Mezi řádky

7. Kapitola: Malý výlet

"Počkat. Vy tam skutečně chcete jet?!" Podivila jsem se, když jsem stála v místnosti společně s Charlesem, Erikem a agentkou MacTaggertrovou. Byl to zrovna Charles, kdo mi oznámil, že se chystáme na malý výlet za Shawem, neboť zjistil, kde je. Připadalo mi to celé přitežené za vlasy.  Založila jsem si ruce na hrudníku, sledujíc všechny ostatní. Byli oblečení, jako kdyby jim byla kdo ví jaká zima. Ano, byla pravda že venku bylo trochu chladněji ale mě zima nebyla. Za to mohl asi můj původ. Byla jsem zvyklá na mnohem větší zimu, takže tohle počasí mě nechávalo naprosto klidnou.
"Myslel jsem to vážně." Upozornil mě Charles a Erik si jen trochu posměšně odfrkl. Strhla jsem na něj svůj pohled. Bylo mi jasné, že jemu se to zamlouvá. Byla to pro něj příležitost jako Shawa dostat. On ale svojí mutaci dovedl ovládat. Stejně tak jako Charles. A agentka? Řekněme že ta asi měla být něco jako dozor CIA. Když už jsme byli u nich chtěli z toho asi také něco mít. Nic jsem proti ní neměla, nakonec nebyla špatný člověk. Ale její pohledy směrem na Charlese by přehlédl jen naprostý slepec.
"No dobrá a můžeš mi vysvětlit, co tam budu dělat já?" Zeptala jsem se zcela upřímně.
"Chci říct, ty jsi telepat, chápu to, proč tam pojedeš. Chápu i to, proč jede Erik a i tady agentka ale já? Víš dobře, že svojí mutaci neumím ovládat Charlesi. Stačí jediná hloupost a odskáčete to naprosto všichni." Zakroutila jsem hlavou. Měla jsem spíš strach. Strach z toho co bych mohla udělat. Už jsem to nejednou viděla a výsledek nebyl nikdy dobrý.  Maličko se mi zhoupl žaludek. Erik se na mě upřeně podíval.
"Máš strach z toho, že dopadneme jako John?" S těmito slovy mě naprosto odrovnal. Moira se na nás nechápavě podívala a Charlesovi se na tváři objevil trochu unavený výraz z toho, co jeho přítel řekl.
"Do toho ti nic není Eriku. Nic o tom nevíš!" Odvětila jsem mu ale nebyla jsem zrovna moc klidná. Jak se o tom ksakru vůbec dověděl? Projela mi hlavou nepříjemná myšlenka.
"Klid. Nechci aby jsi používala svojí mutaci. Alespoň ne tuhle část." Ujistil mě Charles a položil mi ruku na rameno. Skoro automaticky jsem s sebou cukla. Nebyla jsem zrovna moc zvyklá na to, že by mi ostatní byli tak moc blízko a ještě se mě někdo dotýkal.
"Chci jen, aby jsi v případě nouze použila tu druhou. To zvládneš." Charlesův hlas byl milý jako obvykle a jeho slova jako kdyby se mi ještě několikrát zopakovaly v hlavě. Měl skutečně talent k tomu přesvědčit lidi, aby udělali to co on chtěl. A v mém případě se nemusel ani moc snažit. Hlasitě jsem si povzdychla.
"Budeš jako doktor v zákopech." Utrousil Erik a tiše se tomu uchechtl.
"Eriku..." Charles nad tím zakroutil hlavou a já se podívala na okno.
"Jo, to sedí..." Kupodivu jsem s Erikem tentokrát souhlasila. Protože se to tak skutečně jevilo. Co jiného jsem asi tak mohla dělat?

