Mecela z Rožmberka: Zkrocená lankraběnka

III.

Na postavení dvorní dámy bylo mnoho kladů, ať už se jednalo o možnost seznámit se s velkou společnosti významných šlechticů, velkolepých hostin, či vytvoření si přízně u samotného královského páru. U čeho však Mecela trpěla byly ony dámské dýchánky. Nevadilo jí dělat společnost královně, ale ženské zábavy jí nic neříkaly. Nejradši trávila čas venku, kdy se na svém koni proháněla skrz jejich panství, nebo hrála společenské hry. Nyní však byla nucena setrvat v jedné místnosti s houfem dvorních dam, které v ústech převalovaly pouze bláboly a předháněly se v okázalosti svých výšivek.

„Nesnáším vyšívání!" vyjekla Mecela v jednu chvíli a zlověstně odhodila výšivku, na které již hodinu pracovala. Snažila se vyšít rudou pětilistou růži, která byla nejen symbolem jejího rodu, ale také symbolem lásky. Chtěla ji pak tajně předat Bohuslavovi, neboť na ten jejich polibek musela myslet, kudy chodila. Jenže to, co mělo vypadat jako růže, připomínalo pouze šišatou kouli.

„Bodejť, když jsi tak nešikovná," rýpla si okamžitě Ofka z Kravař a pyšně se podívala na výšivku ve své ruce. Vyšívala precizně erb svého budoucího chotě a nemohla se dočkat, až se tento erb stane i erbem jejím. Ne, že by pana Jindřicha tolik milovala, ale postavení pro ni bylo přitažlivější než pohádkové představy o lásce.

„Každému jde něco jiného," vložila se do toho překvapivě Anežka z Kunštátu, která byla Ofky nejlepší přítelkyní. Některé její poznámky jí však přišly až příliš kruté.

„To jest pravda, měli jste včera vidět, jakého obrovitánského kance Mecela skolila," pravila hned na to nadšeně královna a na chvíli se odvrátila od své překrásné výšivky ptáčků. Její drahý choť odpočíval u pletení košíku a ona zase zušlechťovala svou duši vyšíváním, ve kterém byla velice dobrá.

„To není talent, kterým by se mladá dívka mohla chlubit," odsekla však Ofka mrzutě, načež se pyšně napřímila. „Já třeba hraji na loutnu a má sestra na harfu."

„Umíte hrát na nějaký hudební nástroj, Mecelo? Vaše matka hraje na loutnu jako anděl, jak jsem se sama mohla několikrát přesvědčit," otázala se s milým hláskem obvykle mlčící matka pána z Dubé, Anežka. V mládí si byly s Kateřinou blízké a dokonce byla svědkem vzplanutí mezi ní a pánem z Rožmberka, kterého mimo jiné zaujala i právě svou kouzelnou hrou na loutnu.

„Neumím, nemám hudební sluch," odpověděla Mecela bez jakéhokoliv studu. Její učitelé to s ní vzdali, když nebyla schopná zahrát ani na obyčejnou píšťalu. Ona ale na sebe vlastně i byla pyšná, že není jen nějakou domácí husou, ale vzdělanou mladou dámou. „Ale umím číst a psát německy, latinsky a dokonce trochu francouzsky," pravila se stejnou pyšností jako Ofka předtím.

„Ze mě bude paní z Lipé, já takové věci umět nepotřebuji," odfrkla si však ona, neboť to cítila jako očividný útok na její osobu. Navíc se cítila poníženě, že jí Mecela dokázala její útok vrátit a ona tedy z tohoto slovního souboje nevyšla jako vítěz, jak původně očekávala.

„Nihil est intolerabilius quam felix fatuus," odvětila Mecela s kriticky pozvednutým obočím a z královny vyklouzlo nechtěné uchechtnutí. Bylo vidět, že se snažila, aby se nad touto veřejnou urážkou své dvorní dámy nerozesmála, ale nedokázala to. Mecela neřekla nějaký náhodný latinský citát, aby udělala dojem, ale velice dobře Ofku vystihla. Řekla totiž, že nic není nesnesitelnějšího než hlupák, který má štěstí.

„Co jsi řekla?" vyjekla Ofka ihned, div že nevyskočila ze židle, neboť jí došlo, že se chichotají jí.

„Vždyť přece latinsky umět nepotřebuješ," vpálila jí Mecela do obličeje s vítězoslavným uculením. Sice neuměla vyšívat, ale přesto byla přesvědčená o tom, že na takovou paní z Lipé by se hodila mnohem víc. Věděla, že půvabná a plavovlasá Ofka se panu Jindřichovi hned zalíbila svým vzhledem, ale byl to významný muž a jako takový potřeboval ženu, která jeho úsilí bude i svým jednáním podporovat. To spatřila již u svých rodičů, kdy si vzájemně nahrávali tak, že nakonec dosáhli všeho, co chtěli.