Hříšná víra - DOKONČENO

Plány pro Paříž

Na lůžku jsem zůstala ještě několik dní. Má zranění byla totiž vážnější než jsem si myslela. Abatyše Catherine za mnou každé ráno chodila a vlídným slovem se mě snažila povzbudit. Já, ale měla jen jeden cíl. Co nejdříve získat peníze a dostat se k francouzskému dvoru. Musela jsem najít muže jménem Phillip Bernier. Zároveń jsem přemýšlela kdo mě zachránil z hořícího domu. Že by někdo slyšel mé volání o pomoc? A pokud ano, tak kdo? Z mých myšlenek mě vytrhla sestra Amélie, která se o mě starala. Byla o trošku starší než já. Řekla bych, že jí mohlo být sedmnáct. Měla tmavě hnědé oči a vřelý úsměv. Na nic se mě nevyptávala a trpělivě čekala až jsem řekla větu. To byl další problém. Můj hlas. Sotva jsem dokázala říc pár slov nahlas a znělo to jako vrzání u dveří. Šepot byl lepší, ale muselo být v místnosti klid, aby mě slyšela. Sestra Amélie mi slíbila, že mi poradí jaké bylinky by mi mohly pomoci. Četla mi  každé odpoledne a večer se modlila za mou duši. Velmi jsem si ji oblíbila a dokonce bych jí i řekla kdo doopravdy jsem, ale bránila mi v tom abatyše Catherine. Ikdyž ke mě byla laskavá její neustálý nátlak abych prozradila svoji identitu byl až podezřelý. Řekla jsem jim tedy, že se jmenuji Colette a v mém sídle začalo nečekaně hořet. Dokonce jsem jim řekla, že jsem vdova, která má naštěstí strýce u dvora. Jedna lež vedle druhé. Cítila jsem se hrozně, ale nemohla jsem jim říct pravdu. Nepochopily by to. Hlavně ne abatyše.
Po týdnu stráveném odpočíváním jsem konečně vstala. Amélie mi donesla tmavě modrou sukni s bílou košilí a světle modrým korzetem. Všechno už mělo své nejlepší roky za sebou, ale bylo to lepší než oblečení ctihodných sester. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné. Vyšla jsem na zahrádku a pohledem hledala Amélii. Našla jsem ji jak klečí u záhonku a čístí ho. Usmála jsem se a vydala se k ní. Amélie ke mně zvedla oči.,,Dobrý den, Colette,"řekne. Kývnu na ni. Netroufnu si mluvit na veřejnosti.,,Prosím, posad'te se,"pokyne rukou na stoličku vedle sebe. Podívám se z pochybnostmi na stoličku. Amélie si zřejmě všimne mého výrazu, protože se rozesměje.,,Nebojte se. Tahle stolička unese i abatyši a ta se nemůže chlubit vaší štíhlou postavou,"zažertuje. Usměju se a posadím se na stoličku.,,C..o.."odkašlu si.,,Co to děláte?"zeptám se a je mi úzko když uslyším svůj hlas. Můj hlas...,,Čistím zahrádku. Vidíte? Na levé straně jsou léčivé bylinky. Rozmarín. Jitrocel. Heřmánek." Ukazuje mi jednotlivé byliny.,,A tyhle?"zachraptím a ukážu na pravou stranu.,,To jsou jedovaté byliny,"řekne. Pokrčím byliny.,,K čemu?" Amélie se pousměje.,,Někdy k nám příjde nemocný, kterému už neumíme pomoci. Z těchto bylin uděláme nápoj který ho navždy uspí. Děláme to nerady, ale někdy je to lepší než ho trápit." Zadívám se na ni se zájmem.,,Copak?"zeptá se a zase začne čistit záhonek.,,Já myslela, že jeptišky se mají modlit k Bohu a prosit, aby ušetřil nemocný život a ne ho brát." Amélie odloží malý nožík. Zase se na mě podívá.,,To samozřejmě děláme. Někdy se, ale musíme rozhodnout..."hlesne. Chytím ji za ruku. Podívá se na mě.,,Já tě nesoudím. Rozumím tomu. Víc než si myslíš,"zašeptám. Amélie mi ruku stiskne.,,Pomůžeš mi? Tedy snad ti nevadí, že ti tykám.." Zakroutím hlavou. Obě se usměje.,,Naučíš mě jak se co používá?"zeptám se po chvilce kdy mě začnou bolet záda.,,Jistě. Pokud budeš trpělivá.",,Budu,"řeknu moc nahlas takže mě krk zabolí. Chytím se za něj.,,Jsi v pořádku?"strachuje se Amélie. Kývnu. Lež. Nejsem. A možná ani nebudu.,, Pojd' půjdeme si pro vodu,"řekne mi Amélie. Jdu za ní. Slunce mi hřeje mé rozpuštěné vlasy. Je to bláznivé, ale poprvé se cítím svobodná.

