Mé jméno, má krev: druhý život Loly Blackové

Prolog

1. května 2018, Ministerstvo kouzel

~••~

Jejich cesty se rozdělily už před nějakým časem. Předem se domluvily, že bude lepší, když každá projde kontrolou zvlášť, aby k sobě zbytečně nepřitahovaly pozornost.

Celou cestu k výtahům cítila, jako by po ní někdo natahoval svoje ruce, chystal se ji popadnout za rukáv a zakřičet, že tady nemá co pohledávat. Byl to strach, obrovský strach, který k ní upínal svoje dlouhé prsty. Šmátral kolem dokola a ona věděla, že když udělá sebemenší chybu, když jenom nepatrně zaváhá, celý plán se sesype jako domeček z karet. Ta hrůza jí ochromovala mysl, paralyzovala myšlenky a nedovolovala jí soustředit se na okolí. Někdo ji určitě odhalí. Byla o tom bytostně přesvědčená. Avšak nic se nestalo.

„Neboj se stínů," konejšila ji matka, když byla ještě dítě, „znamená to jen, že někde poblíž svítí světlo."

Opakovala si ta slova stále dokola, zatímco čekala s ostatními zaměstnanci Ministerstva kouzel na výtah. Nějaká čarodějka středního věku v černém klobouku k ní otočila unavenou tvář. Na malý okamžik jí srdce vynechalo pár úderů. Už je to tady, je konec, mají mě, napadlo ji. Po zlomku vteřiny však čarodějka zase svůj pohled odvrátila stranou a hleděla si svého.

V takovém světě žili. V takovém světě celý život vyrůstala. Ve světě plném strachu o vlastní život, kde se každý staral jen sám o sebe. Hlavní bylo přežít do dalšího rána, jiné sny nikdo neměl. Dávno ztratili víru v něco lepšího.

Konečně výtah dorazil a ona se připojila ke třem kouzelníkům a jedné čarodějce, kteří nastoupili dovnitř. Tlačítko s číslem devět se jí podařilo zmáčknout až napodruhé, tak moc byla rozrušená. Celou cestu upřeně zírala do země a na tváři se pokoušela udržet kamenný výraz. Ruce zastrčené v kapsách hábitu se jí chvěly. Kdyby teď na ni kdokoliv v kabině výtahu promluvil, prozradila by se. V krku se jí usídlil knedlík a v ústech jí samou nervozitou vyschlo. Nikdo z ministerských úředníků však rozhovor nezavedl. Možná to zastírací kouzlo, které použily, přeci jen fungovalo.

„Deváté patro, odbor záhad," oznámil ženský hlas formálně a dveře výtahu se rachotivě odsunuly.

Vyšla sebevědomým krokem ven společně s čarodějkou, jako by obě přirozeně na tohle oddělení patřily. Kráčely chodbou, v níž se nehýbalo nic s výjimkou plamenů nejbližších pochodní, třepetajících se v proudu vzduchu od výtahu. Nepromluvily jediné slovo, důležité bylo jen držet se plánu.

Před nezdobenými černými dveřmi na konci chodby na krátko zaváhaly, ale když se samovolně otevřely, překročily práh. Stály v kruhové místnosti. Všechno uvnitř bylo černé, včetně podlahy a stropu; kolem dokola byly v černých stěnách zasazeny stejné dveře bez klik. Dveře za jejich zády se zavřely a ony věděly, že mají jen pár sekund, než se kruhovitá místnost začne otáčet a pořadí vchodů do jednotlivých místností se nenávratně změní. Rozběhly se k prvním dveřím vpravo a otevřely je. Okamžitě je zachvátil pocit, jako by prošly nějakou neviditelnou vodní stěnou. Ohlédly se jedna na druhou a jejich předtuchy se naplnily, zase měly svoji pravou podobu. Jejich kouzla přestala účinkovat, a co bylo nejhorší, zřejmě spustily poplašný alarm, kterým bylo oddělení zabezpečené.

„Nemáme moc času," odtušila ta starší z nich. „Smrtijedi jsou už nejspíš na cestě."

Vykročily do obdélníkové místnosti plné dlouhých dřevěných stolů. Kdysi dávno se všude kolem leskly hodinové ciferníky. Bývaly tam malé hodiny i velké, stojací i skříňové, visely mezi knihovničkami, které lemovaly celou místnost. Dnes tohle místo působilo dojmem opuštěnosti.