Ráno, když jsem spěchala na autobus, čekalo mě milé překvapení. Na zastávce stál Sebastian. Měl na sobě kostkovanou košili a modré džíny. Vypadal úžasně. Vlasy měl sčesané na bok a moc mu to slušelo. Pozdravila jsem ho a zeptala se, co tu dělá. Odpověděl, že to je nejbližší zastávka u jeho domu, který je ve vedlejší ulici. Měla jsem radost, že bydlí blízko mě. Dobrá nálada mě ale přešla, když jsme vešli do třídy. Nikdo se na mě ani nepodíval, natož aby mě někdo pozdravil. Jediný, kdo se se mnou bavil byl Sebastian a Samanta. Se Sebastianem si všichni povídali normálně. Nechápala jsem to. Vždyť jsem jim nic neudělala...
Odpoledne jsem byla se Samantou u nás doma. Řešily jsme nějaké věci do školy. Když bylo chvíli ticho, zeptala jsem se Samanty: "Proč se se mnou nikdo nebaví? Udělala jsem jim něco?". Samanta mi vysvětlila, že za to nemůžu. Všichni na mě žárlí kvůli Sebastianovi. Prý si ostatních vůbec nevšímá. To jsem si mohla myslet!
Potom už Samanta musela jít, já jsem přemýšlela nad tím, co mi řekla a v posteli jsem vůbec nemohla usnout. Nakonec jsem si řekla, že bude nejlepší, když o tom řeknu Lewisovi. Snad se bude s ostatními ve škole bavit normálně a bude si všímat i mě.