+

Už jen ta jízda náklaďákem, už jen ten pocit, že nemám nejmenší tušení, co se stane za pár minut, mě uvádělo do zvláštního stavu. byla jsem trochu nesvá, ale nejspíš se mi to dařilo maskovat mnohem lépe, než některým jiným pasažérům. Erik se zdál být až ledově klidný, což mě možná trochu děsilo. Vypadalo to, jako kdyby se vůbec ničeho nebál. Ba naopak. Jako kdyby se nemohl dočkat, až uvidí Shawa a já si mohla jen domyslet, co všechno mu chtěl udělat. Charles měl na tváři ten svůj rozvážný pohled, který nasvědčoval tomu, že je sice klidný, ale zvažuje naprosto všechny okolnosti ale i to, co by se náhodou mohlo nedopatřením pokazit. Agentka, která seděla jen kousek od něj byla nesvá. Během půl hodiny si snad desetkrát promnula svoje dlaně. Její nervová soustava byla doslova napnutá k prasknutí. Jako kdyby bylo jen otázkou času, kdy ten tlak nevydrží a doslova se sesype. Přes to bylo pozoruhodné, jak se držela. Společně s námi jelo i několik dalších lidí. Všichni si nás tak po očku prohlíželi, jako kdybychom byli snad nějaké výstavní kousky muzea. Narozdíl od nich, jsme nebyli oblečení tak, jako kdybychom razili do války. Moira to udělala znovu. Znovu si promnula svoje dlaně a já se na to už nemohla koukat. Maličko jsem se posunula na svém místě a sáhla do kapsy, odkud jsem vytáhla kousek čokolády. Polovila lidí ke mě zvedla svůj pohled, když jsem si stopupla a nějakým zázrakem se mi povedlo dostat se k Moiře aniž bych se rozplácla na zemi, vzhledem k nerovnému ter=nu, kterým jsme projížděli. Posadila jsem se vedle ní.
"Tady." Nabídla jsem jí čokoládu a lehce se pousmála.
"Co je to?" Zeptala se mě trochu nechápavě.
"Jen čokoláda." Ujistila jsem jí a sledovala, jak si jí opatrně bere, nechápajíc vůbec nic.
"Ale proč?" Jistě, docela logická otázka, ačkoliv mě připadala trochu hloupá a zbytečná. Ovšem, ne každý věděl to co já.
"Cukr je dobrý na nervy. A já se nmůžu koukat na to, jak máte nervy na pochodu." Usoudila jsem a maličko se nad tím usmála. Moira na mě koukla trochu překvapeně, hned na to se koukla na Charlese, který se tak potutelně usmíval a kývl souhlasně hlavou. Moira si kousek ukousla a na chvíli zavřela oči.
"Nechápu, že jste všichni tak klidní." Vydechla a mě to přinutilo k úsměvu. Svoje lokty jsem si opřela o kolena.
"Možná, že to na nás jen není tak poznat. Každý člověk se vyrovnává se stresem jinak. Na někom to jde poznat lépe, na někom ne." Ujistila jsem jí. Proboha, zase jsem mluvila skoro jako na univerzitě.
"Nepřipadá mi, že by jste byla ve stresu." Usoudila Moira a podívala se na mě. Zatvářila jsem se snad i rozpačitě.
"Skutečně? V tom případě se ze mě asi stala lepší herečka, než jsem doufala." Nad tím jsem se musela tiše zasmát. Zjevně to pobavilo i Charlese.
"Po pravdě, je mi jako v den kdy jsem šla poprvé na univerzitu." Přiznala jsem se jí, snad jen abych jí uklidnila.
"Velká budova, hromada cizích lidí..." Soudila žena vedle mě a já nad tím zakroutila hlavou.
"Spíš šlo o to, že jsem byla asi nejmladší student v historii univerzity. Všichni byli o několik let starší než já. Proti nim jsem vypadala jako dítě, které místo na základní školu, omylem vlezlo na univerzitu." Nad tou vzpomínkou jsem se musela uchechtnout.
"Všichni byli tak o dvě hlavy vyšší než já. A věřte mi, není to moc příjemný pocit, když se na Vás všichni koukají z vrchu. Chtěla jsem ještě něco říci ale najednou na nás koukl řidič.
"Máme problém." Vyhrkl.
"Cože?" zeptal se Charles a nakoukl mu přes rameno.
"Omlouvám se, tohle nebylo na mapě." Bránil se. I já viděla závoru a u ní několik ozbrojených vojáků.
"Nechte to na mě." Pronesl z ničeho nic Charles. Nechápala jsem co chtěl dělat.
"Poslouchejte mě." Promluvil na nás a vlastně nám nesdělil nic jiného než to, že máme mlčet a nemáme se ničeho bát. Všichni najednou byli nervózní, dokonce i Erik a to už bylo co říct. Slyšela jsem jak voják mluvil s řidičem. Chtěl se podívat, co má vzadu. Slyšela jsem jen kroky. Viděla jsem Charlese, jak si přiložil dva prsty ke spánku a na rovnal se. Řidič otevřel dveře. Ten voják koukal přímo na nás ale něco bylo špatně. Jako kdyby nás ani neviděl. Páni, tohle je hodně vydařený cirkusový trik. Projelo mi hlavou. Jakmile se dveře zase zavřeli i Charles si znatelně oddechl. Snad i on trochu pochyboval o tom, že mu tohle výjde ale vyšlo to. A tak jsme mohli pokračovat.

+