Požádal Hermionu aby ostatním vysvětlila co je viteál a jak se dá vytvořit. Hermiona sáhla do své bezedné kabelky a vytáhla prastaré knihy černé magie. Vysvětlila spíš Brumbálovi, než ostatním, jak se k těm knihám dostala, a že je samozřejmě vrátí, hned jak skončíme, paní ředitelce. Brumbál šťastně pokyvoval hlavou, jako kdyby přesně předpokládal, že je Hermiona takto získá a McGonagallová prohlásila, že tyto knihy uklidí bezpečně z dosahu všech studentů. Pak Harry ještě požádal Hermionu aby přečetla, jak je možné rozervanou duši zase spojit dohromady. Po té co to udělala, nastalo ticho.
Po chvíli ho přerušil Kingsley Pastorek:
„Takže proto jsi ho chtěl přimět k tomu, aby zalitoval svých činů? Aby se v něm probudily výčitky svědomí? Proč sis přál, aby se jeho duše scelila?"
Harry se zamyslel, jak nejlépe odpovědět.
„K tomu, co jsem viděl, se dostaneme o něco později. Teď vám jen řeknu, že to co čeká jeho zmrzačenou duši, vzbuzuje hrůzu i soucit zároveň. Je to tak krutý osud, že bych ho nepřál nikomu, ani jemu ne..."
Po chvíli ticha, kdy ostatní vstřebávali tuhle informaci, Harry pokračoval.
„Pokud je známo, tak nikdo před Voldemortem, nikdy nevytvořil víc, jak jeden viteál. On se však rozhodl, že sedm je magické číslo. Myslel, že když svou duši rozerve na sedm částí a vytvoří tak šest viteálů, že bude nepřemožitelný a nesmrtelný."
Během jeho řeči začala Hermiona vytahovat jeden zničený viteál za druhým ze své kabelky a pokládala je na stůl před sebou, k obrovskému údivu ostatních. Harry pokračoval:
„Nejdřív k těm, co tady nejsou. Jako první jsem zničil Deník Toma Raddlea v Tajemné komnatě, baziliščím zubem. To bylo ve druhém ročníku." A slovo si vzal opět Brumbálův portrét.
„Po tom co jsem pochopil, že deník byl viteálem, jsem se zhrozil toho, co to znamená. Ten deník byl stvořen k tomu, aby ovládl nevinného studenta a jeho prostřednictvím dokázal, že Tom Raddle, později známý jako Lord Voldemort, byl Zmijozelovým dědicem. Ovšem nebezpečí, že bude při tom viteál zničen, bylo tak velké, že mi došlo to, že existuje víc viteálů. A tak jsem s Harryho vydatnou pomocí přišel na to magické číslo sedm. Pátral jsem také v minulosti po předmětech, které se v Tomově přítomnosti ztratily. První, na který jsem narazil, a který jsem také později zničil, byl prsten, rodové dědictví Gauntů, jeho kouzelnické rodiny. Sebral ho Morfinovi tu noc, kdy zavraždil svého otce a svého strýce tak odsoudil na doživotí v Azkabanu." Na chvíli se zamyslel, co mu ten prsten všechno způsobil, ale jen Harry pochopil, proč ta dlouhá pauza.
Už se chystal, že bude pokračovat sám, když Brumbál znovu začal:
„Pak jsem narazil na další předměty," a ukázal na stůl před Hermionou.
„Zlatý medailon Salazara Zmijozela a zlatý šálek Helgy z Mrzimoru. Ztratili se poté, co je Tom spatřil a jejich ztráta byla doprovázena násilnou smrtí majitelky, za kterou byl opět odsouzen někdo jiný. Pak už jsem stihl jen dojít s Harrym pro ten Zmijozelův medailon, než mě dohonila smrt..." a otočil se k Harrymu, aby mu předal slovo.
Harry se usmál a řekl:
„S tím medailonem to nebylo tak jednoduché, pane profesore. Přinesli jsme z té jeskyně ten, co teď nosí na své hrudi Krátura..." ohlédl se na skřítka, který seděl tiše u okna. Pak vyndal z ukrýváčku lístek, který v něm našli a přečetl ho.
Potom ostatním společně s Ronem a Hermionou vyprávěl, co zažili po útěku ze svatby, jak v domě rodiny Blacků zjistili, kdo byl ten záhadný R. A. B. Vyprávěli jim také celý Kráturův příběh i to, jak s jeho pomocí od Munduguse zjistili, kde se pravý medailon nachází. Pak přišlo na řadu jejich dobrodružství na ministerstvu a to, jak kromě medailonu zachránili i pár mudlorozených. Ron si posteskl:
„Ani nevíme, jak to s nimi vlastně dopadlo..."
Odpověděl mu jeho otec s úsměvem a pýchou v hlase:
„Většina z nich unikla, pokud vím, Rone. Zařídili se podle vaší rady a urychleně zmizeli v zahraničí. Byl jsem tak pyšný, když mi došlo, že jste to byli vy..."
