Hořící led

2. Kapitola

Erimi se postavila vedle ostatních zájemců, jako by to byla obyčejná fronta na trhu. Celé náměstí ztichlo. Až pak, jako kdyby její matce došlo, co se děje, naříkavě zavolala: "Erimi, co to vyvádíš, okamžitě sem pojď!"

Vládkyně sklouzla pohledem na dívčinu matku, kterou to přimělo zmlknout a jen tiše přihlížet. Pak se zadívala přímo na dívku, její zlaté oči se střetly s modrýma očima odstínu nejjasnějšího nebe. Vládkyně se otočila i k ostatním lidem a jednoho po druhém si pořádně prohlédla. Nikdo si nebyl jistý, koho si vybere, všichni zatajovali dech a děti v zadních řadách se potichu sázely, kdo to bude. Vládkyně nyní poodstoupila od všech kandidátů, zrakem přejela celé náměstí a pak se zastavila někde uprostřed. Zhluboka se nadechla a začala s projevem.

"Jsem neskonale potěšena, že ne pouze jeden, ale pětice odvážných se přihlásila pro dobro říše. Nyní si zvolím jednoho, který bude mít příležitost nejen se zapsat do historie, ale především ukázat odvahu a zachránit nás."

Po této větě jako by se první muž otřásl, asi nestál tolik o příležitost někoho zachránit, jako o tučný výdělek.

Vládkyně přišla k prvnímu muži a řádně si jej od hlavy až k patě prohlédla. Takhle to udělala se všemi čtyřmi dobrovolníky. Když se dostala k Erimi, pozastavila se. Podívala se na černovlásku, pak na dav před nimi a zvolala: "Již jsem si vybrala. Na tuto výpravu se vydá osoba s hořícím srdcem, s očima barvy ledu a s barvou vlasů podobnou temným stínům na obloze. Vybírám si tebe, Erimi, dívko z Grünvallu a spasitelkyně země."

Na náměstí propukl povyk; někteří se radovali, že mají hrdinu, někteří nespokojeně výskali, neboť se jim nezdálo, že by obyčejná dívka mohla uskutečnit výpravu, a největší hluk dělaly děti, které se hádaly o prohraných sázkách, protože si nikdo nevsadil na Erimi. Ta si až nyní plně uvědomila, do čeho se to vlastně dala. Udělala to v podstatě z nudy a z náhlé touhy pocítit dobrodružství, ale když vládkyně vyslovila její jméno, ztuhla jí krev v žilách a měla sto chutí si to rozmyslet. To však udělat nemohla, musela si sníst, co si sama nadrobila. Erimi se otočila a podívala se na matku. Ta ji sledovala skálopevným pohledem, který jasně říkal: "jak chceš, ale až se vrátíš s useknutou hlavou, nechoď za mnou." Vedle ní stál bratr a oči mu jiskřily nadšením. Určitě byl celý pryč z toho, že jeho sestra bude bojovat s netvory. Vládkyně přišla k dívce a poklepala jí na rameno. Naklonila se k ní a polohlasně jí řekla: "Následuj mě, prosím, musíme si promluvit." Pak se otočila, zamířila napříč náměstím a potom vešla do dveří v podloubí. Dívce se stáhlo hrdlo, ale snažila se působit sebejistě. Krátkými kroky se vydala přímo za vládkyní. Tušila, že z tohohle se jen tak nevykroutí. Otázka byla: kdyby však mohla ustoupit, udělala by to?