You're pervert

Chapter 11

„Co si od toho slibuješ?" „Od toho, že tě chci?" „Chtít je širokej pojem. Záleží na tom, jak mě chceš." Slabě se na mě zavrtí, sevřu ji boky a zavrtím hlavou. „Tady to nedělej!" „Proč?" Políbí mě. Drsně a hladově. „Proč to nemám dělat?" „Kurva!" Znovu mě políbí, pak sjede rty na krk a nakonec mě hryzne do brady.

„Provokuješ!" „Jo, to dělám často a ráda." „Uh... Pardon. Já jen... Zapomněl jsem nabídnout, že máme akci..." Ozve se nad námi, Bella zrudne a číšník taky neví, kam s očima. „Chceš něco sladkýho?" Vrtí hlavou a potlačuje smích. „Díky za nabídku..." „Nebudu už rušit. Kdyby... No, můžete zazvonit." Odnikud vytáhne malý zvoneček a zmizí. Vytřeštěně se dívám na zvonek a ona se začne tiše smát. Zůstat potichu ji dává zabrat, tečou ji slzy a snaží se ze mě slézt.
„Kampak?" „Nechci riskovat..." „Zvoneček!" Stáhnu si ji zpět a ona přimhouří oči. „Lákáš mě." „Vážně? To mě těší. Au!" Mnu si klíční kost a ona se ušklíbne. „Tvoje arogance a egoistická povaha vydají na knihu!" „Jo, já vím. Ale o namistrovaný frajírky je zájem, nebo ne?" Hladím ji po zadku, omotá mi ruce kolem krku a zvídavě nakloní hlavu.
„Až se zítra probudím, budu si chtít naliskat." „Proč?" „Protože mám pocit, že budu tohohle litovat." Oplácím ji polibky, stáhnu ji pod sebe a tak, aby nikdo z hostí nic nepoznal, se ve stínu mazlíme. „Vážně, jsi strašnej úchyl." Zašeptá mi do rtů, když ji tlačí moje nadrženost. „Kvůli komu mi stojí, co?" Pobaveně mě hryzne do rtu a zatahá. „Chci jinam." „Proč?" Hladí mě po tváři a uculuje se. Moc dobře ví, na co myslím a moje snaha, nechovat se jako prase, selže.

„Netoužím po tom, aby někdo další viděl tvoje nahý tělo." „Kdo říká, že se s tebou teď vyspím?" „A ne?" „Ne." Vymaní se mi a odsedne si. S pobaveným, škodolibým úsměvem drží v dlaních hrníček. Potlačím frustrované vydechnutí, jestli mě jen zkoušela, tak jsem pohořel.

Dopijeme si kafe a zvedáme se k odchodu. Číšník se mi tiše, při placení omlouvá a slibuje, že o mé návštěvě nic neprozradí. Aby už zmlkl, nechávám mu větší spropitné a venku nás do tváří udeří zima. Jde pozadu, drží mě za ruce a ten škodolibý úsměv má na tváři pořád.

„Přestaň se tak uculovat." Trhnutím ji k sobě přitisknu. „Zayne?" „Hm?" Výraz ve tváři se ji změní, vypadá najednou zničeně. Vytáhne se na špičky a vezme mi tvář do dlaní. „Děkuju." „Za co?" „Za to... Doma... Kdybys tam nešel, nechci domýšlet, co se mohlo stát... Já vím, že jsem ti napsala hnusný věci a chovala se zle... Mrzí mě to. Nejsi tak špatný a když si odmyslím tvoje nadržený chování, tak jsi fajn. Nechováš se ani jako namistrovaná celebrita..." Uhne očima a ruce si zastrčí do kapes.

„Jsem jen perverzní prase." Vysloužím si bouchnutí, tentokrát do paže. „Hej!" Přitáhnu si ji k sobě, když mi chce ukázat záda. „Bell, já se za to, co jsi mi napsala vážně nezlobím. Kdybych byl holka a psal mi borec tak, jak jsem psal tobě, napsal bych horší věci... A k tomu, co se stalo doma. Už na to nemysli, je dobře, neublíží ti." „Nechci se tam vrátit..." Opře mi hlavu o hrudník a z nebes se najednou sypou kvanta čerstvého sněhu. Zakloní hlavu a na nos ji dopadají malé vločky. „Chceš jít ke mně?"