Pak se slova ujal Ron. Přiznal se před ostatníma, jak mu medailon vyvolával žárlivost a špatné myšlenky a jak to vše vyvrcholilo jeho útěkem, právě když se dozvěděli, jak můžou medailon zničit. Byl při tom hodně nervózní a rudý až za ušima, ale statečně to všechno na sebe řekl. Nastalo rozpačité ticho a tak se rychle ujal slova Harry a vyprávěl o tom, jak se vydali s Hermionou hledat meč do Godrikova dolu a co tam všechno prožili. Poprvé od té doby popsal ostatním, jak Batyldě z krku vylezl obrovský had a svlékl si její tělo, jako si hadi svlékají kůži. Všichni se na něj dívali se zděšením, včetně Hermiony, protože ani jí nikdy neřekl, jak se to stalo. On sám se otřásl hnusem při té vzpomínce. Pak vyprávěl, jak jim Snape předložil Nebelvírův meč, jak se Ron vrátil a zachránil mu život, a jak potom společně zničili viteál v medailonu.
„Věděl jsem, že by se ti to zhasínadlo mohlo hodit," podotkl s úsměvem Brumbál.
A Harry dodal:
„Jen se ukázalo, že nás všechny znáte líp, než bychom si byli ochotni připustit, pane profesore."
A s úsměvem se k němu otočil.
„Ne Harry, dokázal jsem přece, že právě tebe jsem odhadl špatně. Teď přece přijdou na řadu relikvie... možná je načase, abych se i já přiznal k hříchům svého mládí..."
A zřejmě povzbuzen Ronovým doznáním, vyprávěl o své mladické touze po získání Relikvií Smrti. S pohledem, vyjadřujícím touhu po pochopení a odpuštění, upřeným na Aberfortha, řekl všem o tom, jak to všechno nešťastně skončilo a přinutilo ho pátrání vzdát. Harry viděl, že Aberforth svého bratra Albuse pochopil a konečně mu odpustil. Nakonec profesor Brumbál dodal:
„Věděl jsem, že je nutné, aby se Harry o relikviích dozvěděl, ale měl jsem obavy, aby ho touha po relikviích neovládla tak jako mě. Aby kvůli nim nepřestal pátrat po viteálech. Jak se později ukázalo, byl mnohem moudřejší a zodpovědnější než já."
„Přeceňujete mě, pane profesore. Relikvie mě na chvíli omámily stejně jako vás..."
A vyprávěl, zase s pomocí Rona a Hermiony, o jejich pátrání po relikviích. O návštěvě u pana Láskoráda, o tom co se tam dozvěděli i o tom, jak to dopadlo. Popsali, jak byli polapeni a vězněni u Malfoyových. Jak Bellatrix mučila Hermionu a jak pochopil, kde je ukryt další viteál. Vyprávěl o jejich záchraně, o smrti Dobbyho a o tom, jak při kopání Dobbyho hrobu pochopil, že prvořadé jsou viteály a relikvie musí jít stranou. Vysvětlil, jak se naučil ovládat svoje spojení s Voldemortem a jak ho viděl při tom, když se zmocnil Hůlky osudu.
Pak se dostal k tomu, jak u Billa připravili společně s Griphookem vloupání do Gringottovy banky, jak se jim podařilo získat viteál, ale přišli o meč. Když popisoval, jak osvobodil draka a použili ho k útěku, tak ostatní poslouchali s úžasem v očích. Charlie jen vydechnul:
„Tak nevím, jestli bych si na něco takového troufl..." Harry se zasmál a odpověděl mu: „Kdybyste ty nebo Hagrid tušili, v jak hrozném stavu ten chudák, oslepený a ztýraný byl, tak byste se tam vypravili jeden jako druhý jen proto, abyste ho dostali ven."
„Jo, tak až se objeví v kolonii, tak budeme vědět, že na něj máme být hodní, že si už užil svoje, co?" zasmál se Charlie.
A Harry pokračoval tím, jak zjistil z Voldemortových myšlenek kde má hledat předposlední viteál a jak pomocí Lenky a Šedé dámy zjistil, jaký byl osud diadému a jak se ho Voldemort zmocnil. Pokračoval tím, jak Ron a Hermiona přinesli baziliškovy zuby z tajemné komnaty a jak se vydali pro diadém. Ron dodal:
„Nikdy nepochopím, jak si mohl myslet, že je jediný, kdo zná tajemství komnaty nejvyšší potřeby, když viděl tu spoustu věcí, co tam byly uloženy. Myslel jsem, že byl inteligentní..."
Harry mu odpověděl:
„To byla jen pýcha a neotřesitelná víra ve vlastní dokonalost. Nikdy si nepřipustil, že by někdo mohl být chytřejší, silnější a lepší než on. Vždyť to ho nakonec i zabilo, ne?"
„Ano, Harry," odpověděl mu Brumbál, „odhalil jsi ho dokonale."
Když se dostal k tomu, jak se utkali s Crabbem, Goylem a Dracem Malfoyem, tak si uvědomil, že v komnatě ještě nejspíš řádí Prokletý Oheň, a někde tam je ještě to, co zbylo z Crabbea. Zeptal se Kingsleyho, jestli tenhle oheň uhasne sám, až spálí vše, co ve skladišti bylo.
