Love actually

5. díl

Smradlavá ulička plná zapáchajících odpadků již ve stádiu rozkladu zela na první pohled prázdnotou a tichou nocí se blyštila mokrou zemí od neutuchajícího deště. Při bližším pohledu byl vidět mladý chlapec spící v promočeném svetru, který se mu na bedrech vyhrnul a ještě více dovolil zimě proniknout hlouběji do jeho prokřehlého tělíčka. Odporná zima se mu zažrala do morku kostí a uspala jeho oslabené tělo do ledového spánku. Spící brunet si vyčítal porušení svého denního harmonogramu a tiše kňučel ze spaní. Nebyla to jen zima, co jej tak mučilo, ale i zlé sny plné velkých krys ze žlutými zuby a červeně svítícími oči. Sžírala jej svědomí, protože věděl, že udělal něco, co neměl. Jeho denní program nepřipouštěl nic z toho, co dnes dělal. Měl si odkroutit svých pár hodin po práci a pak s Aidnem jet domů, kde by jeho bratr udělal k večeři makarony se sýrem, tak jako každé pondělí. Kdyby bylo vidět, tak by pozoroval hvězdy a vyprávěl o nich dlouhé minuty Aidnovy, který by jako vždy nadšeně poslouchal jeho výklad. Louis miloval vesmír. Byla v něm jistá nepravidelná pravidelnost a ta jej přitahovala. Měl ve svém pokoji spousty knih o vesmíru a astronomii. O jednotlivých hvězdách věděl více než ostatní lidé o celé Sluneční soustavě.
Pro někoho mohl být problém v tom, že když se Louis o tomto tématu rozpovídal, tak nebyl i k zastavení, i když jeho posluchači už dávno nedávali pozor, co říká a značně se nudí. Jeho nemoc mu neumožnila rozpoznat, kdy už toho řekl dost. Nevěděl kdy přestat, a kdy dát prostor k mluvě někomu dalšímu.
Dnes byla ale obloha obzvláště zatažená, jako by i hvězdy ve vesmíru Louise trestaly za to, že úplně vybočil ze své rutiny. Ale byl tu někdo, kdo se za to nezlobil. Naopak byl rád, že se Louis dokázal odtrhnout od svých zvyků. Byl to Harry, mladý muž, který se teď toulal v černém kabátu ulicemi Londýna a marně hledal chlapce, se kterým strávil dnešní odpoledne, které bylo příjemně rozdílné. Louisova společnost jej velmi těšila a za ten jeden den si toho zvláštního chlapce opravdu oblíbil.
Výčitky pevně sevřely jeho srdce, když spatřil promočeného chlapce připomínajícího zmoklé kotě, které se snaží zoufale zahřát.
Harry k němu došel a s obavami vzal do náruče chlapce v mrazovém spánku. I na Londýnské poměry byl dnešní večer opravdu chladný, jakoby se počasí snad zbláznilo. Louis by řekl, že to je jen další součást jeho trestu.
„Louisi?" šeptnul kudrnáč, aby se pokusil zjistit, jestli vůbec spící vnímá. Taky mohl být v bezvědomí a to by bylo ještě horší, Harry by si nikdy neodpustil, kdyby zavinil to, že se něco stane tak bezbrannému a křehkému tvorečkovi. Místo odpovědi se Harry dočkal jen tichého pomlasknutí a Louis se k němu více přitulil hledaje zdroj tepla, kterým pro něj bylo Harryho tělo. Harry ho chtěl vzít k sobě a hlavně ho dostat z těch promočených hadrů, ale jeho plány mu překazila nově příchozí osoba, která se na něj už z dálky mračila. Byl to Aiden, který konečně došel na správné místo a našel tak svého bratra, který v těchto páchnoucích uličkách zabloudil.
„Nesahej na něj! Dnes si mu ublížil už víc než dost. Nech ho být, Stylesi," rozčiloval se Aiden a vzal si Louise s mateřskou péčí k sobě do náruče.
