Dream Come True

„Neměl bys tu být"

„Neměl bys tu být“

....ani nemilovala. Jako by jí na něm něco odpuzovalo. "Co si dáte?" ozval se čišník a lehce si upravil ofinu. "Dám si Cappuccino a jeden ten jablečný řez se šlehačkou." řekl Kenny a opřel ruce o stůl. "Dám si Latté." A dál jsem pozoroval ty dva.

„Musím jít na záchod“ řekla Carin Derekovi a odešla. Dál jsem nad tím nepřemýšlel, prostě jsem se vydal za ní. Potřeboval jsem vědět, co se stalo a proč se mi za celou tu dobu neozvala. „Carin“ křikl jsem na ní, když vcházela na záchody. Otočila se. „Justine?!“ odmlčela se „Neměl bys tu být“.           „Za celou tu dobu ses neozvala, co se stalo Carin?“ „Nic, jen…“ Zakroutila hlavou a lehce praštila do dveří. Na jejich očích začaly zářit malé kapky slz. Došel jsem k ní a obejmul jí. „Co se děje?“

Její ruce se obtočily okolo mé hrudi a začala potichoučku plakat. „Pšš“ šeptnul jsem. „To Derek, řekl, že jestli se s tebou budu stýkat tak tě zabije, stále mě vydírá, chce, abychom byli zase pár.“ Zakroutila hlavou.

 „Pšš, to zvládneme“ a začal jsem jí lehce hladit po jejích kaštanových vlasech. „Něco vymyslíme, dobře?“ povzbudivě jsem se na ní usmál. „Teď jdi za ním. Večer ti zavolám dobře?“ Kývla hlavou a utřela si slzy z tváří. Chvilku jsem počkal a vydal jsem se za Kennym. Dopili jsme naše kávy a vydali se domů. Celou dobu jsem myslel jen na jednu věc. Jak Carin pomoct. Nechtěl jsem to říkat dalším lidem, vím, že by to Carin nechtěla. Takže jsem musel vymyslet něco sám. A pak mi to došlo!

***

„Justine“ volala na mě babička z kuchyně. „Pojď si na večeři.“

„Hned tam jsem“ odložil jsem tužku na kousek papíru s začátky textu mé nové písničky.

Když jsem došel do kuchyně uviděl jsem dokonale nachystaný stůl s jídlem připravený k dnešní večeři. „Páni, to vypadá skvěle.“ Usmál jsem se. Usedl jsem k jedné z židlí a začal si nabírat večeři. „Tak jak se máš v tom světě?“ zeptala se babička s úsměvem. „Super“ Zasmál jsem se. „Jen teď přes týden musím, napsal dvě písničky, nemám žádnou inspiraci“.

„Určitě to zvládneš. Jo! A měl bys vědět, že včera volal tvůj děda George.“

„Cože? Co zase chtěl?!“

„Justine, chovej se ke svému dědečkovi aspoň trochu slušně!“

„Po tom co udělá?“ Málem mi vyletěla vidlička, jak jsem byl naštvaný. Celý život se o nás nezajímá. Viděli jsme se asi tak dvakrát v životě. A poslední dva roky se chce najednou strašně omlouvat. Ne že by mu na nás začalo záležet, ale kvůli tomu že potřebuje peníze. O takového dědu fakt nestojím.

„Já vím. Možná by sis měl s ním promluvit“

„Ne. Myslím, že ne.“

***

Ležel jsem na posteli a házel si se svým Iphonem. Myslel jsem na Carin. Nevěděl jsem, co mi řekne na můj návrh, ale tohle byla jediná možnost. Odemkl jsem obrazovku telefonu a v kontaktech vyhledal číslo na Carin. Vytočil jsem číslo a sluchátko přiložil k uchu.

„Justine“ Ozval se lehce vystrašený hlas do telefonu. „Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se a posadil se. „Jo, asi jo. Chtěl jsi se mnou mluvit?“ „Jo jasně. Napadlo mě jak tě z toho dostat. Slibuju ti, že se ti to bude líbit“ usmál jsem se. „Myslím, že ty a já by jsem měly…“

Další díl!(: Kdo má radost?(: Doufám že jsem vám chyběla(; Pokud máte instagram můžete si mě follownout : www.instagram.com/carinpoubird  nebo na www.twitter.com/carinpoubird