Nicholas Matthew - zpěvák skupiny Get scared. Když v roce 2011 nahráli nové album „Best kind of mess", ve kterém si zazpíval i Craig Mabbitt, pokusil se v srpnu Nicholas o sebevraždu předávkováním prášků na spaní. Těsně před tím poslal na Twitter fotku prášků na stole s popiskem „Yeah...Goodbye,". Jediný kdo to nebral jako srandu a zavolal ambulanci byl Craig Mabbitt a tím mu pravděpodobně i zachránil život. (toto jsou potvrzená a dohledatelná fakta.)
Takhle to už nejde. Už nemůžu. Vždyť to vidím ne? Vidím jak všichni se ke mně otáčejí zády. Jsem jen ta hlavní tvář naší skupiny. Jen ta atrakce co jim dává prachy. Tohle musí přestat. Ale nejde to. Vždycky jsem chtěl být ten. Ten kdo je slavný a známí, ale teď vím že je to i můj konec. Už nemůžu dál.Ty zasraný deprese jsou horší a horší. Nemůžu se podřezat. Je to bolestivý a navíc už i trapný. Prášky.Jo to je ono. Jen usnu a bude klid.
Poslední záškuby sebezáchovy a snažím se volat o pomoc. Ale proč volat. Stejně budu volat do tmy. Nic nepomůže. Nic tu není. Nikdo tu není. Budou si myslet že je to sranda. Vždycky to tak bylo. Proč by se taky ten jejich usměvavý šprýmař zabíjel že? Ale pravda je že ti co se nejvíc usmívají jsou ti, kteří jsou nejvíce zlomení. Chci pryč. Už mě to tu prostě nebaví.
Sednul jsem si na židli v jídelně a podíval se na krabičku plnou bílých prášků. Má to cenu? Má to fakt cenu? Amanda by mi asi řekla jaká je to srabárna to zabalit. Nebojovat. Vzdát to. Ale já už mám po krk těch jejích keců. Stejně je to děvka jako každá jiná holka.
Jen poslední rozloučení se všemi. "Tak...sbohem." napsal jsem a vzal si do úst první pilulku.
Druhou.
Třetí.
Nemyslel jsem.
Čtvrtá.
Už je konec.
Pátá.
Už to skončí.
Šestá.
Konec depresí.
Sedmá.
Konec hádek.
Osmá.
Konec štěstí.
Devátá.
Konec zla.
Desátá.
V pozadí slyším upozornění z twitteru.
Jedenáctá.
Vzpomněli si? Najednou?
Dvanáctá.
To teda brzo.
Třináctá.
Po tvářích jsem ucítil známou vlhkost slz.
Čtrnáctá.
Chci to.
Patnáctá.
Konec.
Šestnáctá.
Zvoní mi mobil. Vypínám zvuk.
Sedmnáctá.
Už mi těžknou ruce.
Osmnáctá.
Těžknou víčka.
Devatenáctá.
Snad mi vystačí prášky.
Dvacátá.
V dálce slyším sirény.
Ne. Ne! Já chci umřít! Začal jsem panikařit. Sirény se blížily. Bez rozmyslu jsem do sebe obrátil zbytek krabičky a zhluboka se napil vody ze skleničky na stole. Prosím ať jedou dál. Prosím už spi. Už zavři oči a spi.
Spi a neprobuď se.
Zase mi někdo volá. Sirény jsou blízko.
Spi
Ruce jsou tak těžké. Hlava samovolně spadne na stůl.
Spi
Víčka mi těžknou.
Spi
Stojí to vůbec za to? Sirény jsou už tak blízko, ale já je slyším jen jako by v pozadí toho všeho.
Spi
Tělo už nereaguje.
Spi...
Myšlenky se zastavují.
Spi.
Někdo buší na dveře. Neslyším.
Spi!
Tlumená rána. Kroky.
SPI!!!
Myšlenky utichnou. Vše je černé. Ticho. Nicota.
Usnul jsem...
-
Bolest. Tíha víček, ale ony se otvírají. Ne. Nechci je otevřít. Vždyť jsem mrtvý. Usnul jsem. Víčka se samovolně rozevřela. Bílé světlo mě na chvilinku oslepí, ale ihned si mé oči přivyknou a já zaostřím na žárovku jasně zářící bílým světlem. Já žiju? Nechám spadnou hlavu na stranu. Stolek. Hadičky. Přístroje. Pípání. Z těžka jsem nabral vzduch do plic. Žiju. Proč? Kdo by to dělal? Vždyť jsem chtěl zemřít. Proč mě nenechali?
Po tváři mi steče osamnělá slza. Proč žiju? Proč mě zachránili? Ztěžka zalapám do dechu. Mám sucho v puse. Pomoc. Já nechci dýchat. Prosím. Zabijte mě! Vždyť člověk který se chce zabít tak chce umřít vy idioti!
Začal jsem panikařit prudce jsem se posadil na posteli a chtěl řvát, ale to sucho v puse. Chtěl jsem utéct, ale nemohl jsem. Chtěl jsem si vyrvat jehlu z paže, ale ne, nemohl jsem. Něco mě drželo abych to nedělal. Zmučeně jsem si lehnul zpět do postele a schoulil se do klubíčka. Ne tohle se nemělo stát. Takhle to nemělo být. Takhle jsem neměl skončit.
Zorevřely se dveře a já pomalu zvedl hlavu. "Nicku?" ozval se povědomý hlas. Člověk kterého bych tu nejméně čekal. Toho hobita bych poznal na několik mil. "Nicku!" vyjekl nadšeně a než jsem mohl cokoliv říct tak jsem měl jeho ruce okolo krku.
"C...Craigu..." řekl jsem tiše a opatrně mu přehodil ruku kolem ramen. Stále jsem se divil co tu dělá. Nejvíc mě ale dostalo když jsem ucítil jak mi jeho slzy smáčí moje odhalené rameno. On kvůli mě pláče? Po chvilce se odtáhnul a podíval se na mě svýma uplakanýma hnědýma očima.
"Co tě to napadlo Nicku?" řekl zničeně a já od něj odtrhl oči.
"Nemá to cenu Craigu. Já už to tu nedokážu vydržet. Proč si mě nenechal odejít?" řekl jsem tiše stále s očima jinde, abych se taky nerozplakal. Nemám rád když jsou mí přátelé smutný a když jsou smutní kvůli mě...to je to nejhorší. Jsem kretén.
"Co blbneš!" vyjekl a po tvářích mu stekly další slzy. "Máš tu milující přítelkyni, přátelé kteří by za tebe položili život. Přátelé, kteří tě milují." řekl mězi vzlyky a já se podíval do těch jeho uplakaných očí. Chtěl jsem si omlátit hlavu o stěnu. Donutil jsem ho plakat, ale to poslední....co?
