Únos

27.část

Je asi jedna hodina v noci. Michael už šel spát a já tu stále usínám v slzách. Thomas mě velmi zklamal. Nevím co mám dělat, jestli tu být nebo ne. Jestli se jít omluvit Thomasovi, Ikdyž by to asi byla největší chyba které bych se mohla dopustit. Nakonec jsem tedy v myšlenkách usnula.

Ráno jsem se vzbudila s opuchlými oči, ale nevadilo mi to. Michael asi ještě spí. Tak já se pokusím udělat nějakou snídani a asi se půjdu projít. Udělala jsem snídani. Já jsem si vzala jablko do ruky a šla se obléct. Své promlčené oblečení už sem měla suché, oblékla jsem si ho. Vyšla jsem do chladného rána. Pomalu jsem zavřela vchodové dveře a sešla po schodech dolů. Vítr mi pročesával vlasy. A v mých bílých šatech mi byla dost zima, ale překonala jsem se, protože jsem potřebovala přemýšlet. Michaelův dům byl daleko od města. Podél silnice vedla alej stromů, které měnily barvu díky podzimnímu počasí. Kousek od tud byl malý lesík. Řekla jsem si že se tam půjdu podívat. Šla jsem alejí a projíždějící řidiči na mě divně koukali. Na louce se pásly koně. Přešla jsem k ohradě a jeden černý kůň ke mě přiběhl. „Seš krásný!" řekla jsem mu. Asi sem doufala že si semnou bude povídat, samozřejmě že nic neřekl. Ale já jsem věděla na co myslí. „Máš hlad viď?" řekla jsem. Dlouze jsem ho pohladila, obmotala ruce kolem jeho mohutného krku a šla jsem dál. Blížila jsem se k lesu.

Procházela jsem kolem jehličnatých stromů, které mi připomínaly zakleté lidi, kteří tu musí stát a čekat na smrt. Běhaly tu srny, které jsem od malička měla ráda. Byly vždy tak duševně nevinné a čisté.
Byla jsem tak uprostřed lesa, když sem slyšela kroky. Za mnou. Vedle mě. A pak obojí. Ohlédla jsem se, podívala se do prava a pak i do leva, ale nikdo tam nebyl. Šla jsem tedy dál a rozhlížela se po srnách.
Slyšela jsem že zamnou někdo běží a už nebyl ani čas na to se otočit..někdo mi dal nůž pod krk..