„Neublížil jsem mu, nic jsem mu neudělal," bránil se kudrnáč a tiše kňoural. Toto obvinění se mu vůbec nelíbilo. Navíc chtěl Louise jen poznat blíž a být mu přítelem. Louis pro něj byl záhadou, byl tak jiný a to Harryho přitahovalo.
„Není to žádný vědecký experiment, abys ho zkoumal a studoval, Stylesi. Je nemocný a TY mu nepřineseš nic dobrého. Neznáš ho, nevíš, jak to s ním chodí. Prostě ho nech na pokoji," štěknul Aiden v roli lvice bránící své mládě. Harry byl zklamaný, že o něm Aiden smýšlel takto. Jeho by nikdy ani ve snu nenapadlo brát Louise jako nějaký pozorovací subjekt. Jen chtěl s někým tak výjimečným a bezelstným strávit více času. Chtěl poznat brunetův svět, pochopit jeho mysl, protože ho nemohl jen tak nechat být. Louis ho k sobě něčím přitahoval a Harry se tomu nedokázal ubránit.
Harry i Aiden si byli vědomi toho, že tentokrát vyhrál Aiden, ale také věděli, že to nebylo naposled, co spolu vedou nějaký spor. Harry to teď jen vzdal, protože nechtěl svým vysvětlováním a argumenty Aidna zdržovat, když tu stále byl Louis v promočeném oblečení a celý promrzlý.
„Ještě jsem neskončil, jen Louis se může rozhodnou, jestli mě zavrhne," houkl ještě kudrnáč již na odchodu domů. Potřebuje celý dnešní den nějak strávit. Opravdu toho bylo na jeden den až dost.
Starší muž chytil taxi a s Louisem stále v náručí je oba co nejrychleji dopravil domů. Doufal, že jeho bráška bude v pořádku a tento malý přešlap na něm nezanechá žádné následky, ať už na jeho pochroumané psychice nebo na jeho fyzickém zdraví.
Stále spícího bratra svlékl z mokrých hadrů, pracně ho navlékl do pyžamových kalhot s tílkem a uložil ho pod dvě peřiny, aby ho rychle zahřál. Ještě přidal na topení, aby se ujistil, že je Louis opravdu v teple a šel mu udělat teplý čaj a polévku z vývaru.
Snažil se zachovat chladnou hlavu, ale ve svém nitru tušil, že tohle jeho bráška jen tak nepřejde. Nevyspí se z toho, ani to nepřeleze s pouhou rýmičkou. Na to byl jeho bratr až příliš náchylný každé nemoci. Proto Louis trpěl téměř až vrozeným strachem z bakterií a nečistot. Fyzický kontakt s někým, kdo nebyl jeho vlastní krev, znamenal větší procento nachlazení nebo chycení nějaké jiné nemoci. On to věděl a odmítal riskovat. Přehnaně dbal na hygienu a stále omýval ruce, nebo si na ně aspoň dával desinfekční gel, když se musel dotknout čeho, co nebylo předem zbaveno všech možných nečistot. Žil se strachem zakořeněným hluboko v jeho hlavě, a ani sedm let u nejlepších psychiatrů a péče vybraných klinik jej toho nedokázala zbavit. Chvíli po jeho patnáctých narozeninách začal odmítat chodit ven do toho špínou prolezlého světa. Celých šest měsíců neopustil útroby jejich naklizeného domu. Aiden se snažil mu pomoct a pokoušel se mu sehnat místo zpět v nějaké z klinik, kde by mohli jeho bratrovi pomoct, ale bez peněz a podpory rodičů nic nezmohl.
Vše se začalo v jejich rodině kazit, když bylo Louisovi teprve sedm let a jeho problémy začaly nabírat na zřetelnosti. Jejich máma se nervově zhroutila, protože nedokázala přijmout, že je jiný syn jiný a ona to zkrátka nezvládala. Louis potřeboval třikrát tolik péče než jiné děti a vše bylo mnohem složitější, než u normálního rodičovství, a že i to je velmi náročné. Louis byl do jeho čtrnácti let v psychiatrické léčebně, která patřila mezi ty nejvíce vyhlášené, ale podle Aidna tam používali akorát tak pochybné praktiky.
