*Last First Kiss*

51. díl

51. díl

Nemohla jsme z Harryho spustit oči. Měl je úplně rudé. Koukal se na mě, jakoby po mě něco chtěl. Beze slova jsme na sebe zírali.

„A-ahoj…“ řekla jsem.

„Ahoj.“ Odpověděl mi bez výrazu. Pořád na mě civěl. Bylo na něm vidět, že je hodně raněný. Rvalo mi to srdce vidět ho takhle zničeného. Vypadal opravdu… zničeně. Harry se otočil, ale já mu chtěla něco říct, jenže jsem nevěděla, co.

„Harry…“ otočil se zpátky ke mně. „Ehm… já… jsi v pořádku?“

„Jo…“ odpověděl. Jakoby ani nevnímal, co se tu děje. Měla jsem chuť ho obejmout, ale pochybuju, že by mu to pomohlo. Spíš by to jen zhoršilo. Ještě se na mě chvilku koukal a pak odešel. Bylo mi divné, že tu pořád bydlím. Radši bych odsud byla co nejdál. V kapse mi začal zvonit mobil. Rychle jsme ho zvedla.

„Haló?“

„Dobrý den. Vy jste slečna Kate Morisová?“ řekl nepříjemný ženský hlas.

„Ano… kdo volá?“

„Dělám sestru v nemocnici. Pan Horan chce, abyste přišla.“

„On je vzhůru? A je v pořádku? Je mu dobře?“

„No, nejlíp se necítí, ale řekl mi, ať vám řeknu, že… pane bože…“ zašpitala si pro sebe otráveným hlasem. „… Mám vám říct, že když prý přijdete, tak mu bude o moc líp.“

„U-už jedu!“ řekla jsem nadšeně. Ještě chvilku jsme pak seděla na sedačce a pevně a nadšeně tiskla telefon. Potom jsem se zvedla a šla se převlíct. Vzala jsem si světle modré šaty a bílé balerínky. Ještě jsem si vzala kabelku a rychle jsem vylítla ven. Tam jsem narazila do Zayna. Naštěstí mě udržel a já nespadla.

„Ahoj, Zayne.“

„Ahoj, Kitty. Ty někam jdeš? V těhle šatech?“

„Co se děje? Nesluší mi?“

„Ne, to ne. Vypadáš v nich moc hezky, ale kam jdeš, že jsi se tak vyfikla?“

„Jdu za Niallem. Už se probral a prý mě chce vidět.“

„To je skvělý. Tak ho ode mě pozdravuj. Já za ním přijdu později. Nechám vám soukromí.“ A usmál se na mě.

„Díky. A co budeš dělat celý den ty?“ zeptala jsem se ho, protože jsem se chtěla dozvědět o tom, proč drží Perrie v tajnosti.

„Ehm… no… já… asi zase pojedu pryč…“ řekl zmateně. Není to moc dobrý lhář.

„Aha… a kam pojedeš?“

„To víš… prostě… pojedu.“ Vypadal dost nervózně.

„Aha… tak dobře. Tak si to užij.“ A mrkla jsem na něj. Vlastně ani nevím proč. Asi jsem mu chtěla naznačit, že něco tuším. Rychle jsme pak seběhla po schodech a šla ven. Pak mi došlo, že nemůžu řídit. Autobusem jsem jet nechtěla, tak mě někdo musel odvést. Vrátila jsem se. V kuchyni byl ještě Zayn, tak jsem se ho šla zeptat.

„Zayne, prosím tě, neodvezl bys mě za Niallem?“

„Promiň Kit, ale já už musím jet.“

„A co je tak důležitého?“

„No… ehm… jedu za… mámou.“

„Aha… tak za mámou jo? A nepočkala by máma chvilku?“ a zdůraznila jsem to slovo “máma“.

„Promiň, ale já už mám teď zpoždění.“

„Aha, tak dobře. A je tu Liam?“

„Ten šel někam s Alice.“

„A Louis?“

„Ten šel myslím za El.“

„Aha… Tak to asi nemám jinou možnost, než aby mě odvezl Harry.“

„Cože?“ řekl někdo. Otočila jsem se. Byl to Harry.

„No… ehm… potřebuju odvést.“

„Aha… a kam?“

„No… za… za Niallem…“

„Aha…“ celý náš rozhovor byl hrozně divný. Ani jsme se nekoukali jeden druhému do očí. 

