Osud si to přál |LK37|

16.

•Pohled Ester•
„Dobrý den vy musíte být Ester Janečková." pozdravil mě postarší pán. Ten pán ke kterému budeme muset ještě zítra a pozítří dojet.

„Dobrý den, moc mě těší." přijala jsem jeho ruku. Potají jsem viděla Láďu koukajícího ven z okna.

„To mě také mít tu další celebritu. Kdo chce začít Láďa nebo vy?" zeptal se nás. Koukl na mě a Láďu, ten koukl na nás s pohledem co říkal, že neví která bije.

„Ester, má přednost je to přece slečna." řekl Ladislav a posadil se na židly poblíž. Pitomě se na mě ušklíbl.

Šla jsem tedy první na řadu.

„Tak se ukaž teď ty." řekla jsem mu a sedla si na židly po něm.
Nekoukl se na mě a jenom odešel. I z obličeje mu spadl jeho úškleb.

Z kapsy kraťasů jsem si vyndala telefon. Našla jsem tam skupinu mě, mamky a nepatřičně Rosy. Člověk co přirostl k nám do rodiny v rychlosti světla. Napsala jsem zprávu jestli mohu zavolat.
Do pěti minut mi přišli zprávy zpět se souhlasem.

Vytočila jsem proto naší skupinu na hovor.

„Ahoj Ester co potřebuješ?" zeptal se Rosa.

„Ahoj mami a Tome. Nic extra pouze jsme teď s Ladislavem na tom fyziu. Šla jsem první a údajně
to vypadá dobře se mnou. V Praze se mnou děláte vše správně." začala jsem nadšeně.

„No tak vidíš já ti to doma říkala, že to vyjde a vrátíš se hrát." odpověděla ještě víc nadšeně mamka.

„No to ano. A další věcí je. Měla bych pomalu zkusit chodit bez berlí. S ortézou. Další a poslední věc je, že tak v lednu bych mohla zkusit kopnout do balónu s ortézou. A v Dubnu odletět zpět do Barcelony na doléčení a trénování tam přes léto s trenérama, abych se pak mohla zapojit zpět k týmu." řekla jsem jim. U obou jsem viděla obrovský úsměv na tvářích.

„Ale je to zatím naše tajemství." poprosila jsem je o něco u čeho nedokážu říct, že to dodrží.

„Máš moje sparťanské slovo Ester." řekl Tomáš Rosický. „Moje slovo máš vždycky." pověděla mi mamka.

"Nechceš se jít projít a vykoupat se v moři třeba? Navrhla jsem Ladislavovi po večeři. Po příjezdu zpět z fyzia moc nemluvil a byl takovej bez nálady. Sice jsem byli u bazénu.
Ve vodě byl spíše Láďa a já si sedla na okraj a namočila si nohy to taky nějak šlo. 

„Nechcu nikam." odpověděl mi a koukal do telefonu. Jenom se převalil na druhej bok.

„Dobře tak já půjdu sama." prohlásila jsem a pobrala si nejnutnější věci do menší kabelky. Na sobě jsem měla dlouhou sukni a bíle tričko. Neni to něco co bych nosila často, ale přišlo mi to elegantní a nebude mi v tom takové teplo.
Dneska jsem berle opustila na pokyn našeho fyzioteraputa. Dostala jsem pohybovací ortézu s nastavením na ohyb kolene.

Koukla jsem naposled po Ladislavovi ten jen ležel nijak nezareagoval. Zabouchala jsem dveře a pomalu jsem vyšla k výtahu. Tím jsem sjela až do přízemí. Odtamtuď jsem pokračovala v cestě na pláž.

„Kde jsi?" ozvalo se mi jeho bručení po zvednutí telefonu přímo do sluchátek.

„Sedím na pláži teď. Proč někam půjdeš?" zvědavost mě překonala a zeptala jsem se.