Byl už večer a skrz otevřené okno do hotelového pokoje konečně proudil jemný vánek, ochlazuje ulice Paříže po parném letním dni. Martin před několika minutami vzdal marné pokusy o připojení na zdejší wifi a rozhodl se jít své tělo schladit do sprchy, zatímco já na notebooku prováděl prvních pár pokusů o zeditování videa, které jsme včera už skoro v noci, po první kratší vycházce po brzce odpoledním příletu, natáčeli.
„Karlééé?" volal z koupelny.
Nereagoval jsem. Zrovna jsem zkoumal detaily dvou záběrů, abych z nich vybral jeden, který použiju. Neměl jsem na něj čas. Beztak chtěl jen nějakou kravinu. Jenže když nepřestával naléhat a volal mě už asi popáté, přičemž vystřídal snad všechny přezdívky, které mi lezou na nervy, vzdal jsem se, strhl jedno sluchátko z ucha a zakřičel na něj zpátky, co chce.
„Přemýšlel jsi někdy o tom, jak je lidský tělo zvláštní věc?" zeptal se.
Hluboce jsem se nadechl a vydechl, a i když mě nemohl vidět, nedokázal jsem si odpustit facepalm. Nechal jsem si chvíli na promyšlení toho, jak ho šetrně odbýt.
„Nooo?" naléhal.
„Martine, prosím tě, nenuť mě představovat si tě ve sprše, jak zkoumáš svoje tělo a pokládáš si tuhle otázku," zakřičel jsem zpátky. Doufal jsem, že dá pokoj a bude pokračovat v tom, co právě dělal. Vážně jsem se chtěl soustředit na svoji práci, aniž by mě něco otravovalo, o to míň někdo. Ale on během zlomku sekundy otevřel dveře, kvůli čemuž jsem se ho hrozně leknul.
„Fuj, panebože, tohle mi nedělej," vydechl jsem.
Nereagoval. Opřel se o futro, vlasy mokré a rozcuchané, kolem pasu ručník, jeho tělo stále pokryté kapkami vody, v puse kartáček. Přihlouple se culil a hleděl přímo do mých očí, neuhnul ani na sekundu.
„Phedstavuheš si mě he hprše?" zamumlal skrz kartáček, snaže se nevyprskat všechnu pastu na koberec, a hloupě se zachichotal.
„Myslel jsem, že jsi stále ve sprše," odvětil jsem. Pokoušel jsem se o neutrální tón hlasu, protože dohadovat se s tímhle úchylným děckem bylo někdy dost o nervy a hlavně většinou i o důstojnost.
„E-em, ftál hem phed- pošhej!" vztyčil ukazováček, a tak i když jsem mu nerozuměl ani slovo, pochopil jsem, že mám čekat. Zmizel za dveřmi, chvíli se ozývalo kloktání, a pak zase vylezl a šel pomalu blíž k posteli, kde jsem seděl. „Nebyl jsem ve sprše už. Stál jsem před zrcadlem a sledoval svoje zorničky. Myslím, že jsou zfetovaný."
„Ty jsi zfetovaný, panebože," uchechtl jsem se a snažil se udržet si výraz stylu ‚proč já se s tímhle bláznem vůbec bavím', i když jsem jen těžko odolával potřebě nezadržitelného smíchu. Někdy bylo až podivuhodné, na jaké neskutečné blbosti dokázal Martin přijít, a o to podivuhodnější, jak je dokázal uvést do diskuze.
„Ne, ale vážně. Přemýšlel jsi o tom někdy?" zopakoval vážným tónem, lehaje si na bok na svoji půlku postele, stále pouze zabalený v ručníku. Přeměřil jsem si ho pohledem, jak po jeho těle stékaly kapky vody a vpíjely se do slabého přehozu, aneb naší společné peřiny (Francouzi zjevně na dvě peřiny pro dva lidi nemají kapacitu, přinejmenším v tomhle hotelu ne). Měl jsem chuť se ho zeptat, jestli chce vážně spát mokrý, ale nakonec jsem se rozhodl mlčet, protože mi bylo jasné, že by to zase otočil ve dvojsmysl a udělal ze mě perverzáka. To s tou sprchou pro dnešek jako potupa mé důstojnosti stačilo.
„Ne?" odpověděl jsem mu na otázku a svraštil obočí, snaže se vypadat tak moc nezaujatě, aby dal pokoj, jak jen to šlo.
„A věděl jsi-?"
