Danse Macabre [Harry Potter]

Dům čtvrtý - Selhání (5)

„Co jste to provedla?" zeptal se nevěřícně Harry, když se otočil zpátky, aby se podíval na Sfálmu.

Letmý úsměv jí stále nemizel z tváře. „Propustila jsem ho. Splnil svou roli vedoucího, stejně jako vy jste splnil roli vedeného."

„Kde je teď?" sevřel ruce do pěsti připravený bojovat; připravený hned teď opustit tenhle zatracený dům.

„Měl byste se spíš soustředit na sebe, než na něj. Bude vám stačit, když řeknu, že je v bezpečí?" Náhle před ním stala Filoxénie s copem protkaným šedí přes rameno. Do zástěry si utřela zarudlé ruce. „Nebo mi nevěříte," zasmála se jako hostitelka v Ribigillu.

„Ne. A nenechám se oblafnout vašim zevnějškem," zlostně pronesl Harry.

„Samozřejmě," mávla Filoxénie pobaveně rukou. „Touhle zkušeností jste si prošel dobře." Teď před ním stála Idanika v bílém tričku a modrých džínách. „Nepůjdeme do knihovny?" nabídla mu, jako kdyby ho pobízela, aby ji následoval do laboratoře.

„Chci potvrzení, že je Severus v pořádku," dožadoval se svého.

„To vám dát nemůžu, Harry," řekla Sfálma. „Budete mi muset věřit, že je. S jistotou vám ale mohu říct, že čím rychleji si spolu promluvíme, tím dřív budete moct za Severusem," rozvedla rukama, dokud je znovu neschovala za zády.

Jen promluvit. To přece umím. Nic těžkého, přemlouval se. Ostatně neměl na výběr. Jelikož se nacházel před personifikací prokletí, nepovolí mu ani prach obyčejné Alohomora, aby se odsud dostal a Merlin věděl, jestli se tam venku nepropadne do ničeho. Sice se mohlo jednat o iluzi, ale vzhledem k tomu, jak dobře dokázalo prokletí vytvářet své světy, nepochyboval, že se teď nachází v bezčasém temném nekonečnu.

„Dobře," řekl nakonec.

Sfálma se mírně uklonila, jako kdyby mu děkovala za ochotu, a zamířila k dvoukřídlým dveřím za sebou. Harry ji napjatě následoval.

Místnost se něčím podobala Odboru záhad, kde v šestém ročníku našel se svými přáteli věštbu Sibyly Trelawneyové. Kde pak ztratil Siriuse za závojem. Tady byly ovšem nekonečné regály plné knih. Vypadalo to tu jako v knihovně, kde se nacházely všechny knihy na světě.

Sfálma je vedle do nitra nekonečné místnosti. Neznámo odkud světlo ozařovalo jejich cestu a prostory kolem. Bylo by příliš snadné se tu ztratit, zvláště když tu fungovala pravidla prokletí.

V jednom místě byla mezi knihovnami větší mezera. V neviditelném krbu plápolal oheň a ozařoval tak dvě obrovská křesla a stolek mezi nimi. Na stolku ležela kniha. Nebyla to ale Černá magie a nitozpyt. Svazek byl velmi starý, bez názvu na přebalu, ale velmi povědomý. Harry si jen nemohl vzpomenout, kde tu knihu viděl, ačkoli mu bylo jasné, že tohle byla ta kniha, kterou se Severusem hledali.

„Prosím, posaďte se," ukázala Sfálma na jedno z křesel.

Harry tak učinil a čekal, co bude dál.

„Nepodíváte se do mé knihy?" zeptala se ho dívka, jakmile se usadila do křesla naproti. Černé oči jí ve světle ohně skoro démonicky zářily.

„Kniha je pouze váš nositel. V tomhle – vašem – světe je jen prázdnou skořápkou." Na důkaz knihu jen otevřel. Stránky byly prázdné, čímž potvrzovaly jeho slova.

Byl rád, že se trefil. Vzpomněl si totiž na své setkání s džinem, který žil s nomády saharské pouště. To on mu řekl, že kouzelná lampa sama o sobě není kouzelná; že džin je to, co jí přidává magickou hodnotu.

Sfálma vypadala potěšeně.

