Kill or love

8. díl - Co to?

Super. Teď s tím ale nemůžu nic dělat, takže jsem dochystal poslední zbytek snídaně, vzal jsem ještě jeden talířek a vyrazil za Annie. Taky ještě dneska nejedla, když jsem jí vytáhl rovnou do posilovny, takže bude mít taky nejspíš hlad.

*Niall*

" To jsem já," ozval jsem se, když jsem za sebou zavřel dveře od pokoje.

Chvíli bylo ticho, a pak Annie vyšla z koupelny.

" Co si Harry myslí? Nevšiml jsi mě?"

" Ne. Trochu se hádáme, ale bude to v pohodě. Šel zase někam ven nebo nevím, takže buď v klidu a pojď snídat," dal jsem talířky na postel a sedl jsi na ni.

" Děkuju," vděčně se na mě usmála a sedla si naproti mě.

" Je to jen snídaně," zasmál jsem se.

" Děkuju ti za všechno. Jako jediný jsi mě nechal tady v pokoji. Spím v té posteli. Nosíš mě jídlo. Ztrácíš se mnou čas v posilovně. Prostě ti za to děkuju. Kdyby jsi mě nepomohl, nevím, co bych dělala," podívala se mi do očí a já jsem v tu chvíli věděl, že jsem udělal dobře, když jsem jí pomohl. V těch jejích očích bylo prostě něco, čemu nešlo odolat a já si začínám uvědomovat, že mi snad bude i chybět až odejde. Sám to nechápu, protože tohle bych asi pro nikoho neudělal, ale Annie je člověk, kterému nemůžete říct ne, je to člověk, který vás něčím, co nedokážete vysvětlit, přitahuje.

*Annie*

" Děkuju ti za všechno. Jako jediný jsi mě nechal tady v pokoji. Spím v té posteli. Nosíš mě jídlo. Ztrácíš se mnou čas v posilovně. Prostě ti za to děkuju. Kdyby jsi mě nepomohl, nevím, co bych dělala," podívala jsem se mu do očí.

Musela jsem mu poděkovat. Vím, že už jsem mu děkovala, ale tak nějak jsem to potřebovala říct znovu. Ujistit se, že to opravdu ví.

" Nemáš zač," zakousl se do rohlíku.

" Proč se pořád tak držíš zpátky?" začínala jsem toho mít tak akorát dost. Je totiž hrozné, když se ode mě drží dál a přitom z jeho očí cítíte úplně něco jiného.

" Musím se držet zpátky."

" Proč?" nechápala jsem to.

" Protože nechci, aby jsi mi potom chyběla."

" Co?" byla jsem z toho ještě víc zmatená.

" V životě už jsem ztratil tolik blízkých lidí, že už nechci, aby se to opakovalo."

" Nemusíš mě mít rád, ale nechovej se tak, jako doposud, prosím."

" A jak se chovám?"

" Snažíš se hrát na drsňáka, i když nejsi. Kdyby se ti to alespoň dařilo a neměl jsi chvilky, kdy na tobě vidím, že toho chceš tolik říct a nemáš komu," už jsem se nehodlala držet zpátky.

Možná, že teď dělám největší chybu svého života, ale já ji risknu. Risknu, že se teď možná naštve a sekne se ještě víc, že řekne Harrymu pravdu. Možná ale taky ne a konečně se začne chovat normálně, přirozeně.

" Víš co je nejhorší?" zeptal se po chvíli.

" Ne."

" Že máš pravdu. Nemám komu bych to všechno řekl. A nejhorší je, že já už tě tak nějak rád mám a vůbec to nechápu, protože tě skoro neznám a můžeš mi být jedno. Vím, že mi ale jedno nejsi a já se jen marně snažím tomu uvěřit."