Bella

S nervozitou vcházím před ním, do jeho bytu. Zouvám boty, dávám je na rohožku a čekám, než se zuje on. „Klidně jdi dál, bydlím tu sám. Jen s Borisem..." „Kdo je Bo-jééé" Hystericky zaječím, se štěkotem po mně skáče černý pes. „Nech ji! Dolů!" Přestávám psa zajímat, skáče po Zaynovi a hryže ho do ruky. „Co jsi zas provedl, co?" Nohou kopne do válejícího se míčku a psisko letí za ním. „Co to bylo?!" „Boris." Cvrnkne mě do brady. „Je hodný, jen vypadá zle. Je úplně stejný, jako já." Zamrká a vydá se dál do bytu. Šlapu za ním a čekám, z kterých dveří vyběhne Boris. Ten však zuřivě hryže gumovou kachnu uprostřed velkého obyváku, který je spojený s kuchyní, jídelnou, dá se z něj jít i na terasu. Ta už je z velké části zasypaná hromadou sněhu. Po velkých oknech kreslí mráz obrazce, byť je to hezké, víc mě zajímá Boris. Přestal kousat do kachny a přikrčený k zemi si mě prohlíží. „Kam jdeš?!" Vyjeknu a chytím Zayna za ruku, když chce jít asi k lince. „Udělat čaj?"

Rozejde se, psisko se narovná a zavrčí. S nohou ve vzduchu si jej prohlížím. „Hodnej pejsek..." Zašeptám, vrčení však zesílí a znovu se rozštěká. Zjevně jsem mu velmi sympatická...
„Nech toho!" Hlas ho srazí k zemi, ale jen co se Zayn otočí, psisko znovu vrčí. „Zayne? Já se ho bojím!" Opět vřeštím, skončím na zádech a z deseti centimetrů mi Boris štěká do tváře. Tíha psa ze mě spadne, ozve se zakňučení a Zayn ho znovu pleskne po zadku. „Nesmíš! Kde máš místo?! Běž!" Boris s vrčením míří k okraji pohovky. „Dobrý?" „Tohle-tohle je hodný?!" „Jinak jo, nevím, co mu šibe." Vytáhne mě na nohy a já, jako ocásek ho následuju k lince. Bez špetky drzosti, se posadím na linku a preventivně vytáhnu i na nohy. Nestojím o kousnutí...

„Budeš tak sedět celou dobu?" „Jo!" „Tak to jsem ti ten čaj měl dát do ruk a ne na stůl." „Podáš mi ho?" Se smíchem se posadí na opěrku pohovky a zavrtí hlavou. „Pojď za mnou." „Zbláznil ses?! Vždyť mě sežere!" „Nechtěj, abych si pro tebe došel." „Nepůjdu tam! Se podívej, jak se na mě pořád dívá!" „Brání si jen svoje, má asi strach, že tu bude zakopávat o boty na šteklách." Protočím panenky, on se však dál směje a přibližuje se. „Dej mě dolů!" „Vážně? Dolů?" Drží mě v náručí a dojde se mnou k pohovce. „Ne!" Boris opět vrčí a ježí hřbet. Položí mě na pohovku, div nemám nohy za krkem. Sedím napasovaná k opěrce, skoro se do ní nořím. On, s naprostým klidem se položí do rohu pohovky a natáhne ruku k psisku. To zcela otáčí, ňafá jako malé štěně, stojí na zadních, vrtí ocasem a čumákem se mu otírá o bok. „Tak je hodnej. To se dělá? Děsit slečnu... Se tě bojí, nesmíš štěkat." Kárá ho a mazlí se s ním. Přesunuji se do křesla, psisko vyskočilo na pohovku a položilo se na něj. Jen hekne a drbe ho za ušima. „Jdi dolů, běž za ní. Dej pac." Psisko sice seskočí, ale „pac" dává jemu.

„Nemusí ke mně chodit. Nech si ho u sebe!" „Cítí, že se bojíš. No tak, on je fakt hodný." Usmívá se, najednou úplně jinak. „To jsem viděla..." „Pojď ke mně." „Proč?" „No tak." Vybuchne smíchy, stoupám si na křesle a překračuji několik centimetrovou mezeru mezi křeslem a pohovkou. Boris mě bedlivě sleduje, ale nevrčí. Má před čumákem prst Zayna, který je zvednutý ve varovném gestu. „Ke mně." „Ale..." „Mlč a pojď ke mně." Kleknu si mu do nohou, poklepe na pohovku a Boris je opět na zadních. „Zayne!" Vytáhne se do sedu a obejme mě kolem pasu. „Uklidni se. Nic ti neudělá, že jo?" Otáčí se na psisko. To vycení zuby a natáhne čumák. „Pohlaď ho." „Nenuť mě." „Ok... Odskočím si." Než mrknu, stojí na nohou a míří zpět do dlouhé předsíně. Dveře bouchnou, zjevně od koupelny.