Survivers

5

Na této planetě se nachází přes sedm miliard lidí - tudíž tu máme přes sedm miliard různých lidských životů. Některých odlišných, některých zas tolik ne, ale všechny životy mají jedno společné - jsou jedinečné a naprosto nenapodobitelné. Každý člověk z těch sedmi miliard má nějaký sen. Něco, čeho se snaží dosáhnout. Můžeme se ale setkat s lidmi, kteří prohlašují, že po ničem netouží - a právě ti lžou. Každý si něco přeje. Po Zemi snad ještě nikdy nechodil člověk, co by si nikdy nic nepřál a ničeho nechtěl dosáhnout. Protože i to sebemenší přání ve skrytu duše se vždycky bude počítat.

Lidé už po staletí toužili po různých věcech. Avšak v dnešní uspěchané době to většinou bývala přání spojená s kariérou či jakési materiální tužby. Nemohla jsem si pomoct, ale čím dál víc mi připadalo, že se lidé v této době už ani neumí nad něčím pozastavit. Vychutnat si okamžik. To bylo pravé umění. Pravděpodobně málo lidí si někdy přálo vidět kouzlo vycházejícího slunce v půl páté o každém sobotním ránu. Nebyla to sice žádná velká věc, ale měla něco, co všechny jiné sny postrádaly - něco, co nás donutilo jen žasnout a nic neříkat. Když už takový podobný okamžik nastal, mohli jsme si vzpomenout na všechny ty bytosti, jež se právě teď honí za něčím, z čeho ani radost mít nebudou, a co jim takový úžasný dojem ani nenavodí. A co na tom bylo to smutné? Z těch sedmi miliard takové lidi tvořila velká část.

A pak jsem tu byla já. Kdyby se mě někdo zeptal, co si přeju, neřekla bych, že můj největší sen je stát se nejslavnější malířkou, nebo mít padesát doktorátů a hromadu peněz k tomu. Já jsem chtěla něco úplně jiného. Toužila po sobě na tomto světě něco zanechat. Cokoliv. Ať už jen nějakou drobnost, nějaký malý čin, či něco většího. Přála jsem si něco znamenat. Nechtěla jsem žádnou slávu, ale toužila jsem po tom mít smysl. Chtěla jsem prožít svůj život tak, abych na smrtelné posteli mohla říct: „Ano, můj život měl smysl." A potom bych byla šťastná.

Vždycky, když mě něco důležitého čekalo nebo když jsem měla udělat v nějaké situaci první krok, projevovalo se to u mě různými způsoby. Někdy jsem mívala mravenčení v břiše, občas se mi klepaly ruce a v některých obzvlášť stresových situacích jsem koktala. Obvykle jsem to jakýmsi nepochopitelným způsobem zahnala, ale tentokrát to bylo podstatně horší. Všechny příznaky, co se u mě ukazovaly, mě jednoho hezkého odpoledne zastihly naráz a já jsem si sama se sebou vůbec nevěděla rady. Odbila zrovna třetí hodina po poledni a já stála přímo v šíleném rozpoložení před restaurací, kde jsem měla až do devíti hodin večer pracovat. V duchu jsem si už po páté počítala do desíti, abych konečně vstoupila a postavila se čelem své nervozitě, ale má tréma mi v tu chvíli dávala pomyslně pěkně do zubů. Znovu jsem se zhluboka nadechla, zvedla ruku, abych stiskla kliku u vstupních dveří, ale se zoufalým výrazem ve tváři jsem ji opět nechala klesnout dolů. V duchu jsem si nadávala. Předtím jsem neměla ani tušení, jaký srab jsem. Když jsem to ale chtěla vzdát a vůbec se v restauraci neukázat, měla jsem smůlu. Za mnou se objevil pár ve středním věku a očividně chtěli vstoupit.

„Jdete dovnitř, slečno?" zeptal se muž netrpělivě.

„Já... no, ano. Už jdu, promiňte," omlouvala jsem se a vzala za kliku. Pustila jsem pár před sebe a zavřela dveře.

Už nebylo cesty zpět, musela jsem sebrat veškerou svou odvahu - tedy tu malou trošku odvahy, kterou jsem měla - a dojít za vedoucím. Ačkoliv jsem se trochu bála, nejistým krokem jsem prošla nablýskanou místností k pultu, kde on stál a sčítal tržby. Sukni stejnokroje jsem si neustále musela upravovat, jelikož mi co chvíli padala, a nedokázala jsem si představit, jak v ní vydržím celou šichtu až do devíti hodin večer. Naposledy jsem ji vytáhla nahoru, pomyslně si znovu nařídila, ať to nezkazím hned na začátku, a vyrazila jsem do boje.

„Ehm... dobrý den, pane vedoucí," pozdravila jsem nejistě a snažila se přimět svůj hlas, aby se tolik neklepal.

„Ach, výborně, slečna Grahamová dorazila. Neměla jste tu být náhodou před pěti minutami?" opřel se do mě. Normálně bych už v tu chvíli utekla a schovala se v nějakém temném koutě velkoměsta, ale rozhodla jsem se, že tuhle situaci ustojím - že se dokážu vypořádat s nerudným vedoucím.

„Já vím, pane, moc se omlouvám, ale už jsem tady," řekla jsem trochu jistěji.

„A důvod mi neřeknete, proč jste přišla pozdě?" Jeho vyčítavý pohled se mi zarýval do tváře a já začala horečně přemýšlet, co bych mu tak řekla. Že jsem čekala deset minut před vchodem a zírala do dveří, než mě vyrušili lidé, co chtěli jít dovnitř a donutili mě, abych vstoupila? To nepřipadalo v úvahu.

„Já... já jsem sbírala odvahu, pane vedoucí," přiznala jsem a sklopila pohled na své vyleštěné černé boty.

„Aha, tak sbírala odvahu. Zajímavé. Snad vám to k něčemu bude, slečno Grahamová," prohlásil a obešel pult. „Tak teď vám tedy ukážu, jak to zde chodí. Dávejte pozor, rozumíte?"

Souhlasně jsem kývla.