Tak to bude síla. Jestli tady chci vydržet,budu muset pro to něco udělat.. Nina si mě vzala pod kontrolu. Ona celou tu bandu vede, tak jí nikdo neodporuje.
Snažila se mě naučit jak se bránit za co nejkratší dobu, protože jsme neměli moc času.
Prošli jsme od boxovacího pytle až k Rickymu, který byl jako živý terč. Byla to celkem zábava, ale byla to vážná věc.
Za dva dny
„Takže lidi, všichni víte, co dělat. Vrátíme se zhruba za čtyři dny. Jestli něco provedete, já vás z toho tahat nebudu, jasný?!" volala Nina na celou skrýš, zatímco stála na kulečníkovém stole. Všichni zase výskali a křičeli, že kšeft bude náš a budeme dělat při lidi v Americe. Seskočila ze stolu a přišla ke mě a Rickymu. „Takže, teď oba jděte domů, převlékněte se a zbraně nechce doma,jinak by byl průser, jasný? Sejdem se tu za deset minut!" přikázala a zamířila taky domů.
Doma jsem poslední dobou byla málokdy, takže jsem neměla tolik času tam uklízet atd. Mobil jsem nějak přestala používat, taky to podle toho vypadalo. Spoustu nepřijatých hovorů od Nicka, Rebecci a Daniela. Ale to mi bylo někde.
Převlékla jsem se do slušného oblečení a do batohu jsem si vrazila to,co jsem měla na sobě. Měla jsem z toho všeho strach. Ale musela jsem to risknout. Vzala jsem si s sebou i mobil a vyrazila jsem.
Na letišti
„Hele Nino, něco jsem ti zapomněl říct.." řekl vystrašeně Ricky. „Co sakra?" „V životě jsem neletěl letadlem. Nemám zrovna rád výšky. " Nad tím se zasmála. „To je fuk! Hlavně se modli, ať projdem kontrolou!"
Všechno jsme zvládli a konečně jsme seděli v letadle. „Nino, co když to poserem?" „Uklidni se. Kdyby se něco dělo, máme zamluvený bouchačky." odpověděla mi a uvelebyla se na sedačce.
Po odletu z ČR se mi chtělo zase spát. Ale musela jsem to nějak vydržet.
Nějakou dobu jsme probírali, co budeme dělat atd. Nebyla jsem z toho zrovna dvakrát nadšená. Byla jsem ráda, že se vracím zpátky do Ameriky, ale.... „Nino, kam vlastně letíme?" „No, řeknu ti to takhle. Kámoš nám domluvil pohovor a několika lidmi, ale každý je odjinud." odkašlala si a napila se vody,co nám přinesla letuška. „Takže tam budou ze San Francisca, Los Angeles, Santa Barbary a San Diega." Žasla jsem. „Z tolika míst?" Zasmála se mému udivenému výrazu. „Kámoš je machr, nebyl to žádný problém." „A kde vypukne sraz?" natáhl se přes mě k Nině. „V L.A. Tam o nás rozhodnou." Přejel mi mráz po zádech. No, to je jedno. Máme povinnosti. A jak mi to je podobné, po naší výzvědové dohodě jsem usnula.
Pořád jsem spala. Netušila jsem, co se děje kolem mě. Nina s Rickym si dělali ze mě srandu, že pořád spím. Snažili se mě vzbudit, ale to se jim ani po pátém pokusu nepodařilo.
Na místě
Když jsme přistáli, převlékli jsme se a vyrazili na místo. Začala jsem to tu poznávat. Na letišti na nás čekal ten Niny kamarád, který nás naložil a dovezl nás k místu dohody. Byl to docela mladej chlapík. Dal nám zbraně, které jsme si schovali. Měla jsem pěknej strach. Nikdy jsem takovéhle lidi nepotkala,kromě Sama samozřejmě, takže nevím, jak se chovat a co očekávat. „Lidi klid, půjde to jak po másle. A když to dobře vyjde, možná se tu chvíli zdržíme." uklidňovala nás v autě. Ale to jsem zrovna slyšet nemusela..
