Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

19. díl - Horečka

Cítila jsem brnění po celém těle. Ozývalo se to od nohou, ale postupně se to šířilo dál. Bolelo to. A donutilo mě to otevřít oči.
Bill pořád seděl vedle mě.
„Jak dlouho jsem byla mimo?" zaskřehotala jsem.
Podal mi sklenici vody a přiložil mi ji k ústům. „Asi dvě hodiny. A neptej se pokaždé, když se vzbudíš."
Rozkašlala jsem se. Plíce mě neskutečně pálily. Nadechla jsem se zhluboka. „Oba víme, že takhle se nevyléčím," nadhodila jsem potichu.
Bill vstal a začal přecházet po místnosti. Byl zoufale v koncích se svými plány a nápady.
„Odvez mě do nemocnice," žádala jsem ho nejméně po sté. Byla jsem na dně. Chtělo se mi brečet, ale i na pláč mi bylo příliš zle.
Bill se rozčílil. „Nemůžu!!" zařval na mě, až jsem sebou škubla. „Měla jsi už být dávno mrtvá! Já jsem teď měl utírat tvoji krev v tvém domě a uklízet tvoje tělo!! Líbí se ti tahle představa snad víc?!"
Neudržela jsem se a panicky se rozbrečela. Už jsem si byla prakticky jistá, že mi neublíží. Ale chtěla jsem se uzdravit! Víc než cokoliv jiného! Klidně bych mu za to slíbila, že mu prostě neuteču. Klidně bych se nechala znovu uvěznit, za to, že mě v nemocnici uzdraví...

Trhla jsem sebou. Byla tma. Tedy noc. Žaluzie byly znovu zatažené, neviděla jsem si na špičku nosu. Vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli mám vůbec otevřené oči. Těžko se mi dýchalo, stěží jsem se držela, abych nepanikařila. Bylo to velice těžké. Měla jsem strach. Strach, že mi jednoho dne bude tak špatně, že budu prosit o smrt... Možná to byl Billův záměr...
„Haló?" špitla jsem opatrně do ticha.
„Jsem tady, nespím," ozvalo se vedle mě. Takže byl pořád vzhůru.
„Nemohla bych se osprchovat? Je mi hrozné horko!" stěžovala jsem si.
„Jistě," povolil, rozsvítil, odemkl pouta a pomohl mi do koupelny. Táhnul mě jako nějakého opilce. Doslova. Nedokázala jsem se postavit na nohy. Dokázala jsem se o něho jen opřít a nějakým záhadným způsobem se udržet. Cítila jsem, že budu zvracet. To jsem najednou sílu měla! Vysmekla jsem se mu a padla před záchodové prkýnko. V tu ránu jsem začala zvracet kyselou žaludeční šťávu a pořád se mi chtělo a žaludek byl pořád obráceně, ale už nebylo co zvracet... Několik dní jsem nejedla...
Bill mi pomohl zpátky na nohy a postavil mě před sprchový koutek. Odhrnul závěs a čekal.
Nadechla jsem se, vydechla, zavrtěla hlavou a otočila se na něj. „Já to nezvládnu," promluvila jsem opatrně a vyhýbala se pohledu do jeho očí.
„Tak se tam posaď," radil mi.
Zavrtěla jsem hlavou, jako že to nepůjde. Nic nepůjde. Nemám na to sílu, ani odvahu. Motala se mi hlava, nechtěla jsem se tam zabít.
„Dobře," vzdychl Bill, odložil svůj klobouk, koženou vestu, boty a ponožky, pevně mě chytil za ruku a zhasnul světlo.
Cítila jsem, jak mě opatrně vedl do sprchového koutku přes schůdek, závěs za námi zatáhl jen kvůli vodě, pravděpodobně. Viděla jsem jeho siluetu, jak se zbavil i kalhot a košile.
„Zvládneš se svléknout?" staral se, ale snažil se znít lhostejně. Nešlo mu to.
„Ano," zaskuhrala jsem a pokusila se nějakým způsobem shodit šortky. Za neustálého houpání boků ze strany na stranu a s pomocí rukou se mi to i povedlo. Ale věděla jsem, že na tílko nemám dostatek sil...
„Nemůžu," zabublala jsem, ale nechtěla jsem znovu brečet. Jednak mi to nedělalo dobře, a navíc jsem před Billem nechtěla vypadat tak, jak už před ním stejně vypadám. Ufňukaná nána z města...
„Pomůžu ti," řekl a já jsem cítila, jak chytil lem tílka na mých bocích a vysunul ho nahoru. Pak jsem mu pomohla, aby mi ho mohl sundat úplně, a zhruba to nejhorší bylo za námi.
„Spodní prádlo si nechám," vyhrkla jsem tak rychle, jak mi hlasivky dovolily.
„S tím počítám," přikývl. Pak pustil proud příjemné vlahé vody a o krok ustoupil. Voda stejně tekla i na něj, sprchový koutek nebyl moc velký, vešli jsme se tam akorát, mohli jsme být maximálně o jeden větší krok od sebe.
Jelikož jsem ale nebyla schopná se sama umýt, v jednu chvíli se mi horkem zpotilo čelo, v tu druhou jsem se klepala zimou, Bill musel stejně přistoupit těsně ke mně a podle toho, jak mi zrovna bylo, se činil. Když mi byla zima, třel mi ramena a paže, když mi bylo horko, nechal mi tu studenou vodu téct na záda a na boky, na vlasy. Nebylo to lehké. Sama jsem se sotva hýbala.
Po chvíli sprchu vypnul, znovu mě vzal za ruku, namátkou odněkud vytáhl nějaký veliký ručník a zabalil mě do něj. Sám se jen rychle do něčeho otřel.
Vzal mě do pokoje. Automaticky jsem nastavila ruce, ale on jen zavrtěl hlavou.
„Jen spi," zašeptal a hodil po mně peřinu. Zavrtala jsem se do ní, obrátila se na břicho, a prožívala chvilkovou vlnu štěstí za to, že můžu ležet tak, jak je mi to nejpříjemnější.
Bill mezitím uklidil koupelnu, tedy aspoň podle zvuků, jež jsem zaslechla, jsem hádala, že uklízí, a pak všude zhasnul a vrátil se ke mně do pokoje na své křeslo. Nakonec zhasnul i tam, a já jsem brzy na to musela znovu usnout.

