Město milenců

Byl už večer a skrz otevřené okno do hotelového pokoje konečně proudil jemný vánek, ochlazuje ulice Paříže po parném letním dni. Martin před několika minutami vzdal marné pokusy o připojení na zdejší wifi a rozhodl se jít své tělo schladit do sprchy, zatímco já na notebooku prováděl prvních pár pokusů o zeditování videa, které jsme včera už skoro v noci, po první kratší vycházce po brzce odpoledním příletu, natáčeli.

„Karlééé?" volal z koupelny.

Nereagoval jsem. Zrovna jsem zkoumal detaily dvou záběrů, abych z nich vybral jeden, který použiju. Neměl jsem na něj čas. Beztak chtěl jen nějakou kravinu. Jenže když nepřestával naléhat a volal mě už asi popáté, přičemž vystřídal snad všechny přezdívky, které mi lezou na nervy, vzdal jsem se, strhl jedno sluchátko z ucha a zakřičel na něj zpátky, co chce.

„Přemýšlel jsi někdy o tom, jak je lidský tělo zvláštní věc?" zeptal se.

Hluboce jsem se nadechl a vydechl, a i když mě nemohl vidět, nedokázal jsem si odpustit facepalm. Nechal jsem si chvíli na promyšlení toho, jak ho šetrně odbýt.

„Nooo?" naléhal.

„Martine, prosím tě, nenuť mě představovat si tě ve sprše, jak zkoumáš svoje tělo a pokládáš si tuhle otázku," zakřičel jsem zpátky. Doufal jsem, že dá pokoj a bude pokračovat v tom, co právě dělal. Vážně jsem se chtěl soustředit na svoji práci, aniž by mě něco otravovalo, o to míň někdo. Ale on během zlomku sekundy otevřel dveře, kvůli čemuž jsem se ho hrozně leknul.

„Fuj, panebože, tohle mi nedělej," vydechl jsem.

Nereagoval. Opřel se o futro, vlasy mokré a rozcuchané, kolem pasu ručník, jeho tělo stále pokryté kapkami vody, v puse kartáček. Přihlouple se culil a hleděl přímo do mých očí, neuhnul ani na sekundu.

„Phedstavuheš si mě he hprše?" zamumlal skrz kartáček, snaže se nevyprskat všechnu pastu na koberec, a hloupě se zachichotal.

„Myslel jsem, že jsi stále ve sprše," odvětil jsem. Pokoušel jsem se o neutrální tón hlasu, protože dohadovat se s tímhle úchylným děckem bylo někdy dost o nervy a hlavně většinou i o důstojnost.

„E-em, ftál hem phed- pošhej!" vztyčil ukazováček, a tak i když jsem mu nerozuměl ani slovo, pochopil jsem, že mám čekat. Zmizel za dveřmi, chvíli se ozývalo kloktání, a pak zase vylezl a šel pomalu blíž k posteli, kde jsem seděl. „Nebyl jsem ve sprše už. Stál jsem před zrcadlem a sledoval svoje zorničky. Myslím, že jsou zfetovaný."

„Ty jsi zfetovaný, panebože," uchechtl jsem se a snažil se udržet si výraz stylu ‚proč já se s tímhle bláznem vůbec bavím', i když jsem jen těžko odolával potřebě nezadržitelného smíchu. Někdy bylo až podivuhodné, na jaké neskutečné blbosti dokázal Martin přijít, a o to podivuhodnější, jak je dokázal uvést do diskuze.

„Ne, ale vážně. Přemýšlel jsi o tom někdy?" zopakoval vážným tónem, lehaje si na bok na svoji půlku postele, stále pouze zabalený v ručníku. Přeměřil jsem si ho pohledem, jak po jeho těle stékaly kapky vody a vpíjely se do slabého přehozu, aneb naší společné peřiny (Francouzi zjevně na dvě peřiny pro dva lidi nemají kapacitu, přinejmenším v tomhle hotelu ne). Měl jsem chuť se ho zeptat, jestli chce vážně spát mokrý, ale nakonec jsem se rozhodl mlčet, protože mi bylo jasné, že by to zase otočil ve dvojsmysl a udělal ze mě perverzáka. To s tou sprchou pro dnešek jako potupa mé důstojnosti stačilo.

„Ne?" odpověděl jsem mu na otázku a svraštil obočí, snaže se vypadat tak moc nezaujatě, aby dal pokoj, jak jen to šlo.

„A věděl jsi-?"