Unloveable I Max Verstappen FF

chapter one.

MAX

   "Co zas potřebuješ?" nestíhal jsem a po incidentu v kavárně jsem fakt neměl náladu být nějaký extra milý. "Zjistili jsme něco o Rosbergovi " začal Lando s ledovým klidem. "A dál?" pronesl jsem a cítil jsem jak mi v krvi proudí nadšení. " Má dvě děcka, dceru která studuje a syna který má nějakou kavárnu ve městě či co. Je vdovec a od té doby si dává na všechno kurva pozor. Dostat tohohle bude i pro tebe náročný" Skončí svůj monolog, moje nadšení ze mne však opadlo "To jste toho teda moc nezjistili". "Sorry Maxi, už najít tohle nám dalo dost zabrat" pronese posmutněle. "Alepsoň to bude větší zábava." Nad touto myšlenkou se zas musím usmát, dlouho jsme neměli nic komplikovanějšího.

Po pár desítkách minut jsme hovor ukončili a já běžel rovnou do posluchárny. Třeba ještě nepřišel.

Když jsem udýchaný vtrhl do třídy, oči všech se upřeli na mě. "Moc se omlouvám za zpoždění, nebude se to opakovat " řekl jsem slušně profesorovi. Jen kývl hlavou, rozhlédl jsem se po místnosti abych zjistil kam bych si mohl sednout. Jediné volné místo bylo vedle zrzky v zadní lavici. Proč zrovna u ní?

Posadil jsem se a tiše si vyndal blok a propisku. Celou dobu na mne zkoumavě koukala jako by si snažila zapamatovat každičký detail o mě, pohledem se zastavila až na mém kávou zašpiněném triku. Skoro to až vypadalo že je na svoji práci pyšná. Její medové oči koukali do mých a kdyby mohla vraždit pohledem, jsem už tak deset krát mrtvý.

"Vím že toto úplně není naplní vašeho studia, ale jen tak ze zvědavosti" profesor. začne něco hledat na počítači, po chvilce se na plátnu rozsvítí vlajka "Dokázal mi někdo říct co je tohle za vlajku?" zeptá se a založí si ruce na hruď. "Kamerun" vykřikneme na stejnou s dívkou vedle mě. Opět se na mě vražedně podívá. Profesor kývne a přehoupne se z nohy na nohu "Víte jaký je vyznám barev?" zeptá se.
"Zelená znamená bohatou lesní vegetaci, červená zname-" nedořekne větu protože ji skočím do řeči "znamená nezávislost a vůli po jednotě a žlutá připomínat savanu" hrdě se usměju. "Výborně" pochválí mě profesor. "Do řeči se neskáče to tě doma neučili?" šeptla jedovatě mým směrem. "Učili, ale proč by se tím řídil" uvelebil jsem se hlouběji do lavice. "Jasně, sebestředný debil" řekla spíše sama pro sebe, ale mně to neuteklo. "Jen si neumíš přiznat že jsem lepší" hrdý úškleb mi hrát na tváři. Jen protočila oči a věnovala se dál přednášce.

~

"Dále!" křikl jsem od svého křesla. Ve dveřích se oběvil Daniel. Něco jako moje pravá ruka. "Čau hele nesu úplně vše co jsme zatím našli" zvedl víš žlutou složku s papíry. Pokynul jsem ať si sedne na protější židli.

"Takže vlastně pořád nic nevíme?" zeptal jsem se lehce frustrovaně. "Vlastně ne, ale všichni vážně děláme co můžeme. Má dost dobře podchycené co chce aby se vědělo a co ne." projede si prsty hnědé kudrliny.
Na frustraci je nejlepší co? Přeci chlast.
Z dolního šuplíku stolu vytáhnu 2 skleničky a flašku zlatavé tekutiny. Chvíli si s tekutinou ve skleničce jen točím a poslouchám Dannyho jednu z dalších historek spojených s alkoholem. Na konci jeho věty se pousměji. Ťukneme si a oba se vyprázdníme obsah sklenic.
Ten příjemný hřejivý pocit, který po té úžasné tekutině přichází je nenahraditelný.

Hola!

dnešní kapitola je trošku kratší a dost narychlo dělaná, snad se i tak líbí.
těšte se na další

Káťa <33