„Promiň. Nemusíš mě tam vozit. Vezmu si taxi.“

„Ne… to je… to je dobrý.“

Harryho pohled:

Nemohl jsem z ní spustit oči, i když jsem se snažil nekoukat se na ní. Schválně jsem se choval odtažitě. Věděl jsem, že je to asi nemožné, ale i tak jsem se nevzdával. Nevzdával jsem naději, že jí znovu budu mít. Nechtěl jsem si připustit, že by bylo možné, že jí už nikdy nebudu moct pohladit po tváři. Projet jí prsty mezi jejími krásnými hebkými vlasy. Chytit jí za její boky a znovu ucítit sladkou chuť jejích rtů. Nemohl jsem to všechno jen tak zahodit. Doufal jsem, že i ona na to jen tak nezapomene. Chvíle strávené s ní, byly nejlepší chvíle mého života. Prostě jsem to nevzdával.

„Odvezu tě.“ Řekl jsem nezajímavě. Nechtěl jsem moc Nialla vidět. Jistě, měl jsem o něj strach. Vždy byl jako můj bratr, ale po tom, co mi udělal… prostě jsem byl naštvaný. Kdo by nebyl. Ale nebyl jsem naštvaný na ni. Jen na Nialla. Jak bych se na ni mohl zlobit. Ona je tak perfektní. Není nic, čím by mě rozčílila. Ani jsem si nepřiznával, že jsme se opravdu rozešli. Nechtěl jsem tomu věřit a taky, že ne. Ona se na mě překvapeně dívala. Její krásné hnědé oči… pane bože. Jeden pohled do těch očí a podlamovaly se mi kolena. Ale nemohl jsem to na sobě nechat znát. Musel jsem to vydržet. Počkat na vhodnou chvíli.

„Super. Díky.“ Řekla, ale bylo vidět, že uvnitř byla hodně nadšená. Vzal jsem si klíčky od Liamova auta. Otevřel jsem jí dveře a čekal, než okolo mě projde. Nervózně okolo mě prošla. Úplně jsem se propadal do těch jejích očí. Rychle jsem za sebou zavřel a oba jsme šli do garáže. Nesnášel jsem, že musím hrát, že mi je to všechno úplně jedno. Chtěl jsem jí popadnout za ramena a políbit ji. Ty její rty mě tak pokoušely. Málem jsem se neudržel, ale věděl jsem, že musím zůstat silný. Nasedli jsme a pomalu se rozjeli. Bylo jen ticho. Mě to ani moc nevadilo, ale ona vypadala tak neklidně, tak nervózně. Chtěl jsem se na ní jen podívat, ale nemohl jsem. Uviděla by, jak se na ni koukám. Celou cestu jsme nepromluvili. Mohl jsem se na ní koukat alespoň v odrazu předního skla. Byla tak krásná. V těch šatech vypadala tak… tak… perfektně, božsky, krásně, úžasně, sexy. Slovy se to ani nedalo popsat. Nechtěl jsem jí vozit za ním, ale co jsem měl dělat. I kdyby se mnou už nechtěla být, chtěl bych, aby byla šťastná, ale prostě jsem si nepřipouštěl, že by mohla být šťastná s někým jiným, než se mnou.

Kittyn pohled:

Byla jsem tak nervózní. Jen jeden pohled na něj a prošel mnou mráz. Nebyla jsem si úplně jistá, proč. On se na mě za celou cestu ani nepodíval, Nechtěla jsme nic říkat. Nechtěla jsem říct, nebo udělat něco, co by naší situaci ještě zhoršilo. Bylo mi hodně zvláštní, že teprve pár hodin po našem rozchodu už je ochotný se mnou být sám v nějaké místnosti. Myslela jsem, že mě bude nenávidět. Že už mě nikdy nebude chtít vidět. Bylo by to pro mě i lehčí. Necítila bych se pak jako největší mrcha na světě. Necítila bych se, jako bych už nikdy nemohla být šťastná. Ten pocit mě ničil. Jen jsem doufala, že se to mezi mnou a Harry zase srovná. Že budeme moct být přátelé. Že spolu budeme moct mluvit, aniž by se na mě on koukal tím odsuzovačným pohledem.