Povídky a další nápady

.01.2

Sedím v metru a jedu domů. Pozoruji zem před sebou. Člověk by řekl, že má jednu barvu, ale tam je celá škála barev, nebo možná odstínů? U spáry spojující dva pláty je tmavší, udržuje se tam špína.
Tu a tam se na ní skví černé fleky, nejvíc ze všeho žvýkačky. Ne, nejsou černé. Hodně tmavě šedé.
Všimli jste si někdy, jak je zem v metru poškrábaná? Po celém vagónu se táhnou rýhy jako rozsypané seno.
Co mě však zaujalo úplně nejvíc, jsou třpytky. Jsou všude. Miliardy třpytivých teček, jako hvězdy na nebi. Nedají se spočítat. Ale proč tu jsou?
Jsou to slzy koní, kteří dříve vozili lidi, než přišlo metro?
Jsou to kapky rosy, jež se tu před stovkami let třpytila, na místech, které před tisíci lety bylo převážně v rukou mocné přírody a kde člověk byl nicotný, jako zrnko prachu v bouři?
Nebo snad korálky že šatů rusalek, tančících zde na rozkvetlé louce, která tu kdysi bývala?
Nemohly by to být střepy z dávných bitev?
Kamínky z drahých korun králů a královen?
Nebo opravdu odrazy hvězdného nebe?
Nevím.
A, už jsem před domem. Ani jsem si nevšimla jak. Možná vítr mě sem odnesl.