Pršelo. Hustě pršelo. Kapky vody mi stékaly z vlasů po krku a přes tričko mi projížděly přes celou páteř. Ty drzejší kapky mi umývaly obličej.
„Shell!" zavolal kdosi za mnou.
Otočila jsem se - byl to Colin! Utíkal ke mně a stále na mě něco volal, ale já jsem mu nerozumněla...
Znovu jsem se otočila. Proti mně se řítil ten černý pick-up.
Z další strany se ke mně pomalu blížila Genis s pistolí namířenou přímo na mě a s Royem v patách.
Klekla jsem si a zavřela oči. Volala jsem mámu.
Otevřela jsem oči a ocitla se u nás doma! Doma v Texasu! Poznala jsem interiér toho domu, maminka byla dost nevšední, ale skvěle praktická.
„Shelly! Budeme večeřet!" volal na mě kdosi zezdola, hádala jsem, že je to maminka z kuchyně.
Napadlo mě, že si ke stolu vezmu Lucillu. To byla moje nejoblíbenější panenka. Byla jako moje kasička na vzpomínky...
Vběhla jsem do pokoje, ale spatřila jsem Colina, jak drží v ruce Lucillu a přikládá k ní zapálenou sirku!!
„Ne!!!" zakřičela jsem příliš pozdě.
Colin se na mě zazubil a pustil Lucillu na zem. Oči se mi zaplnily slzami. Neviděla jsem. Vtom Colin vyjekl.
Protřela jsem si oči. Chytnul koberec! Proboha, od toho ohně chytnul koberec!!! Colin vzal moje šaty, vzorně připravené na posteli, aby oheň udusal, jenže chytily i ty šaty a když je Colin odhazoval, podařilo se mu odhodit je přímo na záclonu!!!
„Mamí!!! Hoří!!!" začala jsem ječet a sbíhala schody dolů...

Ucítila jsem palčivou bolest na boku. Otevřela jsem oči. Nic zvláštního jsem neviděla, co by mi působilo bolest, až na ten sen, a na to,... že jsem ležela na podlaze.
V mžiku u mě byl Bill a pomohl mi zpět do postele. Nemluvila jsem, nereagovala, pomalu ani nedýchala.
Uvědomila jsem si, že jsem stále nahá a rychle se před Billem zabalila do peřiny. Zrychleně jsem dýchala a vystrašeně se dívala před sebe. Ten sen byl strašný! Moje nejhorší noční můra. Požár. Náš požár.
„Kolik je hodin?" zeptala jsem se, pološílená, smyslů téměř zbavená, zírající stále na to jedno místo ve tmě.
„Asi tři, možná čtyři hodiny ráno, sám nevím," odvětil a také se posadil na kraj postele.
„Zastřel mě," zachraptěla jsem. To nebyla zkouška. To bylo rozhodnutí. Hůř mi už snad být nemohlo, a teď být ještě psychicky úplně na dně, to už bych vážně nesnesla.
Zasmál se. „Jistě. Přeju hezký sny." Nevěřil, že to myslím vážně!
„Zastřel mě!" zopakovala jsem důrazněji a otočila se směrem k němu. Zaregistroval to.
„Jsi unavená a není ti dobře," snažil se mě uklidnit. „Vyspi se." Poplácal mě po rameni a odešel do obýváku.
Spadla jsem do polštářů a cítila, jak se mi znovu zavírají oči. Dobře tedy, nechám se zabít až ráno...

„Je ti líp?" ptal se Bill, když mě pozoroval a snažil se z mé tváře vyčíst, jak na tom jsem.
„Je mi pořád stejně," utrousila jsem naštvaně.
Ten chlap mě snad chtěl naschvál týrat! Smrt je moc jednoduchá a rychlá, tak mě místo toho snad mučí, nebo já nevím!
„Podívej, když se to zítra zhorší, zavolám jednomu kamarádovi, kterej studoval medicínu," snažil se mě rozptýlit. Nepomáhalo to.
„Taky nájemný vrah?" pokusila jsem se o úšklebek.
Protočil očima. „Raději jdi zase spát," poradil mi otráveně.
Chápala jsem to. Nejpříjemnější a nejklidnější jsem byla ve spánku. Taky mi tak bylo nejlíp. Ale nemohla jsem od svého stavu stále zbaběle utíkat. Musela jsem se tomu postavit a čekat, jestli mě to skolí nebo ne. I když... Už mě to zřejmě skolilo. Teď se to jen horšilo...