Do Anime A Zpět

2.0 Shingeki no kyojin

Když jsem vypadla z tunelu hned jsem to poznala. Velké hradby, zelené pláště a....titáni.

Samozřejmě, že já nemohla spadnout do víc "mírumilovného" anime než do Shingeki no kyoin (Snk) . A ještě třešnička na dortu bylo to, když jsem spadla přímo někomu do náruče, jenže bohužel pro mě to nebyl jen tak někdo, byl to desátník Rivailer. Jo, začíná to vážně úžasné.

Tak si to schrnem. Jsem v jednom z nejnebezpečnějších anime co znám. Spadnula jsem do náruče Levimu, který na mě pořád kouká jak na ducha a já vůbec nevím jak se vrátit. Jo já myslim, že to začíná skvěle.

Po menším šoku se Levík,už vzpamatoval a začal jako první: „Kdo jsi??" pořad zněl dost překvapeně. „Já jsem Kamiko." snažila jsem se o chabý úsměv, ale moc mi to nešlo. „A odkud jsi sem spadla?" do teď mě držel v náručí, vždy jsem si přála aby mě Levík takhle nesl. Bohužel už začal mít zabijácký výraz, tak už si to neužívám tolik. „Mám nápad Levíku," asi jsem ho tak neměla nazvat, protože teď se tvářil ještě víc zabijácký. „ty mě vem za Ervinem a já se to pokusím vysvětlit." chvíli váhal pak mě pustil na zem. Pustil jako pustil a tak jsem dopadla na teď už dost bolavý zadek. (další modřina do party). A i když velice nerad mě vedl k Ervinovi. Já šla za ním, ale dlouho jsem nevydržela a upřela jsem na zadní sexi část Leviho. Po mém už desátém prohlížení jeho... mě vytrhl on: „Co to máš na sobě za divný oblečení?" až teď jsem byla ráda, že na sobě nemám pižamo, jelikož to většinou obsahu je jen triko a kalhotky, v tuhle chvíli jsem byla šťastná, že mě přemohla lenost a já se nepřevlíkl z uniformy, protože nad představou, že mám jen kalhotky jsem se trochu začala červenat.

Nic jsem mu neodpověděla, bála jsem se, že bych koktala. Místo toho jsem začala přemýšlet jak mám vysvětlit, že jsem desátníku spadla do náruče, že mám na sobě tohle oblečení, jak jsem se sem dostala a to nemyslím jen sem do anime ale ... Ono když jste v Mariině hradbě která je už probořená tak to taky neudělá nejlepší dojem.

Beze slov jsme došli až k hradu. Když jsme šli okolo kadetů všichni se na nás dívali. A samozřejmě moje nešikovnost se ukázala a já musela zakopnout o jediný KAMÍNEK který byl široko daleko a dopadnout přímo na Leviho. Všichni katedi se začali smát, já se začala smát a Levi... měl ještě víc zabijácký výraz a to už jsem myslela, že to víc nejde. Rychle jsem se zvedla z jeho zad a snažila se přestat smát. Kadeti se snažili o to stejné, ale ani jednomu z nás to moc nešlo. A v tu chvíli mě nenapadlo nic horšího než projít okolo Levíka a rozcuchat mu ten jeho účes. Po tom co jsem toto udělala, se kadeti začali smát ještě víc a Levík už stahoval ruce na meče.

Ještě že náš smích slyšel až Ervin, jen díky tomu se šel podívat co se děje. Když uviděl Leviho zabijácký výraz a podíval se kam kouká, všiml si mě jak se usmívám jako měsíček na hnůj. Jo krásný první dojem.

Nejdřív jsme tam jen stáli a koukali jeden na druhé. Jenže po chvíli se všechny oči koukali jen na mě a tak jsem se dokopala k mluvení: „Ahoj já jsem Kam" s těmito slovy jsem mu podala ruku. On, jako správný džentlmen, uchopil mojí ruku a představil se: „Ervin Smith, velitel průzkumné legie. Mohu se vás zeptat co tu děláte??" je tak úžasný když vám někdo tyká. „Ano, ale bude lepší jít dovnitř."

A tímto jsem tak trochu podepsala rozsudek smrti. Protože jak chcete vysvětlit něco co sami nevíte.

Když jsme přišli do asi Ervinovy kanceláře a posadila se do židle, začalo zase trapné ticho. Po chvíli jsem to nevydržela a promluvila: „No takže vás určitě bude zajímat kdo a co jsem že??" ani jsem nečekala na odpověď a hned pokračovala. „ Jak už jsem řekla, jmenuji se Kamiko. A teď kdo jsem... No bude se to divné vysvětlovat, ale zkusím to. Nejsem odsud." Ervin chtěl něco říct, ale já ho nenechala. „Nejsem z tohodle světa." po těchto slovech se na Ervinovy vystřídalo hodně výrazu, ale málokterý šel rozeznat. Po chvíli ticha a divných výrazech promluvil, jenže ne na mě. „Levi když spadla nepraštil si ji pak do hlavy?" v tu chvíli jsem nevěděla jestli být naštvaná nebo se začít smát.

„Ne nepraštila jsem se do hlavy." trošičku jsem začala zvyšovat hlas. „A nejsem z tohohle světa, jsem ze světa bez obrů a kde titány vidíte jen v televizi." po slově televize se na mě koukali už totálně jako na blázna. Chvíli mi trvalo než mi došlo, že tu na ně řvu něco o jiným světě a televizi, proto jsem co nejrychleji pokračovala, už trochu klidnější „Televize je takové okno kde se promítají obrázky." jo chabý pokus o odvrácení pozornosti. „Ja vím neuvěřitelné, ale dokážu vám to. Díky televizi o vás vím všechno. Například to, že támhle Levík je z podzemí. A když jste jeli na první misi chtěl tě na ni zabít, aby se nemusel vrátit." po poslední větě sebou Levi trochu škubnul. Místo toho Ervin na mě koukal se zamyšleným pohledem. Po chvíli poprvé za tu dobu promluvil. „Myslím si, že si jen špeh od vlády. I když, ani ta by o tom neměla vědět." vypadal docela zmateně což se přece jen moc nevidí. A tak než stihl něco říct jsem zase začala já. „Vím, že jste jednou našli deník o tom, že titán promluvil a že támhle Levi ho zabil." tuhle větu jsem řekla jak nejchladněji jsem jen dokázala. Taky to pomohlo jelikož teď už na mě s údivem koukal i Levi což už je vážně co říct. Chvíli jsme tam na sebe koukali, než Ervin řekl něco o tom, že se mi pokusí věřit a pak mě na starosti hodil Levimu. Ten mě chtěl hned jak jsme vyšli z kanceláře zabít za to tam venku, ale já jsem začala utíkat co mi nohy stačili. A neuhodnete kam jsem doběhla. Samozřejmě že do jídelny takže jsme začala běhat mezi stoly než Levi řekl, že ze sebe nebude dělat idiota a šel si sednout ke stolu pro vedení. Mezitím co já se snažila vydýchat z běhu a smíchu.

Po vydýchání jsem se podívala po jídelně. Je šílené všechny takhle vidět na vlastní oči. Chvíli jsem si jen užívala ten výhled. Pak jsem našla jedno zapadlé místo v rohu u stolu. Tak jsem si vzala jídlo a šla si sednout.