mu v očích pobaveně zablýsklo. Alena nadšeně přikývla a vstala ze židle.
"Můžu se jít připravit na odjezd?" zeptala se nyní o něco klidněji a usmála se.
"Jestli si už nechcete o ničem povídat, pak ano. Osobně si myslím, že už jste způsobilá k tomu, abychom vás pustili. Pan primář už to ví." odpověděl a mávnutím ruky ji vyzval, aby odešla. Alena ihned vyrazila směrem ke dveřím, ze kterých spěšně vyšla a zamířila do svého pokoje, ve kterém měla spodní prádlo a pár osobních věcí, které jí sem poslali z domu v hnědém koženém kufru. Nyní do něj Alena naházela všechno, co si z něj postupně, během všech třech měsíců vybalila. Její mysl zcela ovládlo nadšení, které prostupovalo celým jejím tělem a dodávalo jí energii.
Druhý den ráno se probudila, venku byla ještě tma, nemhlo být tedy víc než pět hodin ráno. Alena chtěla hodiny, které zbývaly do vizity a do jejího propuštění, strávit spánkem, avšak vlivem nervozity a nadšení spala jen velmi přerývaně. Myslela na to, jak jí asi přijmou doma. Myslela na to, zda-li se bude moci vrátit do práce ve Zlaté Labuti. Přemýšlela, jestli Irena ví o tom, co se jí stálo, nebo spíš, co si udělala. I kdyby se teď módnímu oddělení vyhýbala jako čert kříži, někdy tam přece jít musela, ať chtěla nebo nechtěla. Alena však měla pochybnosti o tom, jestli by si Irena vůbec všimla, že v práci dlouhodobě chybí. Irena jí přece nenáviděla. Alena s tím byla teď naprosto smířená a naučila se ignorovat bolestné píchnutí u srdce, které následovalo pokaždé, když na Irenu pomyslela. Naučila se přemýšlet o ní úplně minimálně. Přesvědčila samu sebe, že jí je Irena naprosto lhostejná.
Alena se podruhé probudila, bylo devět hodin a na stolku vedle ní už ležela čerstvá snídaně. Za pár minut poté, co dojedla poslední sousto, vešel do jejího pokoje primář, který, doprovázen několika sestrami, právě prováděl vizitu.
"Á, slečno Zimová, vy nás dnes opustíte." řekl radostně, usmál se a promnul si smetanově bílé vousy, které mu rostly na bradě. Alena pouze přikývla a čekala, co se bude dít.
"Do jedenácti hodin buďte připravena k odchodu, sanita vás pak odveze až domů." řekl a znovu se na ni usmál.
"Ještě musím podepsat propouštěcí listinu a jste oficiálně volná." řekl ještě. Poté z kapsy pláště vytáhl složený papír a plnicí pero, kterým poté provedl plynulý nečitelný podpis. Podepsaný list poté podal Aleně a doprovázen průvodem sester vyšel ze dveří. Alena tedy opět zůstala na pokoji úplně sama. Ještě chvíli ležela na posteli, když pak konečně vstala a šla se převléknout. Krom spodního prádla byly v kufru pro ni ještě jedny květované šaty. Po několika měsících na sobě měla poprvé normální oblečení. Poté, co se převlékla, udělala pár kroků k zamřížovanému oknu, které bylo ve východní části pokoje. Alena se z něj často dívala a pokaždé si představovala den, kdy opustí zdi ústavu a bude se zase bez zábran moci procházet ulicemi Prahy.
Alena po krátkém rozloučení s personálem vstoupila do otevřených dveří sanitky, která se následně poté rozjela směrem k jejímu bydlišti. Byla sobota dopoledne. Všichni tedy byli doma. Zprvu neznámé nazvy ulic, kterými projížděli, vystřídaly ty, kterými chodívala každý den domů z Labutě. Alena stále více vnímala, že se blíží k domovu a stále více se jí zmocňovala nervozita. Sanitka po chvíli zabrzdila před domem, v jehož horním patře Alena bydlela.
"Děkuju, nashledanou." rozloučila se a pomalým krokem se vydala k vchodovým dveřím, které váhavě otevřela. Vystoupala dvě poschodí a stanula přede dveřmi bytu, ve kterém žila společně s Evou, Bárou, babi a Martinem. Tělo jí opět sevřela úzkost, sebrala však v sobě odvahu a zaklepala. Téměř okamžitě se zpoza dveří začaly ozývat rychlé kroky. Čekají ji snad? Věděli snad, že jí propustí právě dnes? Na otázky však nebyl čas, dveře se náhle zprudka otevřely.
"Aleno!" vyjekla Bára a vrhla se Aleně kolem krku. Alena jí její objetí opětovala a nechala se odvést dovnitř. Bářin výkřik přilákal i ostatní členy domácnosti, kteří se zvědavě přišli podívat, co se děje. Zprvu ani jeden z jich nemohl uvěřit vlastním očím. Alena se vrátila...Po chvíli překvapeného ticha se však Alena náhle ucitla v hromadném objetí, do kterého se zapojili všichni, dokonce i Martin. Všichni byli šťastní, že se Alena vrátila. Všichni byli šťastní, že jí opět vidí. Všichni byli šťastní, že je opět doma....