I přes Louisovu nepřítomnost se Hannah, matka obou chlapců nesmířila s jeho nemocí a bezradně si sáhla na život. Nebylo to kvůli Louisovi, v něm chyba nebyla, To ona si jen připadala, jako by v roli matky selhala, když se s takovou věcí nemohla vyrovnat.
Aiden byl v té době již plnoletý, takže Louis zůstal s ním a nemusel do žádné další pochybné instituce. Jejich táta se vypařil ještě předtím, než se Louis vůbec narodil, protože si uvědomil, že rodinný život vlastně není nic pro něj a nechal těhotnou ženu s šestiletým synem samotné.
Aiden postupem času mámě odpustil. Sám si zkusil, jak těžké je se o Louise starat. Nebylo to zrovna lehké ukočírovat psychicky labilního dospívajícího puberťáka s Aspergerovým syndromem. Tolikrát si zažil krizové situace, kdy se na to všechno chtěl vykašlat. Je to náročné, a i když Aiden ví, že jeho bratr nemůže za své chování a ani za svou nemoc, tak je občas těžké si tohle v některých situacích připomenout. Byly stavy, kdy Louisovi vše vyčítal a přemáhala ho nezkrotná nenávist k jeho vlastnímu bratrovi. Jímal ho vztek, když se Louis choval jako umanuté, tvrdohlavé děcko.
Sám nad sebou zavrtěl hlavou, když cvakla konvice, oznamuje tak, že voda se už dovařila. Zalil horkou vodou připravený hrnek s čajem a zamíchal zeleninu s nudlemi vařící se v kuřecím vývaru, odcházeje s čajem zkontrolovat Louise. Ten se akorát probudil, když Aiden zavřel dveře do jeho pokoje o něco hlasitěji, než měl v úmyslu. Louis vypadal hrozně. Byl celý pomačkaný a vypadal najednou hrozně strhaně. Tmavé kruhy pod jeho očima jen svítily na jeho bledé kůži a nevypadaly vůbec zdravě. Brunetek se tak hlavně ani necítil. Byla mu příšerná zima a jeho plíce hořely pálivou bolestí.
„Bože, Lou," vydechl zdrceně při tom pohledu starší a s teploměrem, který ležel na komodě, si přisedl k Louisovi na postel. Nemusel se ani ptát, jak bratrovi je, protože jeho bolest byla očividná.
„Je ti zle, že zlatíčko?" kňournul starostlivě a přiložil mu k ústům hrneček s teplým čajem. Louis ho hltavě vypil a nechal si pod paži vsunout teploměr. Aiden doufal, že to nebude zase až tak zlé a v napjatém tichu čekal na zapípání teploměru. 39.8°C.
„Pomalu se oblékni, zlato. Nikam nespěchej, ano? Pojedeme do nemocnice," oznámil Aiden a s hlavou plnou obav šel zavolat Louisovu doktorovi. Byl to soukromý doktor, protože snad jako jediný byl vyučený na práci s psychicky labilními lidmi. Jiní doktoři na jeho bratra koukali skrze prsty a neuměli s ním jednat, proto byl Aiden tak vděčný za doktora Thomase.
Zabalil to nejnutnější pro Louise a šel mu nahoru pomoct s oblékáním.

Hi, guys!
Vím, že ten díl je zase po hrozně dlouhé době, a taky vím, že nejspíš stojí za starou bačkoru, ale psala jsem to dnes ve škole, a když jsem to teď přepisovala do noťasu, tak jsem neměla už chuť ani náladu to předělávat. Jsem ráda, že jsem vůbec v sobě našla chuť psát, protože poslední dobou se můj život točí jen kolem školy a neustálých depresí. Takže se Vám chci omluvit, a doufám, že až přejde zima, tak to bude zase lepší. Jinak moc, moc, moc děkuju za přesažení 1K přečtení! Dělá mi to neuvěřitelnou radost! Psaní je moje jediná věc, která mě teď drží a o to hůř mi je, když pomalu začínám zjišťovat, že v tom nejsem tak dobrá, jak jsem doufala.