Dojeli jsme na místo. Tady jsem ještě nebyla.. Vystoupili jsme a vešli do vysoké moderní budovy. Prošli jsme hlavní halou, kde na nás sekretářky tupě zíraly. Nastoupili jsme do výtahu. S úžasem jsem se dívala na Niny obličej, vypadal úplně v klidu. A já bych se měla taky hodit do pohody!! Vyjeli jsme do posledního patra, kde na nás všichni čekali. Nervy jsem měla jako na pochodu. Když jsme konečně došli do velké místnosti, kde bylo mnoho mužů, tak jsem si myslela, že mi bouchne hlava. Stoupli jsme si před ně. „Takže, tohle jsou ti, o kterých jsem vám říkal." řekl ten, co nás přivezl a ukázal na nás. Každý si nás začal pohledem přeměřovat. „Tohle je Harry ze Santa Barbary. Tohle je Paul ze San Diega. Tohle je Montana ze San Francisca a Marcus z L.A." představil nám je a se všemi jsme si podali ruku a Nina nás představila. Mluvila pořád neohroženě a nebojácně. „Je o vás velký zájem, jak jste si jistě všimli. Ale pod křídlo půjdete jen k jednomu z nás." začal mluvit Marcus. „Za jisté, toho jsme si všimli. Ale, jak si nás chcete rozdělit? Vsadim se, že se jen tak nedohodnete." zpustila Nina. Nad tou odpovědí se Marcus zasmál. „No to jistě, mi se nedohodnem jen tak." odpověděl, ale zdálo se mi, že mluví pořád v hádankách... Dlouho si tam něco špitali a pořád se na nás otáčeli. Začalo mě to štvát. A nebyla jsem jediná, koho to vytáčelo. Když v tu chvíli na nás Montana zamířil pistolí. Nevím jak se to stalo, jako kdybychom všichni tři byli propojení nějakým nervovým drátem, protože bez váhání jsme na stejno zamířili svoje zbraně proti němu. Popotáhl z doutníku a začal se smát. „Beru je!" vykřikl a svoji zbraň skonil k zemi. Ovšem mi ne. Nějak extra ho to nepřekvapilo. „Zřejmě budete trochu problémový " uchechtl se. „Kdepak, půjdou do Santa Barbary! " „ Ne! Do L.A.!" začali tam na sebe pokřikovat. My už sklonili zbraně a jen se na ně bezvýznamě koukali.
Uběhla hodina a půl a oni se stále nedohodli. To přece o nás nemohl být tak velký zájem ne? Nina tam na ně začala křičet, ať už se konečně rozhodnou,ale oni ji nevnímali. To už jí došli nervy a střelila do skříně. Najednou všichni byli dočista zticha. „Jestli se to hned teď nerozhodne, tak budete mít úplný hovno!" vykřikla a zbraň schovala. „Tak fajn! Beru je já!" řekl klidně Montana a namířil na konkurenty zbraň. „Ale no tak Montano, snad se dokážem domluvit normálně ne?" řekl Paul. Ovšem Montana si nabil. Teď už to velká sranda nebyla.. „Beru je já!" To už nikdo ani nepíp. „Dobře, domluveno." řekl Marcus. Pak tam znovu začali něco řešit. A to už mě opravdu nebavilo.. „Už můžete jít. Děkujeme, že jste dorazili. " řekl Marcus a Montana podal Nině dopis.
Konečně jsme od tamtud vypadli! „No, to šlo docela dobře. " řekla Nina. „Dobře?! Vždyť se tam střílelo a trvalo to skoro 2 hodiny!!" „Na to si zvykej holčičko. Někdy to trvá i dny. Takže jelikož to šlo lépe, než podle plánu, máme spoustu času." odkašlala si a pokračovala dál. „Nějaké nápady?" „Mohla bych se někam stavit? Je to celkem důležitý." řekla jsem napnutě. „Fajn, počkáme na Tonyho."
Když dorazil, řekla jsem mu, ať mi zastaví, kde jsem potřebovala. Dohodli jsme se, kde se sejdem a v kolik.
Šla jsem po chodníku, který mi byl už známí. Začali se mi klepat ruce. Po několika minutách jsem došla na místo. Zastavila jsem se před domem a zkontrolovala, jestli mám zbraň pečlivě schovanou. Vyšla jsme schody a zaklepala. Chvíli trvalo, než někdo otevřel, ale dočkala jsem se. Dveře se otevřely. Stála v nich teta Iv. Jakmile mě viděla, jakoby se jí zastavilo srdce. Objala jsem jí. „Co tady děláš?" řekla dojemě a pozvala mě dál. Ukápla jí slza. „Měla jsem tu jeden pohov kvůli přemístění... " „Pohovor? Ty se někam stěhuješ?" „No, teoreticky ano." Byla jsem strašně ráda že jí vidím zdravou. Chtěla jsem jí toho tolik říct, ale tohle jsem opravdu nemohla. „Vypadá to, že se stěhuji do San Francisca." Úplně ztuhla. „Co? Jakto? S kým?" „No, s naší partou. To nech plavat. Měli jsme tady pohovor a tak jsem se za tebou stavila." „A za to jsem taky moc ráda!" usmála se na mě. „Jak dlouho se tu zdržíš?" „Jen chvilku, za chvíli budu muset jít. A co ty? Jak se cítíš?" sedla jsem si na gauč protože mě neuvěřitelně boleli nohy. „No, cítím se skvěle. Možná tu budu dýl, než doktoři očekávali." Úplně mě to zaskočilo a rozzářily se mi oči. „A co Daniel? " „Nevím, ještě domů nepřijel a až přijede, zřejmě tam bude sám i s tou svojí. " „On to neví?" „Ne, neví, a je mi to i tak nějak jedno.." Cítila ze mě negativní energii. „Děje se něco?" „Ne, nic." Nevěřícně se na mě podívala. „Co Nick?" Věděla jsem že se zeptá. Spustily se mi slzy.