„Otázkou je, jestli bych v ní našel, jak se vás zbavit," mluvil k prokletí.

„Není to tak těžké, jak se zdá, Harry," pronesla klidně Sfálma. Rázem se na něj ale dívala Formida. „Je jen třeba nahlédnout do svého nitra a přijmout zodpovědnost."

„Za to, že se mi nepodařilo zachránit Formidu? Agamemnona? Za to, že Idanika zůstala bez otce?" nechápal.

Formida letmo zavrtěla hlavou. „Víte, co vedlo k tomu, že jsem si vás vybrala?"

„Poučte mě."

„Bude to bolet," pronesla pološeptem.

Oheň v krbu přestal plát. Knihovna se ponořila do ticha a nejednou – tma.

Stále usazený v křesle se objevil v kouzelnické Konstantinopoli. Ačkoli mudlové přejmenovali město na Istanbul, kouzelníci tento název odmítali. Město bylo jedno z mála, kde se magie mísila se světem mudlů prakticky na každém kroku. Tam, kde se angličtí kouzelníci schovávali, mágové Istanbulu neváhali přeměňovat barely na medvědy a zpátky. A mudlové v magii nehledě na to všechno stejně nevěřili.

Na Konstantinopol zpětně nerad vzpomínal. Nejen to – ty vzpomínky v podstatě zazdil Nitrobránou a měl k tomu důvod.

Pamatoval si podnik, ve kterém se ocitl. Chodil sem příliš často; tak často, že si ho pamatovali všichni zdejší štamgasti. Teď ho ale nikdo neviděl. Bylo to, jakoby se propadl do vzpomínky v myslánce, proto skrze něj mohli všichni přítomní procházet. On měl ale přímý výhled na sebe. Byl zde o čtyři roky mladší, tvář měl pokrytou vousy, jizvu ve tvaru blesku schovanou nejen pod vlasy, ale i pod kápí rudého hábitu. Seděl nešťastně v rohu a snažil se opít, jak se zde stalo jeho zvykem.

Vždycky čekal, než si k němu někdo přisedne, aby ho rozptýlil a bylo jedno, jestli šlo o kouzelníky, nebo čarodějky. Zpravidla si ale k němu přesedávali čarodějové, kteří si buď chtěli jen tak popovídat, něco si zahrát, nebo mu prodat nějaký pochybný lektvar.

V Konstantinopoli se cítil na dně. V té době měl prakticky polovinu světa za sebou a ačkoli se toho už hodně naučil, nedokázal se zbavit té mizerné tíhy na svém srdci. Dlouho se mu dařilo ji ignorovat, odsouvat do pozadí, ale jednou za čas stejně vyplula na povrch jako ropná skvrna. Tohle bylo jeho nejhorší období.

Sledoval sám sebe a sledoval, jak si k němu přisedli dva kouzelníci. Murat a Savas.

„Hej, hej, hej, zase tady?" smál se kouzelník s monoklem – Murat.

„Serkan bude mít zase bohatou tržbu, díky tobě," zachechtal se Savas se skleněným okem.

„Dokud jsem v Konstantinopoli, bude mít Serkan vždycky solidní tržbu," pousmál se Harry a posunul si brýle na nose.

„Budeš tu ještě dlouho?" ptal se Murat.

„Vyháníš mě?" pozvedl Harry jedno obočí a napil se toho nejsilnějšího alkoholu, který tu měli k dispozici.

„Jestli budeš Buyu Raki pít jak vodu, tak tě odsud Serkan vyhodí," zavrtěl Murat hlavou.

Savas do něj drkl loktem. „Nevyhodí. Kvůli tržbě pamatuješ?"

„No jo," protočil muž s monoklem očima.

„Zvláště když mu platím, aby jeho lidi hledali na černém trhu hůlku Justiniána," protočil Harry očima.

„My jsme s Muratem našli něco lepšího," zazubil se Savas.

Harry tu větu slýchával moc často, proto ho to nějak nešokovalo. Zpravidla to byla vždycky nějaká blbost, kterou oba našli – rituál na přivolání bubáka, kouzlo na výrobu byzantských mincí, lektvar pro vyvolání představy Hagie Sofie. Nebelvír si ale pamatoval, že tenhle den byl výjimečný.