Charlie Wood a božské problémy [ZASTAVENO 4EVER]

Kapitola 2. Vinná réva

Probudili mě až hlasy. Když už jsem konečně trochu přišel k sobě, uvědomil jsem si, že ležím na velmi měkké a příjemné posteli, očividně uprostřed slunečního dne. Nadechl jsem se a ucítil nádhernou vůni růží, kopretin a sedmikrásek. Kde to jsem? Pak se mi vrátili vzpomínky na to, co se událo. Cože to tam bylo? Kyklop, polobůh... Vůně byla krásná, že mi okamžitě znovu ztěžkla víčka a mě znovu popadla ospalost. Stálo mě to mnoho úsilí, znovu neusnout a tak jsem se raději zaposlouchal do hlasů. Zněli krapet rozčíleně.

„Ne! Ty jsi ho krmila minule!"

„Co to meleš, náno hloupá?! Když se konečně alespoň jednou zamyslíš, zjistíš, že jsi ho krmila minule ty!" zavrčel ženský hlas.

Zavrtěl jsem a otevřel oči. Ostré letní sluneční paprsky mě dokonale oslnili, tak že jsem chvíli viděl jen žlutavé mžitky. Po chvilce dezorientace jsem konečně zaostřil. Nade mnou se skláněly dvě dívky. Jedna byla rudovláska s hnědýma očima a velice sladkým úsměvem a druhá byla černovlasá a taky hnědooká.

„Charliečku!" zaječela medově ta rudovlasá. „Konečně! Tak ráda tě vidím, tak hezký chla-"

„Zmlkni Cass!" černovláska velice hrubě odstrčila svou kamarádku, až se sesula na bíle dlážděnou podlahu. Černovlasá mě bez okolků objala tak pevně, že jsem chvilku nemohl dýchat. „Ahojky, ty můj malý hrdino,"

Cass se mezitím probrala z mrákot a kdesi sebrala malou dřevěnou stoličku a flákla jí o hlavu té černovlasé. Zaúpěl jsem. Ona jí snad zabila?

„Tu máš, Alexo!"

Alex se probrala, jakoby se vůbec nic nestalo a zaječela něco ošklivého, něco, co sem nepatří a odněkud vytáhla meč. Viděl jsem v očích Cass záblesk strachu.

„Prosím, holky," zasípal jsem trochu až moc přehnaně.

Pak tam přiběhla ještě jedna dívka. Byla to blondýna, s jasně zelenýma očima. Vypadala moc hezky, ale její nádhernost jí kazilo lehké brnění a v pochvě schovaný meč.

„Cassandro!" řekla hlasem velitelky. „V tvém srubu si Elleanor od Afrodíty rozškrábala strub a zatvrzele si to nevyšetří od nikoho jiného, jen od tebe. Alex, jeden árésovec rozčtvrtil kovadlinu, laskavě to zprav."

Obě dívky ještě cosi zaječeli na protest, ale vypochodovali. Ještě ve dveřích mi poslali pusu. Sedl jsem si na postel a opřel polštář. Byl jsem v miniaturní nemocničce. Všude byli postele (na některých ještě leželo pár pacientů) a v každém rohu dřevěné rámy podepírali dřevěnou střechu. Stěny tam nebyli, na všechny postele tak dopadaly sluneční paprsky. Bylo tam prostě překrásně.

„Skvěle," usmála se dívka na mě. „Můžeš vstát...ti dvě to až moc přeháněli. Jak ti je? Nemám zavolat nějakého apollonóvce?"

Neměl jsem sebemenší ponětí, kdo nebo co je to apollonóvec nebo árésovec. Teprve po chvilce jsem rozpoznal v blonďatých vlasech té holky modré pramínky vlasů, tak že vypadala ještě bojovněji.

„Pardon," řekl jsem. „ale nemám ponětí, kde to jsem, co tu dělám, kdo jsem a co je to apollonóvec."

„Ach tak," přeměřila si mne dívka soucitně. „Nezkušený. Nevadí, vysvětlení se ti dostane za – ale, vysvětlení už přišlo."

Do nemocničky vstoupili dvě osoby. V jednom jsem se zděšením poznal toho kyklopa. Bumeranga...? Ten druhý byl o něco menší, trochu při těle a měl kudrnaté hnědé vlasy. A měl kozí nohy.