„Nezpochybňuj moje znalosti, mám maturitu," odbyl jsem ho.
„Skoro bych zapomněl. Zopakoval jsi mi to za poslední dva dny asi jenom třicetkrát," zasmál se. Když jsem na jeho slova nereagoval a pokoušel se dál pracovat, tiše si odfrkl, svalil se z boku na břicho, hlavu otočil ode mě na druhou stranu a pravděpodobně se vrátil k pokusům připojit se na mobilu na wifi.
Upřímně jsem doufal, že to půjde, aby alespoň chvíli mlčel. Jenže on po chvíli zaklel, mobil odhodil kousek od sebe a zabořil nos do polštáře s tichým mručením. Pochopil jsem tedy, že to stále nejde, nicméně nehodlal jsem komunikovat, když (nebo spíš dokud) jsem nemusel.
„Kájooo," zavrněl a zvedl ke mně pohled.
Podíval jsem se na něj a neubránil se úsměvu nad tím, jak roztomile ztraceně vypadal. Nic jsem neřekl, jen jsem na znamení, že poslouchám, sklonil hlavu ke straně a udržoval s ním oční kontakt.
Jenže on nepromluvil, jen se různě ksichtil a chvílemi skoro děsivě šklebil.
„No co je, bože?" zamručel jsem se smíchem.
„Můžeš mi říkat Martine," uculil se a já nad tímhle starým vtipem, který jsem od něj slyšel už aspoň stokrát, jen protočil oči v sloup, snaže se dál dělat něco užitečného. Když už jsem nemohl pořádně v klidu stříhat, hledal jsem aspoň, co dát na náhledový obrázek.
„Karléé," zamručel.
„No co?!"
„Nefunguje wifi."
„Wow, Martine, věř mi, nebo ne, ale to jsem z tvého předchozího jednání dokázal vydedukovat také," zasmál jsem se.
„No ale co mám teďka jako dělat?!"
„Zaplať si data."
„Možná je to zásah vyšší moci a budeme spolu muset reálně mluvit," zhrozil se, aniž by reagoval na můj návrh. Pochopil jsem, že jeho záměrem bylo donutit mě se s ním bavit, jen to jako vždy hezky zaobalil, aby nezněl vlezle a dychtivě. V tomhle ohledu jsem mu jeho vlastnost ze všeho si dělat srandu vlastně i docela záviděl.
„Nevím, jestli jsi toho schopný," hrál jsem s ním jeho hru. I přesto jsem ale uložil dosavadní práci a notebook zaklapnul, z uší stáhnul sluchátka a obojí odložil na noční stoleček. Posadil jsem se z pololehu do tureckého sedu čelem k němu, odhodlán vést s ním diskuzi na jakékoliv potrhlé téma.
„Taky se bojím," kývnul, mna si bradu. „Co kdybysme teda nemluvili? Mohl bys mě místo toho třeba namasírovat," zavrněl a zabořil hlavu do polštáře.
„Počkat, teď to myslíš vážně, nebo si se mnou stále hraješ?" ujišťoval jsem se.
„Vážně. Jsem po dnešní túře hrozně zlámanej," zamumlal nezřetelně do polštáře, uvolňuje záda. „Kdybych si s tebou hrál, vypadalo by to jinak."
Zaslechl jsem v jeho hlase jeho typicky zvrhlý podtón, nad čímž jsem protočil očima. Vzdal jsem jakoukoliv další reakci, protože by to nezastavitelně vedlo k tomu, že by se mu podařilo ze mě udělat vola, a přisedl si k němu blíž, že ho teda namasíruju, hlavně když dá pokoj. Položil jsem mu dlaně na lopatky a naklonil se k němu.
„Pokud to bude ještě horší, nestěžuj si. Maturitu sice mám, ale masérský kurzy ne," zašeptal jsem mu do ucha.
Zachvěl se a tichounce se roztřeseně nadechl, a pak tiše se slyšitelným úsměvem odvětil: „Po třicáté první."
Pousmál jsem se a začal pomalu, co nejopatrněji a nejšetrněji, masírovat jeho vážně ztuhlá ramena a šíji. Soudě podle jeho úlevných výdechů mu to bylo příjemné, tak jsem beze slov pokračoval. Sjel jsem dlaněmi po celých jeho zádech až k bokům k ručníku. Nad jeho tichým zalapáním po dechu jsem zamyšleně přivřel oči, ale nenechal jsem se rozhodit a pokračoval v procesu ‚snaž se mu nic nezlomit'.