O pár dnů později oznámím abatyši, že chci odejít. Její reakce mě překvapí.,,A proč? Není vám tu s námi hezky?",,Je, ale musím si zařídit pár věcí,"zašeptám. Chci abych zněla rozhodně, ale můj hlas mě opět zrazuje. ,,A jaké?",,Důležité,"zachraptím. Abatyše se na mě zamračí. Vstane a spojí ruce k sobě. Přísně se na mě podívá.,,Víte. Toto místo je plné víry a míru. My tu chceme šířit lásku a upřímnost a nepotřebujeme tady další rebelku, která bude kazit tento řád.",,Jinými slovy mám odejít,"odseknu a skoro můj hlas zní jako předtím. Ucítím, ale bolest a to mi dá signál abych se zase ztišila.,,Ne pokud budete dodržovat naše pravidla,"řekne abatyše. Kývnu. Odejdu z místnosti a jdu ke stájím. Vlastně mě dost překvapilo, když mi Amélie ukázala koně. Kdo by si pomyslel, že jeptišky umí jezdit na koni? Osedlám si  klisnu, která má světle hnědou hřívu. Vyhoupnu se do sedla a chytím otěže. Pobýdnu klisnu a vyjedu ze zahrad. Musím se dostat k mému bývalému sídlu. Musím zjistit jestli oheń zničil mou tajnou skrýš. Během posledních tří měsíců jsem si schovávala pár peněz do truhli, kterou jsem jeden večer zakopala na zahradě kousek od domu. Pokud tam tam truhla pořád je, mám šanci si koupit slušné nové šaty a šperky abych se mohla ukázat u dvora.
Cesta mi trvala přes dvě hodin a když jsem přijela na místo, nedočkavostí jsem běžela. Vytáhla jsem z opasku u sukně malou lopatičku a začala jsem hrabat. Dalo mi to dost práce, ale nakonec jsem narazila na tvrdou desku. Zabrala jsem a uviděla víko truhlice. Rozzářila jsem se. Rychle jsem truhlu vytáhla a oprášila ji od suché půdy. Otevřela jsem ji. Byla plná zlata. ANO! ANO! ANO! Začala jsem se smát a nemohla jsem přestat. Mám peníze. Mám prostředky. Nejsem úplně na mizině. Vezmu truhlu a položím ji pod strom kde jsem uvázala i koně. Potom jsem šla blíže k troskám kde dřívě stál dům. Zdi byly černé od kouře a střecha se celá rozpadala. Opatrně jsem vešla postranním chodem pro služebnictvo. Nakoukla jsem do kuchyně. Byla celá začerněná. Šla jsem dál do domu a našlapovala jsem velmi opatrně. Celkově jsem prošla tři místnosti. Kuchyň, salonek a předpokoj. Tyhle místnosti ještě držely zdi. Dál jsem se nedostala. Trám, který byl povalený přes dveře mi v tom bránil. Podívala jsem se okolo sebe. Tohle je má minulost. A jaká bude moje budoucnost, to si sama rozhodnu. Opatrně zase odejdu. Vezmu truhlu a nasednu na koně. Ještě naposledy se podívám na dům ve kterém jsem zažila nejhorší chvíle svého života. Potom se otočím a klisna se rozběhne.
