Osmička

12°

Když za ní zapadly dveře mého bytu, zůstal jsem ještě chvíli stát uprostřed místnosti, v rukou jsem stále svíral Vojnu a mír , jako bych tím těžkým svazkem mohl zachytit něco z její přítomnosti, která se právě rozplynula.

Na okamžik jsem zavřel oči a představil si, jak kráčí nočními ulicemi domů, tmavě hnědý batoh na zádech, přívěsek s vílou tiše cinká do rytmu jejích kroků.

Zaváhal jsem. Napadlo mě, že bych ji mohl doprovodit, že bych mohl vyběhnout za ní a ještě jednou ji oslovit, vyslovit slova, která zůstala viset ve vzduchu mezi námi.
Ale stejně jako Tolstoj ve svých knihách nechával otevřené osudy postav, i já jsem si říkal, že některé příběhy možná patří zůstat nedokončené.

Pomalu jsem se posadil na pohovku a položil si tlustý svazek do klína.
Dlaní jsem přejel po obalu knihy a zadíval se na ni, jako bych snad z té hmoty písmen mohl vycítit něco, co by mi odpovědělo na otázky, které mi běhaly hlavou.
Bylo v tom všem něco absurdního, až jsem se tiše usmál.
Já, který nikdy nečetl víc než pár úryvků z Tolstoje, teď držím v rukou jeho životní dílo, připraven ponořit se do něčeho, co mě možná změní – a to všechno jen proto, že ona věřila, že bych to mohl pochopit.

Otevřel jsem knihu na náhodné stránce. Písmena se mi zpočátku rozplývala, jako by na mě hleděla a sama se ptala, kdo vlastně jsem, že se pokouším nahlédnout do cizích osudů.
A najednou mi přišlo na mysl něco, co říkala: „Možná proto tak ráda čtu – hledám příběhy, které mě dovedou k lidem a i k sobě samotné."
Její hlas mi ještě dozníval v uších, jako by seděla vedle mě a šeptala mi ty myšlenky znovu.

V té tichosti bytu jsem si najednou všiml, jak moc její přítomnost změnila atmosféru místnosti. Ve vzduchu po ní zůstala lehká vůně, jakási směs čaje a starého papíru, a já jsem si uvědomil, že se mi snad začíná stýskat, i když odešla teprve před chvílí.

S povzdechem jsem zavřel knihu, vzal tužku a zapsal si na papírek malou poznámku, kterou jsem plánoval schovat mezi stránky: "Možná příště pochopím něco víc."

Třeba to najde, až jí knihu vrátím.

Zavřel jsem oči a najednou mi před nimi vyvstal obraz její tváře, jejích jemných úsměvů, jakoby chráněných před okolním světem.
V mysli jsem si vybavil, jak dnes přišla ke mně, oblečená ve své oblíbené kombinaci, která jako by mluvila jejími osobitými barvami.
Na sobě měla dlouhou hnědou manšestrovou sukni, jež při chůzi šustila a ladně kopírovala pohyby jejího těla. Bylo to jedno z těch oblečení, které zůstávalo nenápadně ženské, jen lehce naznačující ladné linie boků a nohou.

Pamatuji si, jak její fialové punčocháče, zářily v kontrastu k sukni, byly tlusté a hebké, skoro jako by ji měly chránit před zimou stejně, jako se já dnes snažil chránit své myšlenky, když vedle mě seděla.
Ty punčocháče mi připadaly jako něco, co o ní vypovídalo víc, než by si možná přála přiznat – něco hravého, vřelého, měkkého, jako dotek, který se pomalu vtiskne do paměti.

A ten svetr. Rukama jsem si téměř dokázal vybavit jeho texturu, drsnou, ale příjemnou vlnu, která v sobě nesla vůni jejích vlasů a jemný parfém, který za ní zůstával i poté, co se už zvedla k odchodu.

Byl to svetr spletený z různobarevných vláken, jako kdyby každé klubko mělo svou vlastní náladu, svůj vlastní příběh. Tam, kde jí sklouzl z ramene, vykukovala krajka černé podprsenky – drobný detail, který mi na okamžik přerušil myšlenky, skoro jako pohled do světa, který zůstával jinak skrytý.

V představách jsem se ponořil ještě hlouběji. Vnímal jsem ji, jak stojí přede mnou, bez toho všeho oblečení, jak se kousek po kousku rozplývá v té intimní nahotě, kterou bych nikdy neodvážil vyjádřit nahlas. Zajímalo mě, , jakou má textura ta černá podprsenka – a ještě víc mě zajímalo, jaká textura se skrývá pod tou podprsenkou.