Podstata duše

Nemocnice - 46. část

Otočila jsem se na Jeremyho, jestli nepotřebuje pomoc, ale sama jsem nemohla uvěřit, jak moc dokážu být naivní... Ten už tam totiž dávno nebyl a bojoval kousek vedle s dalším démonem. V tu chvíli mi projela ramenem palčivá bolest a já se za něj automaticky chytla druhou rukou. Což samozřejmě nezpůsobilo nic jiného než další salvu bolesti.

„Co rameno?" houkla na mě Olívie přes hlasitý zvuk sirén všude kolem nás.

„Bylo to i lepší," zkřivila jsem obličej do bolestivé grimasy, když mi ramenem projela další vlna bolesti.

„Měly bychom odtud zmizet," poznamenala Olívie. „Ostatním už se podařilo nějak odvézt diváky a zbylí démoni se rozutekli po městě."

„Co tady sakra chtěj? Poslední dobou tu jsou jak doma!" zuřila jsem a snažila se myslet na cokoliv jiného než na své rameno.

„Těžko říct, klidně se mohli prostě nudit, a tak se rozhodli zpestřit si večer..." mávla nad tím rukou Olívie, které byl zjevně důvod jejich návštěvy totálně ukradený.

Najednou nás ovanul prudký vítr, div nás to neofouklo a vedle nás přistála obří sova.

„Nymsie?" zkusila jsem nejistě, protože v té tmě, i přes světlo, které vrhala plápolající brána, nebylo příliš dobře vidět. Když však ze sovy seskočil Kyth s jeho typickým úsměvem, bylo hned vše jasné.

„Koukám, že tady mojí pomoc asi nepotřebujete," zasmál se, když si všiml démona válejícího se na zemi vedle nás.

„To, že jsme ženy, neznamená, že se o sebe neumíme postarat," ušklíbla se Olívie a očividně byla na výsledek našeho boje náležitě pyšná.

„To nezapírám," mrknul na ní Kyth.

„Víš, co se děje? Proč na nás ti démoni útočí?" zeptala jsem si Kytha, o kterém jsem doufala, že bude informovanější než já.

„Podle zpráv, který se tu šířej to vypadá, že po něčem pátrají. Máme takové neblahé tušení, že víme po čem a jestli se jim to dostane do rukou, tak to rozhodně nebude dobrý."

„Předpokládám, že to po čem pátrají je přísně tajná informace, kterou nám zkrátka neřekneš že?" pronesla jako by nic Olívie a vrhla po něm vševědoucí pohled.

„Ale tak není, jen jsem chtěl vypadat důležitě," zasmál se Kyth, načež následoval Olíviin facepalm.

„Podle nás jdou po zdroji energie silového pole, díky kterému si můžeme vyvolávat démony," pokrčil rameny, jakoby se to dělo zcela běžně. „Ale musím uznat, že vidět démona vyvolat si démona, by bylo vskutku zajímavé."

„Kluku, ty seš marnej!" protočila očima Olívie, která očividně nesdílela jeho nadšení pro věc.

„Ale..."

„Ne!" nenechala ho domluvit Olívie.

„Když..."

„Ne!"

„Démon, jako podstata démona!"

„NE! Není to zajímavý!"

To už bylo moc i na mě a vyprskla jsem smíchy. Oba dva na mě okamžitě vrhli ublížený pohled, ale to mi bylo jedno. Asi bych se smála dál, ale při smíchu se opět ozvalo moje rameno a můj smích se začal mísit se slzami a křikem, jak to bolí.

„Ruth?" zeptal se nejistě Kyth, kterému jsem musela připadat jako blázen.

„Má poraněné rameno," přiběhla ke mně Olívie a snažila se mě uklidnit. Jo je docela těžký se uklidnit, když máte záchvat smíchu a bolesti zároveň...

„Tak pojď prcku, odvezeme tě do nemocnice," popadl mě do náručí Kyth a vyskočil se mnou na Nymsie. Olívie se samozřejmě nenechala vyřadit a byla hned v závěsu.

„Hele, chodit ještě umím," obořila jsem se, i když nechat se nosit jako královna nebylo vůbec zlý.

„Při tvojí šikovnosti bych to v tomhle stavu nedoporučoval," mrknul na mě Kyth a položil mě do měkkého peří Nymsie. Olívie se také usadila a Nymsie to vzala jako povel k odletu. Začala tedy máchat křídly a odlepila se od země. Což pro změnu nečekal Kyth, a tak ztratil rovnováhu a zřítil se obličejem přímo Olívii do klína. Občas mi přijde, že ta sova ani není jeho, vždyť na ní furt padá!

„Tak na tohle teď snad není čas, no ne?!" vyjekla Olívie a smetla ho ze sebe. Já opět vybouchla smíchy a Kyth si s uraženým obličejem začal mumlat, že tohle si prostě nezasloužil.

Netrvalo dlouho a Nymsie se s námi opět snesla na zem. Zvláštní, že z téhle sovy vždycky vystupuju před nemocnicí. Náhoda...? Nemyslím si!

„Skoro se to až bojím říct, ale nechám vás tu samotné," koutky mi ještě stále cukaly, ale povedlo se mi bezpečně dopadnout na zem.

„Neboj, mám vše pod kontrolou," pohodila vlasy Olívie, ovšem Kythův výraz vypovídal své.

„Nepozabíjejte se navzájem," houkla jsem na ně ještě a vyšla směrem k nemocnici.

Jen co jsem vstoupila do budovy, málem mě smetla jakási sestřička upalující chodbou. Všude kolem byl hluk a docela dost lidí. No super.

„Ruth! Ruth!" někdo volal mé jméno, ale nějak jsem v tom zmatku nedokázala identifikovat, kdo nebo odkud.

V tom mě někdo popadl za rameno a otočil se mnou na druhou stranu. V tu chvíli jsem myslela, že mi ta ruka upadne, jak příšerně to zabolelo.

„Proboha, promiň! Co si dělala? Musej ti to okamžitě ošetřit!" chrlila na mě Kessidy, která vypadala, že už má nervy v kýblu.

„Kessidy klid," objal jí zezadu Math a pak se podíval na mě. „Pojď, támhle tě ošetřej, tady by tě akorát udupali."

A tak vzal Kessidy za ruku a prorážel nám cestu skrz chodbu. Šla jsem opatrně za nimi a snažila se do nikoho nevrazit. Situace byla asi vážnější, než to vypadalo.

„Doktore? Vedeme vám další!" křiknul Math, když jsme vešli do nějaké místnosti s kupou lůžek izolovaných závěsy. „Má poraněné rameno."

Zpoza jednoho závěsu se objevil muž v bílém a přispěchal k nám.

„To nevypadá hezky, ale neboj se, nebude to tak zlý. Pojď se mnou," pokynul mi směrem k dalším dveřím.

„Neboj se Ruth, jsme tady!" křikla na mě ještě Kessidy, než se za mnou zavřely dveře a já se ocitla na operačním sále.