Vrátila jsem se zpět do kláštera ve večerních hodinách. Vběhla jsem do svého malého pokoje a schovala truhlu pod postel kde se nikdy nikdo nedíval. Oddechla jsem si. Ted' jen získat někoho kdo mi pomůže udržet se u dvora a můžu začít s pomstou. Trošku jsem se poupravila a šla na večeři. Byl chleba s kaší. Byla jsem zvyklá na daleko lepší a vybranější jídla, ale dnes jsem měla takový hlad, že bych snědla cokoliv. Sestra Amélie se na mě usmála.,,Vyřídila sis vše?"zeptala se mě. Přikývnu.,,Dobře. Jsem ráda, že ses vrátila. Na šlechtičnu si opravdu nezkažená." Povytáhnu obočím. Skloní se ke mně.,,Vím kdo jsi doopravdy. Ten můž co tě sem donesl mi to řekl. Neboj se. U mě to zůstane v bezpečí." Nevím jestli to bylo tou chvílí a nebo už mě nebavilo pořád se někoho bát, ale věřila jsem jí. A věděla jsem, že jsem získala věrnou přítelkyni. Po večeři jsem šla zpět do pokoje. Amélie šla se mnou. Zavřela jsem dveře a sedla si na postel. Amélie si sedla vedle mě.,,Takže.."řekla Amélie s úsměvem.,,Takže,"zašeptala jsem.,,Vím, že chceš ke francouzskému dvoru. Na začátek ti chci říct, že nic nechci vědět. Pomůžu ti a budu tě krýt, protože vím, že si si musela projít něčím těžkým podle tvých zranění, ale podrobnosti vědět nechci a ani nechci vědět co na dvoře budeš dělat. Já ti jenom pomůžu se tam dostat. Nic vím a nic míň."Přikývnu s úsměvem.,,Dobrá. Zjistila jsem, že královna hledá novou hudebnici, která by ji a její společnost bavila. Napadlo mě, že by to mohla být skvělá příležitost." Nakrabatím čelo,,Ale já už nezpívám. Můj hlas..",,Nemluvím o zpěvu, ale o hudbě. Umíš přece krásně hrát na piano a housle. I varhany zvládáš. Navíc si elegantní a krásná. Určitě by ses královně líbila." Posuměju se a skloním hlavu.,,Jenom musíme přijít na způsob jak ti nakoupit dostačující šaty a kočár, který by tě dopravil do Paříže,"řekne zadumaně. Šibalsky se usměju. Vytáhnu truhlu zpod postele a otevřu ji. Amélie otevře pusu dokořán.,,Tak vidím, že s penězi problém nemáš. Ted' jen nakoupit vše co budeš potřebovat a nějak tě dostat před královnu. Ale jak?"Nakrčí čelo. Něco mě napadne.,Vím jak zařídím, aby mě královna přijala,"zašeptám.,,Ano?",,Ano. Nepůjdu totiž nejdřív za ní, ale za jejím synem." Amélie na mě vykulí oči.,,Za králem?",,Ne za tím druhým.",,Ty jsi blázen!"vykřikne Amélie.,,Možná, ale já už nemám co ztratit. Bud' mě královna příjme a nebo se postarám, aby si mě všiml její syn." Amélie se na mě zahledí a já bych přísahala, že v tom pohledu vidím respekt. Respekt ke mně. Vstanu a jdu po chodbě. Amélie mě dohoní.,,Opravdu jsi šlechtična. To jak chodíš. S takovou vznešeností.."Usměju se. Kdyby si tak věděla...Sama se, ale narovnám a hrdě zvednu hlavu. Od ted' budu svou vlastní paní.