-The Last Ruler Of Water- ✔

3.kapitola

Vejdeme do třídy. Skončí na nás spousty pohledů, které nás probodávají až do hloubi duše. Já jsem na to zvyklá, ale co on? Kouknu se na něj. Vypadá, že mu nic není. Když se ale kouknu pozorněji, vidím obavu a trochu strachu v jeho očích.

Nic ale neříkám. Vybral si to sám. Jen si jdu mlčky sednout na mé obvyklé místo. Čtvrtá lavice u okna. Už dlouhá léta sedím jen u okna. Mám to ráda. Když učitelka vykládá nějaké nesmysli koukám se z okna a prostě vypnu. V poslední době je to čím dál víc těžší.

Jde si sednout ke mně. Nepřekvapuje mě to. Kdyby se zeptal někoho jiného, poslali by ho do háje s narážkou na to, že se baví se mnou.

Zazvoní jen pár sekund potom co si sednu.

"Dobrý den, žáci. Dnes jsem si pro vám připravila malý testík na protinožce," celá třída zamručí a propalují učitelku pohledem.

---------------------O tři dny později----------------------

Po škole

"Ty vážně nechodíš na obědy?" zeptá se mě Will.

"Ne, a už se mě neptej!" zasměju se.

"No tak dobře, ale já jdu. Počkáš tu na mě? Budu rychle. Pak tě půjdu vyprovodit domů a možná jestli chceš bychom mohli někam zajít!" řekne a nečeká na odpověď, rovnou vyráží do jídelny.

"Půjdu ráda!" zakřičím. Pak toho ale lituji, protože se na mě otočila spousta lidí.

Čekám tu asi 10 minut. Nikdo mě naštěstí neotravuje. V klidu si poslouchám písničky a sedím na lavička blízko mé skřínky.

"Jů! Koukejme koho pak tu máme!" slyším někoho za mnou. Otočím se s hrůzou v očích, protože moc dobře vím, komu ten hlas patří.

"Co tak blbě čumíš? Radši si jdi za svým zlobříkem!" vykřikne a všichni se začnou smát. V duchu se snažím spojit s Willem, aby se konečně vrátil.

"Copak? Voláš svého zkrypleného přítele?" vyplivne, asi chtěla aby jí propadl. To na něj ale nemohla být tak hnusná. Pak ale luskne a její poskoci se rozestoupí kolem mě. Luskne znova a oni jdou blíž.

Začnou mě mlátit a u toho mi na dávají do děvky, a bůh ví do čeho ještě. Cítím jak mi hustá, teplá krev teče z nosu přímo do pusy. Chce se mi zvracet, protože jsem schytala i několik kopanců do břicha. Nikdy to takhle nepřeháněli. Vždy mi dali maximálně facku nebo mě schodili na zem, veřejně ztrapnili, údeřili do hlavy tvrdým míčem. Ale nikdy mě takhle nezmlátili.

"Hej! Nechte ji být!" zařval někdo, ale já už nevnímala kdo, protože jsem vnímala jen ostrou bolest, která pokrývala celé moje tělo. Pak jsem jen uslyšela, jak jdou pryč. Poslední, co jsem viděla byla Willova hlava a jeho lítostný pohled.

-------------------------------------------

Probouzím se na něčí posteli. Cizí posteli. Pak z jiné místnosti uslyším kroky. Jdu se tam podívat. Vidím tam Willův ustaraný pohled.

"Ahoj!" řeknu nahlas ale bylo to jako šepot. Otočil ke mě hlavu a oči se mu rozzářily oči.

"Konečně jsi vzhůru!" vyjekne radostně a rozeběhl se ke mě. Pevně mě objal. Člověk by řekl, že se známe roky. Tohle myšlení jsem ale hned zahnala, protože se mi to vlastně líbilo.

"Pojď, ošetřím ti ty rány," nabídl se, pak jsem se koukla sama na sebe. Musím uznat, že už jsem vypadala líp. Na rukou jsem měla tržné rány a modřiny. Měla jsem pocit, že mi bouchne hlava. Šla jsem teda za ním.

"Posaď se." ukáže na černou pohovku. Nic neřeším a jen se posadím. Mezitím vzal Will nějakou lékárničku a položil jí vedle mě. Do ruky vzal nějaký tampon a potřel ho desinfekcí. Přiložil to jednu ránu. Trhla jsem sebou.

Při jednom ošetření trochu vykřiknu a dám mu svou ruku na tu jeho. Podívá se na mě s lítostí v jeho krásných modrozelených očí.

"Omlouvám se," řeknu s trochu přiškrceným hlasem.

"To je v pohodě," usměje se a přiblíží se ke mě. Mezi našimi obličeji je teď už jen dvou centimetrová mezera. Mezeru zruším já a začnu ho líbat. Myslím, že se mnou rád spolupracuje.

Je to docela zajímaví, protože se známe sotva 4 dny. Ale to jedno.

Už je mi teď jasné, že Willa miluji.